Sciencemag.cz
Doporučujeme
Kurt Gödel je znám hlavně jako autor slavné věty o neúplnosti, během svého přátelství s Einsteinem se však pustil také do teorie relativity. Jeho práce se nejčastěji zmiňuje v souvislosti se stroji času.
Gödel přišel v roce 1949 v Princetonu s myšlenkou vesmíru, který velmi rychle rotuje. Zajímavé je, že proud času v něm může vytvářet víry. Gödelův vesmír nevyžaduje, aby lidé stavěli nějaké stroje času, ty se zde mohou vyskytovat přirozeně – v podobě „uzavřených světočar“.
Má se za to, že Gödelův vesmír je matematická kuriozita, která sice vyhovuje Einsteinovým rovnicím, nikoliv však fyzikální realitě – Gödelův vesmír se totiž nerozpíná od velkého třesku. Mnozí další teoretici (popisuje např. Jim Al-Khalili: Černé díry, červí díry a stroje času, Aurora 2003) se na základě Gödelových modelů pokoušeli popsat stroj času vytvořený uměle, třeba na základě rychle rotujícího válce. Stejně je to celé však krajně spekulativní a ve funkčnost takových strojů času moc nikdo nevěří.
Gödelovi šlo ale o něco jiného. V první řadě Gödel sestrojil i modely rotujících rozpínajících se vesmírů. Navíc rotující vesmír (Pokud je pohyb relativní, může vůbec rotovat vesmír jako celek? Vůči čemu? Ani na tom není shoda…) je jen ukázkou podle jeho názoru obecnějšího principu, který vlastně znamená popření času/změny.
Gödel se domníval, že šipka času nemusí ukazovat nijak jednoznačně. Rozpínání vesmíru nebo růst entropie ho nepřesvědčily o tom, že čas je něčím jiným než iluzí našeho vnímání. Nakonec v teorii relativity je čas relativní, různí pozorovatelé změří stanoví pořadí událostí (ani omezení typu kauzality, kdy X musí pro všechny pozorovatele předcházet před Y, Gödela nepřesvědčují). Gödel z toho navíc jako platonik a zastánce dalších idealistických filozofických konceptů soudí, že svět je plně deterministický, vnímání změny je pouze naše subjektivní. Nejenže v teorii relativity není žádný absolutní čas, ale bez času se lze při popisu možno obejít. „Vše se odehrálo“, respektive je mimo čas. (Např. K. Poper tento názor odmítal jako deterministický a popírající svobodnou vůli, znevažující smysl lidského utrpení atd. To je opravdu „argument“.) Neexistuje žádný čas, v němž by se vesmír mohl měnit, daný je celý prostoročas, takže výsledkem „cestování v čase“ ani nemohou být žádné paradoxy.
Nebo ještě jinak: Vrací-li se věci zpět do svého výchozího bodu, pak subjektivnímu plynutí času příslušného pozorovatele nemůže odpovídat žádné plynutí objektivní. Není pak důvod objektivní plynutí času vůbec předpokládat.
Zajímavé je, že ač Gödelovo stanovisko nikdy nezískalo příliš zastánců, samotnému Einsteinovi bylo takové vidění světa podle všeho blízké. Gödelova práce byla publikována ve sborníku vydaného k Einsteinovým 70. narozeninám. Einstein se v odpovědi odmítl zabývat filozofickými aspekty a omezil se na následující: běžně chápaný rozdíl mezi minulostí a budoucností je v tom, že do budoucnosti můžeme poslat zprávu, do minulosti nikoliv. (Posílání signálu je z hlediska termodynamiky nevratný proces, i když samotné elementární procesy jsou vratné – další záhada.) Einstein proto tvrdí, že výrok „B je před A“ má asi fyzikální smysl, ovšem pro dostatečně blízké světobody. To ale neznamená, že tato řada nemůže být současně uzavřená do sebe (asi jako na Escherových kresbách vše teče jedním směrem, ale přesto se vrací na původní místo).
Zdroj: Jaroslav Malina, Jan Novotný (editoři): Kurt Gödel, Nauma, Brno 1996 a další
