Foto: R. Pokorný

Kdo nemá zlato, musí vzít zavděk mosazí – aneb jak surtarbrandur zahřál Islanďany. Několikrát…

Island vstupuje do 20. století. Ostrov ležící na severozápadním okraji Evropy, mezi běžnými Evropany známý jako země mýtů a legend, již po staletí pod nadvládou Dánska. Ekonomika Islandu stojí z velké části pouze na rybolovu a zpracování ryb. Jejich export tvoří 77% veškerého vyváženého zboží; hrubý domácí produkt na obyvatele je jedním z nejnižších v západní Evropě.
Populace Islandu činí méně než 80 000 obyvatel, téměř bez ročního pozitivního přírůstku. To je způsobeno hlubokou recesí a hladomorem po výbuchu sopky Askja v roce 1875. Mnoho mladých Islanďanů odchází do Kanady a Spojených států amerických s vyhlídkou na lepší život. Většina populace žije roztroušeně na farmách, mezi nimiž se teprve budují první štěrkové cesty. Reykjavík je pouhou rybářskou komunitou s přibližně 6 000 obyvateli. Elektřina bude do prvních domů zavedena až v roce 1921. Dvě třetiny energie se vyrábějí z uhlí, které se většinou dováží z Velké Británie, zbytek tvoří spalování z rašeliny, která se těží na mnoha místech podél pobřeží. Využití vodní a geotermální energie je vzdálenou budoucností.
O patnáct let později se Island ocitá uprostřed válkou drancované Evropy. Přestože Dánsko zůstává během první světové války neutrálním státem, finanční a ekonomická nestabilita zasáhla jeho zámořské subjekty, včetně Islandu. Již během první válečné zimy 1914/1915 nastává „mrazivý“ problém – Velká Británie radikálně omezuje vývoz uhlí. Severní moře navíc křižují námořní a podmořské flotily Trojdohody i spojeneckých sil a jsou zde rozmístěny tisíce námořních min. V důsledku toho se cena importovaného uhlí rychle zvyšuje a Islanďané čelí hrozbě, že brzy nebudou mít čím zahřát svá obydlí, s výjimkou již zmíněné rašeliny.
V těchto napjatých dobách se projevuje silný islandský smysl pro přežití a národní hrdost. Několik vizionářů, většinou podnikatelů, stavitelů a inženýrů, přichází s revolučním nápadem „Pojďme těžit surtarbrandur“.
Již po dlouhou dobu bylo známo, že na mnoha místech na ostrově se vyskytuje surtarbrandur (uhlí), který byl lokálně dobýván farmáři a během zimy příležitostně využíván jako palivo. Neexistovaly však žádné informace o ekonomické hodnotě těchto ložisek a nebylo ani známo, zda lze uhlí průmyslově využívat. Každý problém má své řešení a houževnatí Islanďané se rozhodně nehodlali vzdát.
Tito vizionáři se rozhodli založit těžební společnosti, investovali vlastní kapitál, získali další finanční prostředky v Dánsku a dokonce požádali i o podporu islandský parlament. Přizvaní odborníci ze Švédska, Velké Británie a Spojených států amerických na vyhledávání a těžbu uhlí provedli co nejrychleji průzkum a následně byly otevřeny první doly: Dufansdalur, Þernudalur, Stálfjall, Botn, Gil, Skarð a Jökulbotn
Celý Island se díky tomu seznamuje se jmény Guðmundur E. J. Guðmundsson, Sigurður Jósúa Björnsson, Skúli Skúlason, Jónas Þorsteinsson, Ivar Svedberg a Guðmundur G. Bárðarson. Těžko uběhne týden bez nového článku v tehdejším tisku, informujícího o pokroku v průzkumných pracích a těžbě.
Termín surtarbrandur se záhy stává všeobecně známým po celém ostrově. Nicméně, po prvotním nadšení z překonání krize, se objevují nové problémy. Uhlí má velmi nízkou, respektive velmi proměnlivou kvalitu a původně avizované výpočty ložiskových zásob se ukazují být výrazně nadsazené. Těžba uhlí často probíhá za velmi náročných podmínek, v obtížném terénu, s nedostatkem vhodného vybavení, zařízení a výbušnin. Uhlí má nízkou výhřevnost, a přesto stát investuje další finanční zdroje na podporu vyhledávání a těžby. Bohužel, jednotlivé doly deklarují nekončící finanční ztráty a dodávky uhlí pro Reykjavík jsou obvykle zpožděny a jsou mnohem nižší, než bylo nasmlouváno. Karty se obrací a G. E. J. Guðmundsson je v tisku označován hanlivým jménem „uhelný imperátor“, poslanci v parlamentu neustávají ve vzájemných sporech sporu o další finanční podporu těžby ze strany vlády.
Tyto ekonomické problémy kulminují rokem 1918. Válka v Evropě končí, mezinárodní obchod se pozvolna obnovuje a znovu zahájený import uhlí z Velké Británie je posledním faktorem, který způsobil bankrot a uzavření všech tehdejších islandských uhelných dolů.
Stejný scénář se pak bude opakovat o dvě desetiletí později. Blíží se další válečný konflikt, který postupně zachvátí celou Evropu. Po zkušenostech z první války začali Islanďané znovu uvažovat o místních zásobách uhlí a jejich obavy se brzy zdají být oprávněné. Píše se rok 1940, Dánsko je okupováno Německem, o pouhý měsíc později je Island zabrán Brity s cílem zabránit německé okupaci ostrova. V roce 1941 převzaly „vojenskou ochranu“ Islandu Spojené státy americké. Občanská i obchodní námořní doprava je omezena na minimum a ceny pohonných hmot prudce rostou.
Islandský parlament rozhoduje o obnovení průzkumu ložisek lokálních paliv. Jsou vybrány dvě nejslibnější lokality: Gil a Botn, avšak pro ekonomické potíže je ve výsledku těžba znovuobnovena jen ve druhém jmenovaném dole. Zcela nově je otevřeno ložisko Tindar, představující první důl s vertikální šachtou na Islandu. V průběhu druhé světové války se však historie opakuje: doly čelí finančním problémům a těžba je ještě před koncem války ukončena – opět se značnou finanční ztrátou.

