(c) Graphicstock

Dokážou psi poznat podvodníka?

Vědci se mj. rozhodli otestovat smysl psů pro spravedlnost pomocí odměňování za podání packy.

Zdivočelí psi v zájmu vlastního přežití spoléhají na spolupráci. Při vzájemných interakcích i ochraně teritoria ukazují různé typy kooperativního chování. Vědci se snaží pochopit, jaké kognitivní schopnosti psům kooperaci umožňují. Studují proto, jak psi poznávají a pamatují si své sociální druhy a jak hodnotí nové sociální partnery. Zaměřují se rovněž na to, podle čeho se psi rozhodují, kdy a s kým mají spolupracovat, aby se vyhnuli podvodníkům. Z otázek, které si vědci v této souvislosti kladou, je nejrozporuplnější samotná motivace psů ke spolupráci. Vede psy zájem o ostatní nebo smysl pro spravedlnost?
Chcete-li spolupracovat, potřebujete rozeznávat potenciální partnery a umět při setkání odhalit podvodníka. Oboje vyžaduje umět rozlišovat jednotlivce. Zdá se, že psi mají na své přátele výbornou paměť. V řecké mytologii Odysseův pes Argos svého pána poznal po dvaceti letech. Darwin napsal, že, jeho „zuřivý“ pes Czar na něj nevrčel, ani když se vrátil z tříleté cesty kolem světa na lodi HMS Beagle. Cina, kterou jsem vychovával jako štěně, mě poté, co jsem ji mezi svými návštěvami Austrálie neviděl léta, zdravila s nadšením, které si jinak šetřila pro svého pána.
Vědci provedli několik pokusů, aby potvrdili, že se psi pamatují jednotlivce. Jeden experiment prokázal, že se psi a jejich matky navzájem poznají i po dvouletém odloučení. Když si psi mohli vybrat, zda se radši přiblíží ke své matce nebo fence stejného věku a plemene, silně preferovali své matky. Podobně matky raději volily kontakt se svými potomky. Psi také dávali přednost hadru, který byl cítit jejich matkou, před hadrem s pachem jiného psa.

Je překvapující, že psi po dvouletém oddělení naopak nepoznali své sourozence z vrhu. To naznačuje, že při rozhodování o tom, s kým budou ve svých sociálních skupinách spolupracovat, dokážou psi rozeznat přinejmenším své matky a potomky; sourozenců se to týká pouze v případě, že spolu žijí trvale.
Nejdůležitějším sociálním partnerem psího mazlíčka je však pravděpodobně člověk. Psi poznávají lidi obvykle na základě pachu, ale mohou používat i zvukové a vizuální informace. V jednom z experimentů byly psům přehrány záznamy hlasů jejich pána nebo cizího člověka. Pak psům ukázali fotky, opět buď pána nebo někoho neznámého. Když fotka neodpovídala hlasu, psi se na na ni dívali déle – jako by byli překvapeni. Psi si na základě hlasu ze záznamu pravděpodobně vytvořili představu o obrázku, který uvidí. Takové očekávání může vzniknout jen v případě, že uslyší-li pánův hlas, vzpomenou si také, jak jejich pán vypadá. Chování psů vyžaduje, aby prováděli dedukci.
Dalším krokem kooperace je umět mezi potenciálními partnery pro spolupráci rozlišit ty dobré od špatných. Psi lidi sledují lidi při interakci s jinými lidmi i při interakci s jinými psy a teprve pak si vyberou, s kým chtějí interagovat sami. V jednom případě se první osoba s někým rozdělila o jídlo a druhá osoba jídlo jinému ukradla. V jiném pokusu nechala první osoba ve hře na přetahovanou s provazem psa zvítězit, zatímco druhá osoba mu to neumožnila.
V obou případech psi okamžitě dali přednost štědrému člověku, který rozdává jídlo, a velkorysé osobě, která dovolí psu vyhrát. Aby si psi vytvořili názor, nepotřebují sami interagovat s potenciálním kooperativním partnerem. Dokážou potenciální partnery pro spolupráci ohodnotit jen pouhým pozorováním, jak si hrají, soupeří nebo jak se s ostatními dělí o potravu. Vypadá to, že psi jsou při určení vhodných kooperativních partnerů velmi dovední.
Pro psy je skutečným požehnáním, že umí určit a zapamatovat si špatné partnery pro spolupráci; zdivočelí psi byli totiž pozorováni, jak během teritoriálních sporů podvádějí. Aby podvodníci minimalizovali možnost vlastního zranění, stahují se při těchto sporech do zadní řady smečky. Protože psi různé jednotlivce dokáží rozpoznat a umí vyhodnotit, kdo je kooperativní a kdo ne, pravděpodobně se další spolupráci s podvodníkem vyhnou a naletí jen jednou.

