Sciencemag.cz
Doporučujeme
V 17. století se vzedmula první velká vlna konstruovaných jazyků. Tentokrát se nejednalo převážně o náboženské, mystické nebo umělecké jazyky, jaké známe z dřívější doby, nýbrž o jazyky filozofické. Tyto jazyky jsou založeny na klasifikaci idejí, některé z nich se dokonce snaží zahrnout všechny encyklopedické informace.
Tisíc let užívali učenci v Evropě latinu jako mezinárodní jazyk, lingua franca, ale v 17. století její znalost slábla. Zato matematika, filozofie a přírodní vědy byly na vzestupu. Díky rozvoji knihtisku se vydávaly knihy v národních jazycích a od latiny se upouštělo, protože byla složitá a plná nepravidelností. S latinou na ústupu se ovšem zkomplikovala mezinárodní komunikace. Byl potřeba lepší jazyk. Přesnější. Mohl by konstruovaný jazyk umožnit návrat do doby před babylonskou věží a zmatením jazyků? Před prvotním hříchem pojmenoval Adam všechny tvory a předpokládalo se, že mezi těmito jmény a tvory samotnými existoval přirozený vztah. Dokázali by vědci se značnou dávkou úsilí takový jazyk obnovit?
V této době se západ intenzivně zajímal o čínské znaky. Filozof Francis Bacon soudil, že jsou „opravdové“, protože nereprezentují zvuky nebo slova, ale samotné ideje. Upozorňoval například na to, že mluvčí mandarínštiny a kantonštiny si navzájem nerozumí, když mluví, v písmu ovšem ano. To dávalo naději, že skutečně lze vytvořit jazyk, který by jako Adamův původní jazyk odhaloval pravá jména a podstatu věcí. Myslitelé 17. století se zkrátka domnívali, že jazyky stojí v cestě k poznání věcí samotných.
Raný sci-fi román Francise Godwina The Man in the Moone (Člověk na Měsíci) z roku 1638 vypráví o muži jménem Gonsales, který spolu s labutěmi odletí na Měsíc. Tam existuje utopická společnost obrů. Měsíční jazyk je univerzální a všichni obyvatelé Měsíce mu rozumí.
Godwin čerpal inspiraci z popisu čínštiny v jednom cestopise. Jeho měsíční jazyk je zpěvný, důležitá jsou v něm slova i tóny. Slovní zásoba se Gonsalesovi zdá malá, ale různé tóny vytvářejí různá slova.
Cyrano de Bergerac navázal na hudební měsíční řeč v díle Cesta na Měsíc (1657). Dyrcona, postava z Bergeracova sci-fi románu, se setkává i s Godwinovým hrdinou Gonsalesem. Dozvídáme se, že kromě jazyka, jímž se mluví v Godwinově románu, používají Měsíčňané také jazyk skládající se jen z gest a řeči těla. Dyrcona později cestuje na Slunce, kde objeví dokonalý jazyk, a ocitne se i v lese, v němž stromy ovládají řečtinu, kterou se naučily na Zemi.
Z těchto a dalších příběhů čerpaly intelektuální sílu hlavní cíle projektu univerzálního jazyka: úspěšná mezinárodní komunikace a existence přesného a logického jazyka.
V té době na něm pracovalo přinejmenším šestnáct myslitelů, přičemž prvním z nich byl v 17. století Francis Lodwick se svým common writing, následovali ho mimo jiné Thomas Urquhart s logopandecteision, Cave Beck s universal character, Joachim Becher s linguarum universali, George Dalgarno s ars signorum, Isaac Newton s universal language, Gottfried Leibniz s clavis universalis a vše v podstatě vyvrcholilo veledílem philosophical language Johna Wilkinse.
Mnozí vycházeli z matematiky a snažili se vystavět své jazyky podle matematických principů, aby se věty daly tvořit podle vzorců. Pracovali na nových systémech písma, které by lépe a logicky vyjadřovaly skutečné principy fungování světa. Především se pokoušeli uspořádat svět a vše v něm striktně hierarchicky klasifikovat.
Takový filozofický jazyk obšírně popsal John Wilkins ve svém díle o šesti stech stranách, vydaném roku 1668. Wilkins rozdělil veškeré vědění do čtyřiceti hlavních tříd a mnoha podkategorií, které označil všemožnými slabikami, například da – svět, de – prvek, di – kámen. Slabika se pak mohla dále rozšiřovat, čímž se k těmto základním pojmům vytvářely podskupiny, například deb – oheň, debi – blesk. Slovo pro světlo není spojeno s ohněm ani bleskem, náleží totiž do jiné kategorie a označuje se slovem bag.
Začíná-li slovo na písmeno z, jedná se o živočicha. Zi označuje třídu (savci), zit upřesňuje, že jde o „šelmu psovitou“ a zitα značí druh „pes“. A tak dále a tak dále. Wilkins podle své vlastní logiky klasifikuje celý svět. Vše je součástí hierarchie a vy musíte vědět, do které kategorie slovo náleží, abyste ho mohli přeložit.
Wilkinsova apriorní slova nezastupují koncepty, ale přímo je definují. Z písmen a slabik lze vyčíst, do které podkategorie a třídy slovo patří. Slovo pro lososa, zana, nám říká, že se jedná o „šupinatou
říční rybu s načervenalým masem“. Psaný jazyk je založen na stejném principu, znaky jsou sestavovány v souladu s podobným logickým systémem a různé čárky nad hlavním znakem označují, do kterých podkategorií pojem náleží.
Obdobné klasifikace vytvářeli mnozí filozofové jazyka té doby, sestavovali slovníky pojmů a snažili se v jazycích stanovit univerzální sémantické kategorie. Wilkinsovo životní dílo je bezesporu působivé, ale podobně jako v případě dalších filozofických jazyků bylo těžké se tento jazyk naučit a téměř nemožné mluvit jím plynně.
Cílem smyšlených jazyků v 17. století bylo vytvořit mezinárodní pomocný jazyk, ale v praxi spíš vznikaly jazyky samy pro sebe. Těmto raným konlangům byla obvykle věnována jedna kniha a více než co jiného vyjadřovaly autorův pohled na logiku a uspořádání světa. Byly to lingvistické utopie. Žádný z těchto jazyků neměl šanci přežít kontakt s realitou.