I když jsou výhody islandského uhlí velmi diskutabilní, i ve druhé polovině 20. století bylo uvažováno jako využitelný zdroj energie. V souvislosti s intenzifikací teplárny v Elliðaár na okraji Reykjavíku se rozhoduje o opakovaném zahájení těžby v dole Tindar. Zároveň se zvažuje i o využití místního uhlí v petrochemickém průmyslu; propagátoři této myšlenky spekulují o výrobě kapalných paliv, plastů a farmaceutických produktů. Nic z toho se však nakonec neuskutečnilo.
Přestože byla v letech 1954–1956 realizována pouze jedna desetina původně plánované těžby, jednalo se o intenzivní epizodu exploatace ložisek islandského uhlí: celkové množství vytěženého paliva přesáhl objem těžby během celé druhé světové války. Po třech letech však byl důl Tindar uzavřen, což znamenalo definitivní konec těžby uhlí na Islandu…

tento text je (do češtiny přeloženým) úryvkem z knihy
Richard Pokorný a kol.: Mineral Resources in Iceland: Coal Mining
Cambridge Scholars Publishing 2021
O knize na stránkách vydavatele

 

Dějiny Prahy: Kterak malta soupeřila s betonem

Město Praha bylo vystavěno především proto, aby na jednotlivých domech i celých čtvrtích soupeřící zednářské …

One comment

  1. „Severní moře navíc křižují námořní a podmořské flotily Trojdohody i spojeneckých sil a jsou zde rozmístěny tisíce námořních min.“ Předpokládám, že správně to má být takto: … podmořské flotily Trojspolku i spojeneckých sil …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close