Jedním z aspektů úspěšné spolupráce je vyhledávání pomoci. V jedné studii psi dostali krabici jídla, kterou si uměli otevřít. Pak s ní ale experimentátoři něco provedli, takže psům se už dostat dovnitř nepovedlo. Namísto toho, aby se o vyřešení problému pokoušeli sami, rychle vzhlédli k člověku, čímž ho prosili o pomoc. Psi také používají „předváděcí“ chování, aby člověku naznačili, v čem přesně potřebují pomoc. Tyto studie dokazují, že v případě potřeby si psi dokáží pomoc zařídit.
Psi si sice o pomoc dokážou říci, ale v současné době neexistuje důkaz, že vědí, kdo je tou nejlepší osobou, na kterou se mají obrátit. Potřebujete-li vyměnit olej, nejedete s autem do čistírny. Když psi dostali test, v němž úspěch závisel na oslovení osoby nejlépe se hodící pro daný problém, moc dobří nebyli.

Pro efektivní spolupráci je další důležitou schopnost vědět, kolik partnerů vyžaduje řešení dané situace. Několik pokusů vede k závěru, že psi umějí potřebné množství odhadnout. V jednom experimentu byl dostali psi test, který se používá na ukázku, že děti staré pět měsíců už mají základní početní dovednosti. Psi sledovali experimentátora, jak za bariéru schovává jeden nebo dva pamlsky. Když byla bariéra odstraněna, nacházelo se tam někdy víc nebo méně pochoutek, než tam ukryl experimentátor. Pokud se počet pochoutek lišil od toho, co psi viděli schovávat, pozorovali situaci déle. Určitě se divili, protože očekávali, že uvidí stejný počet pamlsků; znamená to, že srovnávali množství věcí, které vidí, s počtem, který si pamatovali na základě chování experimentátora.
V jiném pokusu nechali výzkumníci psy vybírat mezi dvěma talíři, na nichž bylo různé množství téže potravy. Čím větší byl rozdíl, tím bylo pro psy snadnější zvolit tu větší porci. Na příklad psi neměli problém vybrat si mezi dvěma a pěti kusy. Obtížnější to bylo v případě, že obě možnosti si byly podobnější, když třeba vybírali mezi třemi a dvěma kusy.
Experiment dokládá, že psi přinejmenším odhadnou množství a možná jsou schopni i základního počítání. Je zajímavé, že tyto studie přesně odpovídali tomu, co Roberto Bonanni z univerzity v Parmě pozoroval u italských zdivočelých psů. Bonanni a jeho kolegové sledovali, jak se skupiny zdivočelých psů přibližují a utíkají během konfliktu mezi různě velkými smečkami.
Protože větší smečka obvykle v teritoriálním sporu zvítězí, psi často spojují síly. Pokud psi vědí, že větší skupiny jsou bezpečnější, měli by být smělejší, převyšuje-li jejich smečka počtem protivníka. Bonanni pozoroval, že skoro vždycky se do ofenzivy opravdu pustí nějaký člen větší skupiny. Dokazuje to, že psi chápou, že v množství je síla a umějí vyhodnotit i relativní počet zvířat v různých skupinách.
Bonanny také zjistil, že když jsou obě smečky malé (méně než čtyři psi) nebo jedna o hodně větší než druhá, členové té menší smečky nikdy neudělají takovou chybu, že by zaútočili. Méně opatrní psi bývají, jsou-li obě smečky velké nebo co do početnosti podobné. Dokazuje to, že ačkoliv psi neovládají složitější matematiku, svoje šance proti druhé smečce dokáží na základě odhadu relativních velikostí odhadnout. Podle všeho vědí, že chtějí-li si udržet své území, musí spolupracovat.
Celý tento výzkum naznačuje, že psi ovládají mnohé základní kognitivní schopnosti pro rozpoznání a zapamatování si podvodníků, dokáží si v případě nutnosti říct o pomoc a odhadnout, kolik daná situace vyžaduje partnerů.

