(c) Graphicstock

Svět prvních lidí

V tradičním pojetí byli první lidé chápáni jako vysoce masožraví primáti, schopní obstarat si masitou výživu cíleným lovem nebo alespoň systematickým kořistěním z mršin. Mezi masitou potravou a růstem mozku se předpokládala přímá závislost.

Na lidském chrupu se projevil trend ke zmenšování stoliček vůči přední části chrupu, tedy větší důraz na úchop potravy a ukousnutí oproti žvýkání. Nutriční hodnota masa jako zdroje bílkovin a tuku je evidentní, i když samozřejmě nevíme nic o tom, jak pravidelný byl jejich přísun a jak se měnil v jednotlivých ročních obdobích.
Masitá potrava vede k pravidelnějšímu a časově vymezenému způsobu konzumace tak, jak to dodržují šelmy, jednou či dvakrát denně. Ale doklady ohně na sídlištích se zatím prokázat nepodařilo a maso se tedy zřejmě konzumovalo syrové.
Analýzy osteologického materiálu skutečně dokládají, že se první lidé připojili k velkým masožravcům, kočkovitým i psovitým šelmám, ale také ke krokodýlům a supům, aby si v boji o kořist vzájemně konkurovali. Přiživovali se na úlovcích lvů (spíše než jiných šelem), ale jistě také lovili sami; riziko pohybu v zájmovém prostoru velkých šelem totiž bývá větší než při samostatném lovu. Zkušený masajský lovec dnes dokáže v přímé konfrontaci lva přechodně odehnat a část úlovku mu dokonce i vzít, ale gracilní hominin nevelkého vzrůstu by byl v takové situaci bez šance.
V archeozoologickém záznamu takové scénáře nedokážeme přesněji odlišit, neboť na povrchu zvířecích kostí bývají patrny jak ohryzy šelmou, tak zářezy kamenným ostřím nebo stopy po úderu. Ve vzácných případech může mikroskopický výzkum takových stop určit i pořadí, v němž aktivity následovaly, ale zatím neřeší klíčové dilema – kořistění versus lov. V Olduvaji byly záměrné řezné stopy studovány na kostech koní, okapi, oryxe, sivatheria, deinotheria, žiraf a hrochů. V severní části olduvaiské lokality FLK (Zinjanthropus floor) ležely zbytky téměř celé kostry slona s doklady dalších aktivit kolem; považují se za typický produkt člověka (přestože právě z tohoto místa paradoxně pochází známá lebka robustního australopitéka). Na lokalitě HAS v areálu Koobi Fora byl zase rozporcován a konzumován hroch a zbytky zůstaly na místě. Mrtvoly menších zvířat lidé dokázali transportovat z místa zabití na nějak chráněná a stíněná místa k rozporcování a klidné konzumaci.

Kvantita osteologického materiálu, tak jak se akumuloval na některých lokalitách, ovšem nemůže zastřít význam konzumace rostlinných zdrojů. Rostliny stále tvořily podstatnou komponentu stravy, i když přímé doklady chybí. První izotopové analýzy zubní skloviny tří jedinců Homo habilis z Olduvaje zjistily 23 %, 27 % a 49 % rostlinného uhlíku z fotosyntetického cyklu C4, ale jejich strava obsahovala rovněž bílkoviny získané konzumací býložravců nebo hmyzu. Traseologický výzkum bukálního obrusu, který na zubech Homo habilis provádí tým Alejandra Pérez-Péreze, zatím nezjistil žádnou souvislost mezi intenzitou obrusu a stářím jedince. A pokud má pravdu Phillip Tobias, který upozornil na deformace skloviny na stoličkách několika jedinců z Olduvaie a interpretoval je jako hypoplazii, pak mohou indikovat nerovnoměrný přísun výživy v průběhu ontogeneze. Celkově by to potvrzovalo přetrvávající model variabilního a oportunistického čerpání širší škály potravinových zdrojů.

