Sciencemag.cz
Doporučujeme
Výnosnost některých plodin dosahovala hodnot, jaké jsou srovnatelné s celoevropským průměrem v letech 1500 až 1800.
Ekonomické poměry a stav hospodářství byly pochopitelně pro všechny projevy transformací zásadním determinantem. Ačkoliv samotná římská civilizace zásadně nové a inovativní ekonomické modely nepřinesla, zvlášť ve starší fázi císařství (přibližně do období markomanských válek za císaře Marca Aurelia) nastalé období stability a míru – pax Romana – umožnilo zřetelný kvantitativní i kvalitativní rozvoj jednotlivých produkčních sfér. Tato konjunktura se nejvýrazněji projevila právě na půdě evropských provincií a byla jednou z podmínek a zároveň i jedním z projevů jejich postupující romanizace.
Zemědělská výroba, která stejně jako u všech preindustriálních společností byla základem ekonomiky, v prvních dvou stoletích principátu vzkvétala nejen v tradičních středomořských agrárních centrech, jakými byly Italie, Egypt, Hispania či Africa, ale i v severních provinciích říše. Nebylo to způsobeno toliko implementací mediteránních rostlinných či živočišných druhů (byť i pro ně jsou k dispozici mnohé důkazy), ale především tím, že nově vzniklá infrastruktura (urbánní a vojenské prostředí s vysokou kupní silou, kvalitní transportní možnosti) umožnila rentabilitu malých, středních i velkých zemědělských statků se specializovanými pracovními silami, ve větší či menší míře produkujících pro tržní formy odbytu.
Produktivita zemědělství v mnoha částech říše byla na vysoké úrovni. Podle různých analýz například výnosnost některých plodin dosahovala hodnot, jaké jsou srovnatelné s celoevropským průměrem výnosností v letech 1500 až 1800. Zemědělství bylo kromě potravinářské produkce také motorem celé řady navázaných řemeslných odvětví a obchodu. Zajisté k této počáteční konjunktuře, kterou bychom mohli nazvat konzumní, v evropských pohraničních provinciích přispěly i vhodné klimatické podmínky, které se patrně od přelomu 2. a 3. století postupně zřetelně zhoršovaly. Neméně podstatným faktorem ale byla též pracovní síla, která zvláště na počátku principátu byla čerpána z ještě dostatečného počtu otroků, mj. i z řad porobeného obyvatelstva provincií. Mezi mnohočetnými projevy krize 3. století patřil mimo jiné i radikální úbytek pracovních sil v zemědělství, který se vlastníci půdy snažili (v různých částech říše v různé míře) řešit zaváděním systému označovaného jako kolonát (colonatus). V něm byly menší díly velkostatků propachtovány (nejprve na časově omezenou dobu, později doživotně) původně svobodným rolníkům (colonus) za pevně stanovený nájem, stále častěji odváděný v naturáliích. Z těchto pachtýřů se postupně stávali prakticky nesvobodní, k půdě připoutaní rolníci, na které krize pozdního císařství dopadala nejzřetelněji.
Těžba nerostných surovin v provinciích jednak zajišťovala státu potřebné příjmy pro pokrytí výdajů (vesměs omezených na financování vojska), ale také přispívala k ekonomickému rozvoji a romanizaci konkrétních oblastí. Mezi kontinentálními provinciemi se bohatými ložisky zlata vyznačovaly například doly v dalmatském vnitrozemí, Dacii či Hispanii. Zvlášť v Dacii se nalezly velmi pestré doklady dokumentující nejen dolování, nýbrž i samotnou organizaci zlatých dolů. Některé štoly založené Římany se zde dochovaly dodnes. Zatímco dácké zlato v době předřímské se těžilo především vyplavováním zlatonosného písku, Římané získávali rudu dolováním. Po vytvoření provincie se ložiska stala majetkem římského císaře, který spravoval úředník – procutaror auriarium. Ten byl buď propuštěncem císařské rodiny, nebo příslušníkem jezdeckého stavu. Těžební práva se také propůjčovala velkým nájemcům, conductores. Ti zaměstnávali důlní pracovníky jako nádeníky, přičemž práva a povinnosti zaměstnavatele i zaměstnanců byly smluvně stanovovány.
Důlní pracovníci byli najímáni především v dalmatsko-ilyrském prostředí, na území se starou tradicí dolování. Jedna z voskových tabulek s důlními dokumenty nalezených v Dacii nesla záznam pracovní smlouvy uzavřené 19. května 164 mezi nájemcem zlatého dolu Aureliem Adiutorem a důlním dělníkem Memmiem. Podle ní obdržel Memmius za svou práci v době od 19. května do 13. listopadu celkově sedmdesát denárů, vyplácených ve splátkách. Dny, ve kterých Memmius nepracoval – ať už z důvodu nemoci, nebo kvůli pronikání vody do dolu –, byly ze mzdy odečteny, a navíc postiženy pokutou v pevně stanovené výši. Aurelius Adiutor se naopak zavázal k zaplacení pokuty ve stejné výši v případě, že se výplata splátek zpozdila přes dohodnutý termín o více než tři dny.
