Sciencemag.cz
Doporučujeme
Zdá se být lhostejné, zda jedinec dosáhne zvýšení své relativní zdatnosti zvýšením své absolutní zdatnosti nebo snížením absolutní zdatnosti konkurentů.
Protože o rozšíření určitého biologického znaku rozhoduje u pohlavně se rozmnožujících druhů to, do jaké míry zvyšuje účinnost šíření příslušné alely v porovnání s účinností šíření alel jiných, a u nepohlavně se rozmnožujících organismů to, do jaké míry zvyšuje individuální biologickou zdatnost svého nositele v porovnání s individuální zdatností ostatních jedinců v populaci, dalo by se očekávat, že se budou v evoluci fixovat stejně jako vzorce sobeckého chování i vzorce chování zlovolného (Hamilton 1970).
Na první pohled se zdá být lhostejné, zda jedinec dosáhne zvýšení své relativní zdatnosti zvýšením své absolutní zdatnosti nebo snížením absolutní zdatnosti konkurentů, ostatních jedinců v populaci. Přesto pozorování z přírody ukazují, že vzorce zlovolného chování jsou poměrně vzácné (Dobson,Chesser,&Zinner 2000; Foster, Wenseleers, Ratnieks 2001). Záměrně na tomto místě ponechám stranou nejtriviálnější vysvětlení, tj. že jedinci „nezištně škodí“ ostatním členům populace natolik šikovně a nenápadně, že to ve většině případů unikne pozornosti naivního, idealistického přírodovědce .Je však přinejmenším vhodné připomenout, že naše společně sdílené zkušenosti s chováním mnohých zástupců jednoho nejmenovaného a přitom velmi dobře prostudovaného druhu primáta naznačují, že by se tato možnost rozhodně neměla tak úplně opomíjet.
Nejjednodušším vysvětlením zjevné absence zlovolného chování je, že všechny tři mechanismy vzniku altruistického chování, uváděné v předchozím oddílu, tj. skupinová selekce, příbuzenská selekce i reciproční chování, zároveň působí jako bariéra proti vzniku a šíření vzorců zlovolného chování. Principiálně jiným, avšak přinejmenším stejně důležitým důvodem absence těchto vzorců chování je to, že z něj ve svém důsledku těží nejen nositel daného znaku, vandal,ale i ostatní jedinci z populace, přesněji řečeno ti,kteří nejsou v daném okamžiku zlovolným chováním přímo zasaženi. Tito„nevinní okolostojící“, jejichž relativní biologická zdatnost stoupne díky snížení absolutní biologické zdatnosti jedince zasaženého vandalismem, jsou navíc zvýhodněni i oproti nositeli zlovolného chování. Na rozdíl od vandala totiž nemusí vynakládat na toto zlovolné chování žádné úsilí a nevystavují se riziku možné odplaty obětí vandalismu.
Teoretické modely ukazují, že zlovolné chování se může v populaci šířit zejména tehdy, když vandalové dokážou rozpoznat stupeň své genetické příbuznosti k obětem a zaměřovat své zlovolné chování přednostně na sobě nepříbuzné jedince. V této souvislosti se občas diskutuje, zda určité prvky chování jedinců infikovaných některými parazity není možné interpretovat a jejich vznik vysvětlit jako zlovolné chování nakaženého hostitele (Rozsa 1999; Rozsa 2000). Jestliže je biologická zdatnost jedince snížena, protože se nakazil nějakým parazitem, potom to nejlepší, co může udělat pro zvýšení své relativní biologické zdatnosti, je nakazit ostatní jedince v populaci. Teoretické modely ukázaly, že v případě, že nakazí ostatní jedince v populaci bez ohledu na stupeň jejich příbuznosti, a tedy na míru pravděpodobnosti, že s nimi bude sdílet kopie stejných alel, bude takové chování selekčně neutrální,tj. nebude přinášet žádnou změnu inkluzivní zdatnosti daného jedince. Jestliže však nakažený jedinec bude škodit přednostně jedincům jemu nepříbuzným, může se gen pro toto chování v populaci šířit.
Je velmi dobře známo, že jedinci nakažení některými druhy parazitů mají velmi často zvýšenou motilitu a migrují často i na dlouhé vzdálenosti (Poulin 1994a). Podle některých představ se jedná o projev manipulačních aktivit parazita, který je větší motilitou nakažených jedinců zvýhodněn, protože může dále nakazit větší množství dosud nenakažených jedinců (Randolph 1998). Podle jiné hypotézy se však může jednat o projev zlovolného chování nakaženého hostitele, který se tímto způsobem snaží nakazit co nejvíce jemu nepříbuzných jedinců v populaci, a zvýšit si tak svou vlastní relativní biologickou zdatnost.
Tento text je úryvkem z knihy:
Jaroslav Flegr: Evoluční biologie 3. opravené a rozšířené vydání
Academia 2018
O knize na stránkách vydavatele
