Sciencemag.cz
Doporučujeme
Podle všeho se zdá, že i vývoj civilizací má svá pravidla a zákonitosti, které se objevují stále znovu, byť jejich konkrétní formy jsou pokaždé trochu jiné. Dají se shrnout do Sedmi zákonů vývoje civilizací, které jsou:
1. Každá civilizace je ohraničena v čase a prostoru. Naše tzv. západní civilizace patrně nebude výjimkou. Archeologie a historie se dodnes zabývají zkoumáním toho, jak civilizace vznikají, dosahují vrcholu a zanikají.
2. Každou civilizaci může tvořit více samostatných částí (typicky států), které vznikají, dosahují
vrcholu, upadají, zanikají a na jejich troskách vznikají nové. K zásadním změnám dochází skokově po období saturace a akumulace potenciálu k zásadní proměně systému.
3. Každá civilizace má svůj obecně srozumitelný dorozumívací jazyk (lingua franca) a obecně sdílený svět hodnot a symbolů. Každá civilizace vykazuje: velká centra, kde se soustředí populace, monumentální architekturu, písemný systém, hierarchicky uspořádanou společnost, umění a dělbu práce.
4. Pokud systém začne dlouhodobě spotřebovávat více energie, než je schopen vyrobit, nemůže udržet svou složitost ani ji dále rozvíjet. Nakonec dojde v důsledku vnitřní akumulace dluhu k rychlé a zásadní ztrátě složitosti v důsledku nedostatku zdrojů. Tomu se říká zjednodušeně kolaps.
5. Jednotlivé součásti civilizace rostou a upadají skrze vnitřní společenské procesy (proměny administrativy a institucí, role elit a technologií, formy ekonomiky, ideologie a náboženství a další) a proměny přírodního prostředí – to vytváří vnější rámec vývoje civilizací. Všechny procesy se navzájem ovlivňují a mají na ně zásadní vliv i cykly s různě dlouhou periodou.
6. Pro vývoj společností, států i civilizací v čase platí Herakleitův princip – ty faktory a procesy, které je přivedou na vrchol, jsou těmi, které nakonec způsobí jejich kolaps.
7. Civilizace zaniká v okamžiku, kdy zaniká její systém hodnot, symbolický svět a dorozumívací
jazyk. Kolaps však neznamená zánik ani vyhubení jejích nositelů – lidí, z kořenů zaniklé civilizace obvykle vyrůstá nová.
Z hlediska filozofie cyklů je jedním z nejvýznamnějších faktorů tzv. Herakleitův princip. O co jde?
Herakleitův princip odkazuje k jednoduchému faktu, že každá civilizace se svými specifickými projevy – zjednodušeně kulturou – je limitována nejen v prostoru, ale i v čase. To je totiž jedna z mála vlastností každé civilizace stojící mimo pochybnost.
Na základě komparativního studia civilizací je totiž stále zřejmější, že právě ty faktory, které stojí u vzestupu daného společenského systému, jsou obvykle těmi samými, které nakonec přivodí jeho krizi, zjednodušeně nazývanou kolaps čili významnou ztrátu složitosti, kdy již systém není schopen
zajistit dostatek energie na udržení své stávající komplexity, a naopak mnohem více energie spotřebuje, než vyrobí.
Na rozdíl od přírodních věd, kde pojem kolaps znamená skutečně vyhynutí a zkázu, ve vývoji společností jde obvykle „jen“ o velký propad jeho složitosti. Po takovémto propadu složitosti systému po určité době obvykle následuje etapa regenerace a nového vzestupu. Z toho také vyplývá další pozorování, totiž že pokud chceme porozumět tomu, proč je nějaký systém ve skutečné nebo zdánlivé krizi, je velkým omylem zabývat se pouze danou konečnou fází krize. Mnohem prospěšnější je zaměřit se na etapu, během které tento systém vznikal. Právě tam – pokud identifikujeme faktory, které u tohoto vzniku a vzestupu stály, – obvykle nalezneme klíč nezbytný k porozumění etapě vlastní krize. Jako první se myšlenka vývoje jako cyklického procesu objevila s největší pravděpodobností u filozofa Herakleita z Efesu, který žil přibližně v letech 540–480 př. n. l. Z jeho díla psaného k poctě bohyně Artemidy v Efesu se dochovaly pouze zlomky.
Ve dvou z nich Herakleitos říká, že: „Cesta nahoru– dolů, jedna a táž“ (zlomek B 60) a „Počátek a konec jsou na obvodu kruhu společné“ (zlomek B 103). Z těchto výroků pravděpodobně vyplývá, že vesmír a veškeré procesy v něm jsou cyklické a že po vyčerpání své trajektorie se vracejí do svého počátku.
Pro Herakleita hrála zásadní roli rovněž symbolika cesty, která může stoupat i klesat, ale stále je to táž cesta, kterou není možné ujít, aniž bychom se nevyrovnali s tím, že se nepřetržitě proměňuje. V Herakleitově filozofii byl významný i aspekt času, který mu pomáhal vyrovnat se s tím, že se sice po jistém čase můžeme navrátit zpět do počátečního bodu či výchozího stavu, ale pokaždé je tento stav poněkud odlišný. To ostatně říká sám Herakleitos, když hovoří o tom, že „Nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky“ (zlomek B 91).
Podobnou myšlenku můžeme zřejmě nalézt i u jeho předchůdce Anaximandra. Jde o jeho výrok datovaný do doby kolem roku 560 př. n. l. a známý jako zlomek B1: „Z čeho je věcem vznik, to se jim stává i zánikem, a tak si navzájem platí pokuty podle určení času.“ V každém případě je to přinejmenším 6. století př. n. l. a předsokartovští řečtí filozofové, se kterými můžeme spojovat nejranější doložené úvahy související s fenoménem identických faktorů stojících u zrodu / vzestupu a krizí společnosti. V méně dávné době se tímto problémem, který označuji jako Herakleitův princip, zabýval zhruba se stejným výsledkem rusko-americký sociolog a teoretik kultury, zakladatel sociologie na Harvardské univerzitě, Pitirim A. Sorokin (1889–1968). Ten v roce 1941 vydal práci s titulem The Crisis of Our Age – česky vyšla o několik let později pod názvem Krise našeho věku (Sorokin 1948). V ní se Sorokin zabýval cyklickým charakterem vývoje civilizace. Sorokin rozlišoval tzv. senzitivní či smyslovou a ideovou kulturu (v českých překladech se hovoří o ideační kultuře, viz též následující stať). Pokud ve společnosti převládá bohatost, rozmanitost a individualismus, jedná se o kulturu senzitivní. Ta je v našem případě dodnes aktivní a trvá bezmála pět set let. Pokud ve společnosti dominuje náboženství, stagnace a kolektivní duch, jde o ideovou kulturu.
Tento text je úryvkem z knihy
Václav Cílek, Alexander Ač: Věk nerovnováhy
Academia 2019
O knize na stránkách vydavatele