Evoluce mozku

Fenomén zvětšování mozkovny byl synchronní s nástupem Homo rudolfensis, ale o struktuře mozku nám lebeční kosti poskytují jen neúplné nebo nepřímé informace. Teoreticky tento jev mohl souviset s prodloužením života jedince. „Potřebujete dlouhý život, aby se investice do velkého mozku vyplatila,“ říká Holly Smithová.
U Homo habilis se mozek dále nezvětšil, ale zřejmě došlo k jeho reorganizaci, včetně asymetrie obou hemisfér. Něco podobného pozorujeme v lidské ontogenezi – rychlý růst v dětství se u teenagerů zastavuje a mozek prochází spíše určitou rekonstrukcí neuronů i mozkové kůry, s cílem zvětšit výkonnost a urychlit přenos nervových vzruchů. Do určité míry bychom to mohli srovnat s modernizací počítačové sítě.
Strukturální změny viditelné na povrchu mozku se tradičně kladly do souvislosti se vznikem řeči, čímž by se Homo habilis výrazně odlišil od australopitéků. Ale podle nových názorů hrály svou roli nejen viditelné laloky, ale i s nimi propojené oblasti kůry a subkortikální struktury, jako jsou bazální ganglia, která regulují motorickou kontrolu, syntax a kongnitivní procesy (kapitola VII). Otázka komunikace a vzniku řeči se tedy opět odsouvá do pozadí, alespoň pokud jde o mozek Homo habilis.

Chování: model sídliště a model sociální jednotky

Při plošných odkryvech stanovišť z této doby může poprvé aplikovat svou metodologii také archeologie. Systematicky prozkoumané plochy sídlišť, pokud je vymapován prostorový rozptyl kamenných artefaktů, zvířecích kostí, kostí se zářezy a s ohryzy šelem, umožňují vymezit konkrétní kumulace předmětů a do určité míry rekonstruovat lidské aktivity v prostoru. Otevírá se však i základní problém: protože antropologických nálezů je v takových kontextech nedostatek nebo zcela chybějí, nemůžeme si být jisti, který z chronologicky současných homininů tu vlastně žil a pracoval. Ostatně není divu – homininé té doby neměli žádný zájem uchovávat na sídlišti své vlastní pozůstatky. A pokud se taková fosilie objeví, jak jsme viděli v případě olduvajského robustního „zindžantropa“, nelze vyloučit, že se tam dostala jen jako kořist a potrava jiného druhu.

Otázek kolem nejstarších sídlišť je ovšem podstatně víc. Někteří autoři využívají analogii s chováním šelem, které v krajině vytvářejí stabilnější doupata či hnízda a ze svých výprav za potravou se tam soustavně vracejí. Naproti tomu Glynn Isaac, člen týmu Leakeyů v projektu Koobi Fora, vychází z archeologického mapování všech stop lidské aktivity v terénu, tedy především shluků artefaktů a dalších vzorců, kterým původně říkal „navštívenky z doby kamenné“. Z interpretace určitých shluků předmětů jako cílených, stabilních základen vyvodil také pevnější strukturu lidské skupiny, plánování jejích aktivit, hledání optimální specializace, donášení potravy, donášení surovin a konečně dělení potravy.
Čtenář českého překladu knihy R. Leakeye a R. Lewina Lidé od jezera (People of the Lake) se může seznámit s barvitě líčenými příběhy o pobytu lidí na základně (home base, později central place), jejich výpravách do okolní savany za pitnou vodou, masem a dalšími surovinami i o jejich soužití. Nejlépe někde ve stínu velkého stromu nebo v zalesněném pobřežním pásmu (riparian woodland model).

