Zlatý pečetní prsten s bohyněmi, mykénské období. Kredit: University of Cincinnati
Zlatý pečetní prsten s bohyněmi, mykénské období. Kredit: University of Cincinnati

Jak obchod s cínem v době bronzové utvářel civilizaci

Arzénové a cínové bronzy. Hedvábné nebo cínové cesty?

Samotná měď je celkem na nic, to se ostatně týká i surového železa. Dají se použít jako ozdoby či šperky, mohou udivovat svým leskem, ale jsou méně praktické než broušený kámen. Další cesta zákonitě musela vést k tomu, jak z kovové kuriozity dostat upotřebitelný nástroj. Touto cestou byl v případě mědi bronz, v případě železa ocel.
Nejstarší egyptské a blízkovýchodní bronzy představují slitinu mědi a několika procent arzénu. Arzén byl poměrně dobře dostupný v rudách s obsahem arzenopyritu, enargitu, tennantitu a dalších sirníků. Arzénové bronzy jsou esteticky působivé. Mají stříbřitou barvu, jsou dobře leštitelné, takže se z nich vyráběla zrcadla. Arzén zároveň zlepšuje vlastnosti mědi. Redukuje oxidy mědi obsažené v kovu a zvyšuje kujnost slitiny, která se dá zpracovávat i za nižších teplot, či dokonce za studena. Teprve postupně byl arzén nahrazován cínem, ale dlouhou dobu neexistoval větší rozdíl mezi kvalitou arzénových a cínových bronzů. Blízkovýchodní archeologové se proto domnívají, že cínový bronz měl zpočátku spíš funkci náboženskou a sociální, protože cín bylo nutné vozit zdaleka. Někteří archeologové dokonce navrhovali, že cín mohl mít zpočátku cenu stříbra či zlata, ale přeci jenom je mnohem četnější a méně krásný než oba tyto kovy. Asyrské texty udávají, že cena stříbra byla 4–10ti násobek ceny cínu a že zlato bylo přibližně 60krát cennější než cín.
Staré bronzy obsahují kolem 6–8 % arzénu, anebo 5–15 % cínu. Za optimální množství cínu se považuje zhruba desetiprocentní obsah. Zdroje cínu jsou mnohem četnější, než se původně zdálo. Cínové rudy ale v podobě obtížně těžitelných křemenných žil se vyskytují ve Východních Alpách, kde však nejstarší doklady těžby pocházejí až ze 13. století naší éry, na řadě míst Ibérie a pak pochopitelně na Cínových ostrovech – v anglickém Cornwallu a v Krušnohoří. Pravděpodobně nejdůležitější podmínkou pravěké těžby byl rozsah rozsypů, odkud bylo možné cínovou rudu – kasiterit – získávat rýžováním. Zvládl to podobně jako u zlata i osamělý prospektor pracující po sklizni obilí.
Malá ložiska cínu byla zřejmě poměrně hojná v části Anatolie, Bulharsku a na dalších místech, ale zdá se, že poměrně záhy, v některých oblastech již kolem roku 2000 BC byla vyčerpána. Potíže s interpretací ukazuje např. anatolská lokalita Kestel u Göltepe, kde byl pravděpodobně těžen cín, po kterém ale v okolní hornině nezbyly ani stopy, protože lokalita mnohem později sloužila jako zdroj železných rud a tato druhá, mnohem větší těžba zastřela poslední zbytky cínového zrudnění.
Tato malá ložiska nebyla pravděpodobně schopná pokrýt poptávku po cínu. Nečetné mezopotamské texty uvádějí jako pravděpodobný zdroj cínu Indii, severozápadní Írán či Afghánistán. Odtud byl cín převážen do center, jako bylo např. Aleppo, v množství kolem stovek kilogramů. Jediný text zmiňuje jako centrum obchodu s cínem indickou Meluhhu. Není jasné, o jakou lokalitu se jedná, ale celkem jednoznačně byla jedním z měst kultur v povodí Indu. I zde podobně jako u Kyklad či Sardinie předpokládáme, že rozvoj a bohatství této významné civilizace stálo nejenom na zavlažovacích kanálech, ale také na obchodu s kovy. Několik cínových ložisek těžených zhruba před čtyřmi tisíci lety bylo nalezeno na území Uzbekistánu, Kazachstánu a Tádžikistánu.

Situace s cínem je složitá

Ve střední Anatolii u města Kültepe dříve nazývaného Kaniš bylo vykopáno asi 10 tisíc tabulek, které ukazují na intenzivní obchod s cínem v 19. století BC. Anatolie mohla v té době dovážet kolem jedné tuny cínu ročně. Klínové texty z Uruku ukazují na dovoz kovů ještě dřív – už v letech 3000–1750 BC. Část mědi pocházela ze severní Indie (Meluhha), Arábie a Bahrainu. Z Mezopotámie existují dopisy a další dokumenty mnoha staletí, které ukazují, že zdroje se měnily a s nimi i organizace práce. Neexistoval jeden převládající obchodní model. Většina badatelů se domnívá, že hlavní část obchodu byla organizována přes palác nebo chrám, ale značky na ingotech a nálezy jen jednoho ingotu rovněž ukazují na individuální aktivity jednotlivých malých těžařů. Archeologické údaje o těžbě rud severně od Alp jsou pro starší doby vzácné, anebo vůbec schází. Objevují se až ve 12.–13. století BC, kdy se množí i údaje o těžbě mědi v Karpatech.
Můžeme očekávat, že velké a bohaté lokality byly těženy centrálně, ale kromě toho existovala řada individuálních a příležitostných prospektorů. Chetitský text ze 13. století zmiňuje případ zemědělce, který jednou za čas vytavil hroudu železa. Tato situace odpovídá např. římskému dolování v oblasti Rio Tinto, která byla organizována státem, ale v oblasti také působili malí těžaři. Římané potřebovali velké množství zlatých mincí, které platili legionářům a žoldnéřům. Bez zlata by se bezpečnost říše začala hroutit. Z pohledu surovin Římané zvládli práci s vodou, ale museli do Říma zajistit dovoz laciného subvencovaného obilí a zdroj zlata pro vojáky.
Zatímco ingoty mědi jsou v lodních vracích a pozemských depotech běžné, cínových ingotů je málo a bývají rozlomeny na menší kusy. Cínové artefakty prakticky schází, protože za nižších teplot už kolem 13 °C může po čase dojít k rozpadu kovového cínu na jeho jinou, práškovou modifikaci tzv. cínový mor. V uplynulých desetiletích byly provedeny stovky analýz bronzů, ale výsledky zdaleka nejsou jednoznačné. Ve středozemní oblasti zřejmě převažují cínové rudy z mnoha lokalit mezi Sinají a Indií, ale složení víceméně vylučuje britské, iberské, saské a české lokality, které nejspíš vytvářely jinou výrobní provincii.

Casimirův jev – proč se desky ve vakuu k sobě přitahují

Heisenbergův princip neurčitosti se nevztahuje jen na měření prováděná lidmi, ale podobně jako zákony termodynamiky …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close