Sciencemag.cz
Doporučujeme
Je vrozená třeba i víra v posmrtný život? Experimenty k prozkoumání vrozených intuic o povaze světa.
Po tisíciletí filozofové debatovali o tom, zda se svět skládá z jedné, nebo dvou substancí. Zástupci „jedné substance“ se nazývají monisté a lze mezi ně zařadit řecké filozofy Hérakleita a Parmenida a novověké filozofy Georga Wilhelma Friedricha Hegela a Barucha Spinozu. Zastánci „dvou substancí“ jsou nazýváni dualisté a patří k nim filozofové René Descartes a nejnověji například David Chalmers, zastánce filozofických zombií, se kterými jsme setkali na začátku této knihy.
Monisté tvrdí, že fyzická hmota je vším, tak jako atomy, které utvářejí vaši židli, vaše auto a vaše tělo, jsou taktéž zodpovědné za vaši mysl. Pro monistu nejde o mysl nad hmotou; mysl je hmotou. V monistickém světě smrt těla signalizuje smrt mysli, protože mysl je zkrátka jedním (i když důležitým) projevem fyzického těla.
Dualista naproti tomu věří, že mysl je zcela odlišná od hmoty. Z tohoto pohledu je mysl nemateriální, bez jakýchkoliv zjevných fyzikálních vlastností, a tudíž nemůže být vědecky měřena na vahách ani pomocí EEG nebo fMRI. Oproti jednotnému světu monismu dualismus tvrdí, že existují dva odlišné, ale vzájemně propletené světy. Jeden je hrubým viditelným světem hloupé hmoty, jako jsou atomy, molekuly, předměty a těla, a ten druhý je čistý neviditelný svět mysli obsahující myšlení, rozum a přesvědčení.
Bohužel, dualistická verze skutečnosti navozuje některé obtížné otázky, včetně toho, jak je nemateriální mysl ve spojení s fyzickým tělem. Je sice hezké považovat myšlenky za samostatně plující ve zjemněném éteru, ale naše myšlenky jsou spojeny se skutky v materiálním světě. Pomyslíme si: „Zvedni svou ruku“, a hle, naše ruka se zvedne. Monisté mají pro tento vztah vysvětlení zahrnující řetězec neuronů vedoucí z kortexu do paže. Dualisté nikoliv. Descartes si myslel, že záhadná vazba myšlenka — čin zahrnuje šišinku, malé množství tkáně skryté uprostřed mozku. Věřil, že tato žláza je „hlavním sídlem duše“, ale my nyní víme, že pouze reguluje spánkový cyklus savců.
Moderní psychologie dualismus obecně odmítá, jelikož mysl může být měřena prostřednictvím elektrické a magnetické aktivity, a značně se spoléhá na fyzickou stavbu mozku. Jak jsme viděli ve čtvrté kapitole pojednávající o pacientech, jestliže zničíte něčí mozek, nevyhnutelně rovněž zničíte i jeho mysl. Avšak moderní psychologie nám taktéž říká, že intuice se od skutečnosti často odlišují, a tak dualismus přetrvává. Pro všechny ty z nás, kdo máme myšlenky a pocity, je nesnadné uvést v soulad mentální a fyzické, a dokonce i ostřílení vědci musejí přemýšlet prostřednictvím dualismu. Ve skutečnosti psycholog Paul Bloom tvrdí, že se všichni jako dualisté rodíme.
Jako důkaz pro existenci vrozeného dualismu Bloom cituje studie zahrnující nemluvňata a batolata. Tyto studie musí být důmyslné, jelikož nemluvňata špatně reagují na verbální otázky. Výzkumníci nemohou říci: „Prosím, přestaňte se na moment kojit. Chtěli bychom vědět: Narodili jste se s hlubokým očekáváním, že mysl a hmota jsou oddělenými substancemi?“ Namísto toho výzkumníci často používají behaviorální měření týkající se doby pohledu, což je jednoduše časový úsek, kdy nemluvně na něco upírá pohled. Logika v pozadí tohoto měření je taková, že lidé hledí déle na překvapivé věci než na věci nepřekvapivé. Například se budete déle dívat na mladou dívku, která nese svého otce na zádech než naopak, protože to narušuje očekávání.