Jelikož psi tedy mají kognitivní znalosti umožňující spolupráci, vědce zajímalo, čím je takové kooperativní chování motivováno. Snad psi pociťují vinu, empatii a spravedlnost podobně jako lidé?
Proviněním zde rozumíme pocit lítosti, který se dostaví v důsledku páchání něčeho špatného či přestoupení sociálních norem. Více než 75 procent majitelů psů věří, že jejich psi pociťují vinu poté, když neposlechnou. Způsob, jakým se psi přikrčí a odplíží, když je nachytáte, jak tropí něco nepatřičného, opravdu vypadá jako jasné vědomí viny. Pokud psi cítí vinu, mohlo by je to motivovat k poslušnosti a spolupráci s člověkem.
Pokusy, jejichž cílem bylo zjistit, zda psi vinu opravdu pociťují, provedla Alexandra Horowitzová. Majitel přikázal svému psovi, že nesmí sníst pochoutku ležící na podlaze. Pak odešel z místnosti. Po návratu experimentátor majiteli řekl, jestli si pes pamlsek vzal, nebo ne. Trik spočíval v tom, že v některých případech experimentátor pánovi sdělil, že pes pamlsek snědl, i když to nebyla pravda. V jiných případech bylo pánovi řečeno, že pes se pamlsku nedotkl, ačkoliv jej ve skutečnosti snědl.
Bez ohledu na to, zda psi měli důvod cítit se provinile, dávali vinu pokaždé najevo, když jim pán řekl, že jsou neposlušní. Je to asi tím, že lidé použili odsuzující tón a své psy hubovali. Alespoň z tohoto pokusu se tedy nezdá, že by psi cítili vinu – prostě jen reagovali na pánovo chování, a to bez ohledu na to, zda předtím něco provedli.
Vědci také debatovali o tom, zda kooperace u zvířat může být obdobně jako u lidí motivována smyslem pro spravedlnost. Mají zvířata smysl pro spravedlnost, který by jejich emocionální reakce ovlivňoval směrem ke spolupráci? Vědci se rozhodli otestovat tuto možnost pomocí odměňování psů za „podání packy“. Měřili, jak rychle a kolikrát psi podají tlapku, aniž jsou za to odměněni. Když zjistili základní úroveň této ochoty, posadili vedle sebe dva psy a jednoho po druhém požádali o pac. Poté jeden dostal lepší odměnu než ten druhý. V reakci na to pes, který byl „zaplacen“ za stejnou práci méně, začal podávat packu neochotněji a přestal s tím dříve. I když se jedná o předběžný výsledek, plyne z něj fascinující možnost, že psi asi mají základní smysl pro spravedlnost nebo přinejmenším odpor k nerovnosti.

Tento text je úryvkem z knihy
Brian Hare, Vanessa Woodsová: Geniální psi – Zvířata jsou chytřejší, než si myslíte
Dokořán 2016
O knize na stránkách vydavatele

obalka_knihy

Solkoll, Wikipedia, licence obrázku public domain

Soukromý kapitál ve výzkumu řízené termojaderné fúze

Získávání energie pomocí termojaderné fúze je nesmírně lákavé a v posledních 10–15 letech přitahuje i …

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close