V oblasti Koobi Fora se tým Leakeyů opíral o dvě dobře prozkoumané lokality, KBS a HAS, které Glynn Isaac interpretuje odlišně. Lokalita KBS (Kay Behrensmayer Site), kterou tvoří koncentrace zvířecích kostí a různorodých kamenných artefaktů, byla použita jako ideální model trvalejší sídelní základny, zatímco HAS (Hippopotamus Site) by byl epizodickým místem zabití a porcování hrocha. Samozřejmě nevíme, zda hroch byl skutečně uloven nebo pouze nalezen. Pokud jde o lokalitu FLK v areálu Olduvajské rokle a v dosahu pramenišť pitné vody, tam bylo kolem kostry slona rozptýleno tak velké spektrum kamenných artefaktů (jádra, otloukače, kamenné podložky, sekáče i úštěpy), že výrobní, sídelní a zpracovatelské aktivity zřejmě probíhaly paralelně.
Bližší analýza kamenných artefaktů z jiné olduvajské lokality MNK-CF (chert-factory site) zase naznačuje, že tady výrobce svá kamenná jádra spíše jen otestoval a poté přenesl jinam k dalšímu vytěžení, takže na místě zůstaly ležet jen nepotřebné korové úštěpy. Mary Leakeyová z plochy FLK popsala dokonce i pravidelný kamenný kruh, interpretovala jej jako základový věnec první lidské chaty a podobné útvary se vzápětí začaly hledat i jinde, například na lokalitě Garba XII. V pozadí těchto vyprávění je vize lidského altruismu, který provází evoluční proces homininů od samých počátků.

Počínaje 60. lety minulého století pokládá Lewis Binford a další členové jeho „americké školy“ otázku, do jaké míry bylo chování dávných homininů skutečně srovnatelné s chováním současných lidí. Jeho pozice je v zásadě pozitivní a kritická, zdůrazňuje spíše oportunismus dávných homininů a víceméně náhodný charakter jejich aktivit (routed foraging model). K tomu přistupuje i nepříznivý vliv postdepozičních procesů v příslušných vrstvách, které dále stírají čitelnost archeologických situací. Svrchu uvedené představy označil prostě za archeologickou mytologii. Podle Binforda byly lokality jako je KBS a HAS důsledkem oportunistických činností homininů v krajině, nadto pozměněných postdepozičními procesy. Kamenný kruh v Olduvaji není než kruhové seskupení kamenů vzniklé náhodně, nejspíš vodními víry v tehdejším potoce, a nadto zvýrazněné selekcí, kterou na místě provádí archeolog.

Zvláštní pozornost ovšem vyžaduje jiné pozorování. Stopy lidských zásahů jsou totiž někdy patrné nejen na kostech zvířat, ale i lidí. Na lebce Stw 53 ze Sterkfonteinu, která patřila buď časnému člověku, nebo pozdnímu australopitékovi, rozeznává T. R. Pickering sérii krátkých zářezů kamenným nástrojem přes horní čelist a lícní kost, zřejmě ve snaze rozporcovat lebku. Proč, nevíme. Uvažuje se o počátcích kanibalismu, ale konzumovatelné maso na povrchu lebky chybí. Motivace pro tyto posmrtné manipulace s kostmi tedy musíme spíše hledat jinde, snad už v oblasti symbolismu nebo rituálu.
Názory Glyna Isaaca a Lewise Binforda představovaly ve své době dva extrémní modely. Od té doby se diskuse vychyluje na tu či onu stranu, případ od případu, a definitivní zobecňující závěr nepřináší. Objektivně lze konstatovat, že v této době existují surovinově, technologicky i morfologicky standardní soubory kamenných nástrojů, které jsou definovatelné jako archeologické kultury či entity. A dále, v terénu se takové stopy evidentně kumulovaly na opakovaně navštěvovaných místech, zřejmě z nějakého důvodu výhodných (zastínění, blízkost pitné vody, přehled, rovný terén). I když jejich vnitřní struktura je zatím nejasná, koncepci prvních sídelních základen ve své podstatě odpovídají.

Tento text je úryvkem z knihy

Jiří A. Svoboda: Předkové. Evoluce člověka
2. vydání, Academia 2017
O knize na stránkách vydavatele

Lidská mysl, matematika a vesmír

Představme si, že by inteligence nepřebývala v lidech, ale v osamocené medúze, ponořené v hlubinách. …

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close