K prozkoumání vrozených intuic o povaze světa experimenty měří, jak dlouho se děti upřeně dívají na příklady buď monismu, nebo dualismu. Jestliže děti ignorují příklady dualismu, ale na příklady monismu se dívají upřeně, jde o důkaz, že mají hluboká očekávání, že mysl a hmota jsou dvě oddělené substance.
Jednu z překvapivých studií vedla psycholožka Valerie Kuhlmeierová, která nemluvňatům ukázala dvě videa, kdy každé obsahovalo otevřenou scénu se dvěma částmi zdi. Na videu s plynulým pohybem se předměty (např. krabice) pohybovaly normálně, posouvaly se po scéně hladce kupředu. Začínaly nalevo a směřovaly vpravo, nejprve procházely za jednou zdí, pak se objevily mezi oběma zdmi, pak prošly za druhou zdí, následně se objevily napravo od ní a poté opustily scénu.
Na videu, kde pohyb nebyl plynulý, byly objekty podivně teleportovány po scéně. Začínaly vlevo, pohybovaly se za první zdí, pak se objevily napravo od druhé zdi, čímž zcela přeskočily prostor uprostřed. Děti byly pochopitelně překvapené, když byl nějaký objekt teleportován, a déle se upřeně dívaly na nesouvislé než na souvislé video. Nicméně, když ve videu účinkovala osoba, děti hleděly na souvislé a nesouvislé video stejně dlouho. Nebyly vůbec překvapené teleportující se osobou, možná proto, že u věcí, které mají mysl, očekávají (alespoň příležitostně), že se neřídí fyzikálními zákony.
…
Naše intuice týkající se dualismu jsou obzvláště silné v případě smrti. Dospělí od katolíků po scientology věří, že mysl přežívá fyzickou smrt; stejně tak tomu věří i děti. Profesor psychologie Jesse Bering a jeho kolegové na Arkansaské univerzitě potvrdili rané kořeny víry v posmrtný život studií zaměřující se na děti z mateřské školy. Sehráli pro děti maňáskové divadlo, v němž účinkovala hnědá myška a velký zelený aligátor, a vyprávěli jim přitom následující příběh:
V křoví se schovává pan Aligátor. A tady přichází Hnědá myš. Hnědá myš pana Aligátora nevidí. A pan Aligátor dosud nevidí Hnědou myš. Hnědá myš má velice špatný den. Především je ztracená! Nemá ponětí, kde je ani jak se dostat domů… A je velmi hladová a žíznivá, protože celý den neměla nic k jídlu ani k pití. Ach jo! Pan Aligátor Hnědou myš uvidí a chystá se ji sníst! [Aligátor sní Hnědou myš.] Inu, zdá se, že Hnědá myš byla snědena panem Aligátorem. Hnědá myš už nežije.
Děti následně odpovídaly na otázky týkající se mysli Hnědé myši, jakož i tělesných pocitů (Byla stále hladová?), tužeb (Chtěla jít stále domů?), emocí (Milovala pořád svou maminku?) a poznatků (Věřila
stále, že je chytřejší než její bratr?). Předškolní děti věřily, že mysl mrtvé Hnědé myši přežila a disponovala „mentálními“ stavy, jako jsou emoce a poznání, spíše než „fyzickými“ biologickými stavy, jako jsou hlad nebo žízeň. Tyto výsledky pěkně konvenují s dualismem: když tělo zemře, stejně tak umírají i otravné biologické potřeby, ale myšlenky a pocity zůstávají.
Daniel Wegner, Kurt Gray: Klub mysli
Kdo myslí, co cítí a proč na tom záleží
Dybbuk 2019
O knize na stránkách vydavatele
Jen pro zajímavost, Bible (některé interpretace, nechme to prosím pro tentokrát být) popisuje svět jako něco napůl mezi monismem a dualismem. Když člověk umře, umře. Žádná jeho část nepřežívá. Všechny jeho myšlenky končí. Toliko čistej monismus. Na druhou stranu, je v člověku zakotvena touha žít, touha nikdy neskončit. Na rozdíl od zvířat, které se jen bojí bolesti. Zdravý člověk by si nikdy nepřál zemřít – je v něm touha po věčnosti. Zdá se, že z tohoto zdroje pochází všechny ty představy o posmrtném životě, nesmrtelné duši, dualismus, etc. A do třetice, aby to nebylo málo, tak Bible přisuzuje člověku svobodnou vůli. S tou je potíž, že ji sice intuitivně, mravně, logicky a právně chápeme a asi i uznáváme. Ale nevím o experimentu, který by ji byl schopen nasimulovat (i kdyby alespoň teoreticky). Zde už je to s tím monismem horší.
