Sciencemag.cz
Doporučujeme
Sklon spatřovat mysl u počítače či auta se objevuje především tehdy, když odmítají poslouchat naše přání.
Osamělost nás může přimět vidět mysl i u pouhých předmětů. Když postava Toma Hankse v Trosečníkovi zjistí, že je samotný na opuštěném ostrově, ve snaze o to vyrovnat se s osaměním se spřátelí s dobrosrdečným volejbalovým míčem jménem Wilson. Ve filmu se tak Hanksova postava směje a pláče spolu s Wilsonem, stejně jako by to dělala se skutečnou osobou. V empirickém testu této představy požádali psychologové Nick Epley a Adam Waytz své subjekty, aby ohodnotily jak svou osamělost, tak mysl mechanických přístrojů, jako jsou Budíček (Clocky, samohybný budík koulící se pryč od ospalého spáče) a Polštářkámoš (Pillow Mate, polštář tvarovaný do podoby lidské postavy a naprogramovaný k objímání). Jak bylo předpokládáno, osamělejší lidé vnímali u těchto strojů vyšší míru mysli, včetně záměrů, vědomí, emocí a svobodné vůle.
Pokud osamělost vede lidi k tomu, že vnímají svobodnou vůli u budíků, není překvapením, že ti, kteří nemají s ostatními lidmi žádné vztahy, považují Realistické panny za členky klubu mysli. Jak jsme viděli v předchozí kapitole, vzhled podobný člověku nás má k tomu u jeho vlastníka vnímat mysl, a Shi-chan zajisté jako člověk vypadá. Samozřejmě že figuríny vám nemohou oplácet lásku, ale rovněž vás nemohou zradit nebo vám ublížit — což je názor, který v předchozí kapitole vyjádřil milovník oslíků Carlos Romero. Jak jeden majitel figuríny řekl: „Všechny ty lži a podvody a celá ta doba, kdy jsem měl pocit, že jsem využíván — to se již znovu nestane.“
Nejenže strojům připisujeme mysl, když splňují naše sociální potřeby, ale mysl u nich vnímáme i tehdy, když se zdá, že nás potřebují. Možná si pamatujete šílenství kolem tamagoči, které zachvátilo školní děti v druhé polovině devadesátých let 20. století. Tohle malé zařízení s LCD displejem bylo elektronickým mazlíčkem, které vyžadovalo neustálou pozornost a péči. Museli jste jej nakrmit, když bylo „hladové“, uklidit po něm poté, co se „vykakalo“, a zhasnout, když bylo „ospalé“. Selhání v provedení těchto činností mohlo vést nejen ke smrti tamagoči, ale mohlo také svět obohatit o nepříčetného a neslušně se chovajícího mazlíčka, ne nepodobného zdivočelému dítěti. Protože tamagoči bylo citlivé k bolesti (byť pouze elektronicky), pohrávalo si s hlubokými city lidí. Tak jako vnímáme mysl u zranitelných zvířat, podobně vnímáme i zranitelné stroje.
Díky tomu, že vnímáme existenci mysli u strojů, cítíme vřelost a jsme zmateni, ale dává nám to taktéž pocit kontroly nad jejich chováním. Chápeme, že lidské chování je poháněno myšlenkami a zkušenostmi — lidé pláčou, protože jsou smutní, a praktikují BASE jumping z mrakodrapů, protože jsou šílení —, takže chování strojů rovněž vnímáme jako poháněné myšlenkami a zkušenostmi. Pomyslete na to, když řešíte porouchané elektronické zařízení, jako je zamrzávající laptop. Vaší prvotní myšlenkou není „Jeho kondenzátory přetížily polovodiče“, spíše si pomyslíte: „Naštve se, když je spuštěno příliš mnoho programů.“ Obdobně když doufáme, že se naše auto během zimních rán nastartuje, nepřemýšlíme nad komplikovanou interakcí karburátoru a venkovní teploty, ale říkáme si, že je naše auto v té zimě paličaté nebo nespokojené — a prosíme je, aby zajistilo, že se při cestě do práce nezpozdíme.
Jak tyto příklady naznačují, sklon spatřovat mysl u techniky se objevuje především tehdy, když odmítá poslouchat naše přání. Když stroje fungují jako na drátkách, máme nad nimi pocit kontroly, ale když neposlouchají, vnímáme u nich mysl, která nám pomůže jim porozumět.
To samé platí i v případě lidí. Když se vaše batole chová vzorně, příliš si nelámete hlavu tím, proč tomu tak je. Ale když řve a po francouzské restauraci rozhazuje svou večeři, okamžitě se jeho motivacím a myšlenkám snažíte přijít na kloub. Lidé svůj starý náklaďák značky Chevrolet považují spíše za člena klubu mysli než své zbrusu nové Audi, navzdory jeho stylové technologii. Audi činí všechno přesně tak, jak by mělo — a tudíž u něj postrádáme mysl —, ale ta stará „holka“ potřebuje povzbuzení, přemlouvání a občas jenom vrbu, která by jí věnovala sluchu.
Psycholog Carey Morewedge tento fenomén nazývá zkreslení negativity ve vnímání mysli — negativní události podněcují k tomu u věcí vnímat mysl více než události pozitivní. Aby tento efekt experimentálně demonstroval, přiměl účastníky hrát nějakou „ultimátní hru“ (ultimatum game), v níž jedna osoba nabízí rozdělení peněz mezi sebe a někoho jiného a osoba druhá rozhoduje o tom, jestli takové rozdělení přijme. Jestliže je rozdělení přijato, každý dostává svůj příslušný podíl — ať už je či není spravedlivý —, ale když je rozdělení odmítnuto, nikdo nedostává žádné peníze.
Představte si například, že Bonnie dostane deset dolarů, aby je rozdělila mezi sebe a Clydea. Bonnie nabízí rozdělení šesti dolarů pro ni a čtyř dolarů pro Clydea a Clyde se nyní musí rozhodnout, zda ono rozdělení přijme, nebo je odmítne. Jestliže je Clyde přijme, oba své peníze dostanou, ale když je odmítne, nedostane nikdo nic. Racionálně dává vždy smysl přijmout jakékoliv rozdělení — i když je vám nabídnuta jenom penny —, jelikož nějaké peníze jsou vždycky lepší než žádné, ale pocit spravedlnosti a zášti začasté lidi vede k odmítnutí nevyrovnaných nabídek.
V Morewedgeově studii participanti hráli tři ultimátní hry se třemi odlišnými spoluhráči, kteří (což bylo participantům řečeno) mohli být všichni lidé, počítače nebo některá z kombinací těchto dvou možností. Poté co byla participantům představena rozdělení navrhovaná jejich spoluhráčem, požádal je, aby zkusili uhádnout, zda je jejich spoluhráč počítač, nebo člověk.96 Ve skutečnosti byl spoluhráčem vždy počítač, ale participanti byli příznačně přesvědčeni, že hrají s lidmi, když situace byla negativní. Když nabídka byla férová nebo velkorysá, více než rádi se domnívali, že šlo o bezmyšlenkovité stroje, ale když nabídka byla nespravedlivá, velice rychle ji přičítali záměru v pozadí, přesvědčení o tom, že je výsledkem kruté vypočítavosti jiného člověka. Jak jsme viděli v předchozí kapitole, špatné výsledky vedou lidi k hledání agenta, kterého by mohli ze špatného zacházení vinit.
Tento text je úryvkem z knihy
Daniel Wegner, Kurt Gray: Klub mysli
Kdo myslí, co cítí a proč na tom záleží
Dybbuk 2019
O knize na stránkách vydavatele
