Sciencemag.cz
Doporučujeme
Gravettští lovci a sběrači tedy byli z převážné většiny příslušníky dvou genetických linií: věstonické, s afinitou k aurignacienským populacím Kostěnki a Sungir, a fournolské, asociované s jedinci z belgické lokality Goyet (Q116-1 a Q376-3). V tomto kontextu je zajímavá pozice mladší goyetské populace, datované mezi 28 tisíci až 26 tisíci let (Goyet Q53-1, Q55-2, Q56-16, Q376-19, Q2878-21), která je intermediární mezi Věstonicemi a Fournolem.
To znamená, že někdy mezi starší a mladší facií gravettienu došlo k expanzi populace spjaté s věstonickým klastrem směrem na západ, kde se smísila s populací západoevropskou za vzniku longitudinálního genetického gradientu v oblasti středozápadní Evropy.
Následující období posledního maximálního zalednění mezi 26,5 tisíce a 20 tisíci až 19 tisíci let s sebou přineslo radikální demografické i genetické změny. Molekulárněgenetická data se bohužel omezují na jihozápadní část kontinentu, spojenou s kulturou solutréenu (22 tisíc až 17 tisíc let). Tato oblast je považována za jedno z glaciálních refugií pro lidské populace během tohoto nepříznivého období (Banks a kol. 2008; Straus 2015). Nedávno sekvenované genomy spojené se solutréenem (Le Piage II, jihozápadní Francie, 23 tisíc let; La Riera, severní Španělsko, 21 tisíc let) vykazují afinitu jak s předchozím klastrem Fournol, tak s pozdějším Goyet Q2. Svědčí o tom zejména intermediární pozice genomu Le Piage II mezi genomy jedinců Fournol 85 a El Mirón (severní Španělsko, ~19 tisíc let), který je dosud nejstarším osekvenovaným kosterním nálezem spojeným s kulturou magdalénienu.
Celkově lze proto říci, že solutréenský jedinec Le Piage II je genetickým pojítkem mezi gravettskou populací Fournol a magdalénskou populací z El Mirón. Tento vztah dokládá genetickou kontinuitu během posledního glaciálního maxima v západní a jihozápadní Evropě, stejně jako úlohu této oblasti coby klimatického refugia (Posth a kol. 2023).
Období následující po posledním glaciálním maximu mezi 18 tisíci až 15 tisíci let je ve střední Evropě definováno genetickým klastrem označeným jako Goyet Q2, který zahrnuje populace rozprostřené mezi západní Francií a Polskem. V západní části tohoto areálu je tato linie spojena s kulturou magdalénienu, v části východní pak s epigravettienem. Ukazuje se tak, že magdalénská difúze byla s ústupem zalednění provázena populační expanzí z jihozápadu na sever a severovýchod.
Poněkud odlišná situace byla v tomto období na Apeninském poloostrově. Nedávno získaná genomická data ze severní Itálie a Sicílie (17 tisíc až 13 tisíc let; Posth a kol. 2023) potvrzují příslušnost italských populací ke genetickému klastru nazvanému „Villabruna“ (Fu a kol. 2016). Tyto výsledky ukazují na genetický zvrat v jižní Evropě od věstonické linie spojené s gravettienem k poměrně homogenní linii Villabruna spojené s epigravettienem.
Tato změna by mohla korelovat s nápadnou diskontinuitou v archeologickém záznamu z tohoto období (Posth a kol. 2023). Vzhledem k tomu, že starší genom jedince Tagliente 2 (17 tisíc let) je fylogeneticky odvozenější než bazální Pradis 1 ze severovýchodní Itálie (13 tisíc let), k této genetické výměně muselo dojít (pravděpodobně mnohem) dříve než před 17 tisíci let. Zajímavá je i villabrunská genetická příměs v genomu El Mirón (19 tisíc let), která naznačuje, že zmíněná diskontinuita mohla být důsledkem klimatických změn spojených s posledním glaciálním maximem (Posth a kol. 2023). Je také v souladu s rozdíly v mobilitě mezi gravettskými a epigravettskými lovci-sběrači, detekovanými pomocí izotopů stroncia (Lugli a kol. 2019).
Konečně genetická afinita villabrunských populací s bývalými i současnými obyvateli Blízkého východu (Fu a kol. 2016; Feldman a kol. 2019) naznačuje, že zdrojem příchozích epigravettských lovců a sběračů byl Balkánský poloostrov. Villabrunské populace posléze expandovaly ze severní Itálie na jih. Tato expanze byla provázena redukcí populační velikosti, která vyvrcholila dosažením Sicílie (Posth a kol. 2023).
Analýzy aDNA z let 2014–2016 (Raghavan a kol. 2014; Haak a kol. 2015; Fu a kol. 2016; Lazaridis a kol. 2016) ukázaly, že koncem paleolitu počínaje ~14 tisíci let v Evropě převládaly dvě genetické linie: západní a východní lovci a sběrači, obě s afinitou ke klastru Villabruna, východní navíc i k sibiřské mladopaleolitické populaci známé jako archaičtí severní Euroasiaté (Ancient North Eurasians, ANE).
O jejich reprodukčních kontaktech svědčí některé nálezy hybridních genomů z východní a severní Evropy (Haak a kol. 2015; Mathieson a kol. 2015; Posth a kol. 2023). Západní linie, zahrnující populace od západní po střední Evropu, je charakterizována klastrem, který Posth a kol. (2023) označují jako „Oberkassel“. Tato linie odvozuje svůj původ od klastru Villabruna, obsahuje však i příměs klastru Goyet Q2. Přesto je Oberkassel velmi homogenní, takže se pravděpodobně zformoval ještě před svým rozšířením do západní a střední části kontinentu v souvislosti s náhlým oteplením během interstadiálu bølling-allerød mezi 14,7 tisíce až 12,9 tisíce let (Fu a kol. 2016).
Naopak populace Iberského poloostrova se utvářela postupnými oberkasselskými a villabrunskými příměsemi. Východní linie lovců-sběračů byla nazvána „Sidelkino“ podle 11 tisíc let starého nálezu jedince ze západoruské Samary. Genetická odlišnost mezi západní (Oberkassel) a východní linií (Sidelkino) se odráží i ve výskytu odlišných haplotypů mtDNA a chromozomu Y. Kontakty a mísení mezi oběma klastry se v čase měnily, jejich počátky se však datují až do neolitu (~8 tisíc let), zatímco po několik tisíc let předtím oba zůstávaly vzájemně izolované (Posth a kol. 2023).
Současné paleogenomické studie tak ukazují, že zatímco západní a jihozápadní Evropa během nejchladnější fáze posledního glaciálu sloužily jako glaciální refugia, populace v jižní a východní části kontinentu zaznamenaly genetický zvrat od linie spojené s kulturou gravettienu k linii spojené s epigravettienem. Jejich role jakožto klimatických refugií je proto sporná. Tato villabrunská linie se později stala zdrojem nejrozšířenějšího populačního klastru závěrečné fáze paleolitu a začátku neolitu v Evropě (Oberkassel). Východním refugiem mohl být Balkán, který se pravděpodobně stal zdrojem villabrunské a posléze oberkasselské linie (Posth a kol. 2023).
úryvek z knihy:
Jiří A. Svoboda a kolektiv: Paleolit českých zemí: Proměny přírody, lidí a kultur
Academia 2025
O knize na stránkách vydavatele