to bych si zdaleka nebyl jisty, ze zvirata se jen boji bolesti a nemaji v sobe zadnou touhu zit/touhu po vecnosti/strach ze smrti. spis i v tomto bych takoveho psa povazoval za podobneho cloveku. o simpanzovi nemluve.
ad posmrtny zivot – i ve starem zakonu spis nejak je. spis se na to neklade takovy duraz. jako recke podsveti, nekde se plouzi stiny, zustane jakysi „zbytek“. (par nestastniku vecne tresty, nekdo obdobu raje/olympu, ale to je netypicke) asi by se ruzna nabozenske apod. systemy daly delit dle toho, jaky kladou na posmrtny zivot duraz, ale vyslovene popira ho jen malokdo. neni to holt tvrzeni, kterym by se ziskavali nasledovnici, mucednici apod…
@Pavel Houser – ad zvířata, ok, s tímto nebudu polemizovat (ačkoliv mám psa, a myslím si svoje :-))
V Bibli (tak jak ji znám), není žádný popis posmrtného života. Naopak, je tam formulace, že Adam s Evou (a potažmo jejich děti) neměli nikdy umřít. Takto doslova.
Pak jsou samozřejmě náboženské systémy, klidně i z Bible vycházející, a ty si to už vykládají po svém.
Jen mi to přišlo zajímavé, že Bible je takhle silně monistická (až na tu svobodnou vůli).
Celé to nedává smysl, neboť je to velmi zjednodušujícím způsobem, řekl bych vulgárně materialisticky nahlédnuto. Existuje i monismus opačný, tj existence pouze vědomí. „Idealismus tvrdí, že existuje pouze mysl a že vnější svět je buď sám mentální, nebo se jedná o myslí vytvořenou iluzi“. Tento názor je častý zvláště ve východní filosofii, která je nepochybně starší a propracovanější než fillosofie západní, má tak také mnohem více sebereflexe. Podíváme-li se i na to, k čemu směřuje moderní věda, pak se zdá dost zjevné, že hmota i vědomí jsou svou podstatou pohybem, energie, energetickou vibrací. Odtud pak je blízko i k tvrzení, že hmotné jevy jsou určitou „zahuštěnou formou, inkarnací vědomí“. Monismus, dualismus, hmota, vědomí,j existence, neexistence jsou jen čiré konceptuální spekulace, značně determinované naším omezeným poznáním. Navíc veškeré jevy, a hmotný svět především, jsou poznávány jedině skrze mysl, jako obrazy vyvstávající v našem vědomí. Lze tedy říci, že veškeré jevy jsou pouze myslí, protože není nikdo, kdo by mohl zkoumat jevy jinak než skrze mysl a není nikdo, kdo by mohl z mysli vystoupit a potvrdit nebo vyvrátit, zda existuje něco „venku“ mimo mysl. Dualita subjektu a objektu je pak jen konceptuálním výtvorem mysli, který nemůže být nijak „objektivně“ tj nezávisle na mysli prozkoumán. Stejně je to s ostatními koncepty, skrze které vnímáme svět, jako např. existence nebo neexistence. Vezměte prostý hmotný stůl: najděte a označte jeden moment, ve kterém jeho existence započala a označte moment, ve kterém jeho existence skončila. Ani z hlediska fyzikálního (zákon zachování hmoty atd) ani z hlediska praktického žádný takový moment nelze najít. Je tu jen neurčité kontinuum vzájemně závislého dění, ale nic takového jako existence nebo neexistence stolu. Z pohledu takového zkoumání jsou veškeré pojmy jako materiální, nemateriální, monistický, dualistický.. život a smrt jen prázdné konstrukty bez nějakého pevného, natož objektivně ověřitelného obsahu… . O stolu, jako o jakémkoli jiném jevícím se fenoménu nelze tvrdit že je existující nebo neexistující nebo zároveň existující a neexistující nebo ani existující ani neexistujíc – což je filosofie stará tisíce let. Je to jen nějaké slovní cvičení? Říká to především, že realita taková jaká je, je absolutně mimo naše koncepty a nelze ji žádným takovým způsobem popisovat ani ji cokoli přisuzovat.