Na základě analýz dat pořízených během 30 let fungování Hubbleova vesmírného dalekohledu se podařilo zpřesnit hodnotu Hubbleovy konstanty a spolu s tím i rychlost rozpínání vesmíru.
Metoda, kterou využívá Hubbleův dalekohled, je v principu stejná jako ta, na jejímž základě byla původně zformulována idea rozpínajícího se vesmíru. Je založena na měření rychlostí „standardních svíček“, tedy objektů, u nichž současně dokážeme spolehlivě určit jejich vzdálenost (tedy: z toho, jak rychle se od nás v průměru vzdalují objekty v různých vzdálenostech, dokážeme odvodit vlastnosti rozpínání vesmíru, dobu od velkého třesku, existenci temné energie apod.).
Jako standardní svíčky se nejprve používaly cefeidy, pro větší vzdálenosti dnes hlavně supernovy typu Ia. Pomocí dat z Hubbleova dalekohledu se podařilo vzdálenosti přesně kalibrovat a vytvořit tak „měřítko“ sahající do velkých vzdáleností. Již 10 let po vypuštění Hubbleova dalekohledu, tedy v roce 2010, se podařilo určit Hubbleovu konstantu s přesností na 10 %, na hodnotu 72 +- 8 km na sekundu a megaparsec. V letech 2005 a 2009 se došlo ke zpřesnění cca na 73 +-1.
Nová hodnota jsou založena na založena na měření 42 standardizovaných supernov; vzhledem k tomu, že supernovy typu Ia nejsou zase tak časté, to mohlo těžko být víc. A výsledek stále vychází na 73 (s ještě nižší odchylkou), další zpřesňování už asi na věci nic nezmění.
Problém je, že Hubbleova konstanta určená na základě dat z raného vesmíru, tedy podle vlastností mikrovlnného pozadí, jak ho zaznamenala sonda Planck Evropské vesmírné agentury, vychází prostě jinak. Tato metoda vede k hodnotě 67,5 +- 0,5 km na sekundu a megaparsec. Rozdíl naznačuje, že ve hře bude nějaká dosud neznámá, „nová fyzika“. (Nakonec na tom, jaká je přesně velikost Hubbleovy konstanty a která z hodnot je správně, zase tolik nezáleží, spíše jde o to, co dalšího z toho všeho vyplyne.)
Zdroj: NASA Goddard Space Flight Center / Phys.org