Také v řemeslné výrobě některá odvětví pokročila k masové výrobě v centrálních, vysoce specializovaných dílnách. Již kolem přelomu letopočtu se tak vyvinula především při výrobě keramiky sériová výroba ve velkých manufakturách. Nejznámějším příkladem je výroba červené, vysoce kvalitní a často reliéfně zdobené keramiky, dnes označované jako terra sigillata. Vyráběla se sériově, podle forem ve standardizovaných tvarech a s typickou škálou výzdoby, která se v jednotlivých výrobních centrech lišila a která byla úzce propojitelná s určitými okruhy, často i se jmény známých mistrů. Její produkce začala v Etrurii a severní Itálii v 1. století př. n. l., od přelomu letopočtu až do poloviny 3. století n. l. se hojně vyráběla v různých manufakturách na území gallských provincií a Raetie. V některých výrobních centrech se nalezly keramické pece, v nichž bylo možné najednou vypálit až třicet tisíc nádob. Po dobu ekonomické a politické stability principátu se pak výrobky těchto dílen masově šířily po obrovském území prakticky všech provincií v Evropě. Ruku v ruce se vzrůstající produkcí některých výrobních odvětví se rozšiřoval též akční rádius distribuce a obchodu, do něhož se postupně zapojily též všechny provincie. V průběhu času tak Italia ztratila své výlučné postavení nejen na poli zemědělské a řemeslné produkce, ale i v obchodu. Protože však vývoj římské ekonomiky nepřinesl zásadně nové či inovativní technologické a organizační formy, po určité době zákonitě nastala stagnace.
Důležitou roli při tom hrála skutečnost, že od Traianovy expanze do Dacie již nová území s větším ekonomickým potenciálem získávána nebyla. Přes veškeré uvedené jevy páteří ekonomiky zůstávalo zemědělství, které bylo nejen zdrojem obživy pro drtivou většinu obyvatelstva, ale také hlavním předmětem zájmu investování majetku ze strany elit. Velká část řemeslné produkce byla propojena se zemědělstvím, ať již pro něj vyráběla, nebo jeho produkty zpracovávala. A také největší objem dálkového obchodu představovaly zemědělské produkty, z nichž nejzřetelněji dnes dokážeme na základě transportních nádob, amfor, identifikovat na obrovské vzdálenosti přepravované olivy, olivový olej či víno.
V průběhu 3. století se postupně a s výraznými regionálními rozdíly Římská říše ocitla v hluboké krizi, která byla tak výrazně komplexní povahy, že jednoduše ani nelze definovat její jednotlivé příčiny. Kromě politických a společenských dopadů tato krize citelně zasáhla i ekonomiku státu. Sice se jí některé oblasti (např. Africa) vyhnuly, všude však přivodila zřetelné strukturální změny v ekonomických poměrech. Od poloviny tohoto věku se z různých částí říše dozvídáme o výrazném nedostatku pracovních sil, nízké dostupnosti potravin, vysokých cenách, ubývajícím počtu řemeslníků a nekontrolovatelné inflaci. Zvláště znehodnocování měny mělo dalekosáhlé důsledky.
Prvně a nejzřetelněji tato krize dopadla na ekonomická odvětví provozovaná ve městech a na dálkový obchod. Zřejmě s touto negativní tendencí souviselo například i ukončení výroby keramiky terra sigillata po polovině 3. století v kontinentálních produkčních centrech. V regionech s četnými pustošeními barbarskými vpády docházelo k přetrhávání ekonomických vazeb. Vše zjevně ještě zvýraznil dopad obecně zhoršených klimatických podmínek a různých extrémních projevů přírodních sil. Všeobecná krize se projevila též v zemědělství, kde je v kontinentálních provinciích zřetelná regrese v produkci a k dispozici jsou četné výzkumy ukazující na zmenšení obdělávaného rozsahu polností a opětovné rozšiřování lesních ploch. Přesto si však římská agrární krajina uchovala své základní rysy a během následujícího 4. století zemědělská produkce nadále udržovala poměrně vysoký standard. Již však ve stále menší míře v podobě malých a středních statků, které postupně téměř úplně pohltily rozsáhlá latifundia senátorské aristokracie. K opravdovému zániku či k zásadní transformaci její podoby došlo teprve až koncem 4. a v průběhu 5. století.
Téměř anarchické politické poměry a inflační spirála ve 3. století zásadně zasáhly i dosavadní systém daní. Znehodnocené mince začaly být u odvodů nahrazovány naturáliemi, které sloužily pro uspokojení potřeb vojska a státní správy. Proto se tato forma daně začala nazývat annona militaris. Tento proces byl tak výrazný, že záhy v penězích vybírané daně poklesly na úroveň zhruba 5 % všech daní v říši. K částečné nápravě tohoto stavu docházelo až od závěru 4. století. Proměny společnosti, které započaly ve 3. století, doprovázelo výrazné zchudnutí, které zřetelně oslabovalo poptávku po zboží, resp. koupěschopnost širokých vrstev obyvatelstva. …
Negativní vývoj (nejen) ekonomiky Římské říše ve 3. století vtiskl ráz i následujícímu věku, v němž se navzdory zřetelné revitalizaci měst, obchodu a řemesel především v západní části impéria již nepodařilo dosáhnout úrovně starší fáze principátu. Především úbytek městského obyvatelstva, často způsobený barbarskými vpády či epidemiemi, těžce dopadal na řemeslné a obchodní kapacity. Proto se od 4. století velkostatky stále více snažily své potřeby řemeslných výrobků uspokojovat nikoliv prostřednictvím trhu, nýbrž z vlastních zdrojů. Pozdně římský stát nedokázal potřebné příjmy a služby pro udržení úředního aparátu, vojska a císařského dvora zajistit jinak než jen vyměřením nových, často až brutálně vynucovaných povinností všem složkám ekonomicky produktivního obyvatelstva. Zaváděly se tak stále komplikovanější daňové zákony a tržní regulace, decurionům, obchodníkům, řemeslníkům i zemědělcům se normativně stanovovaly povinné a nepřenositelné (většinou naopak dědičné) pracovní výkony a vysoké odvody.
Tento text je úryvkem z knihy:
Balázs Komoróczy – Marek Vlach: Příběhy civilizace a barbarství. Pod nadvládou Říma
Archeologický ústav AV ČR, Brno, 2018
O knize na stránkách vydavatele
