Mřížky, „nanomrakodrapy“ pro rychlý růst sinic. Kredit: Gabriella Bocchetti

Město ze sinic funguje jako elektrárna

Sinice jako typ (klasicky kyslíkově) fotosyntetizujících bakterií jsou jedním z nejstarších a nejrozšířenějších organismů. Již několik desetiletí vědci zkoušejí postavit systémy solární energetiky na jejich základě. Syntéza organických látek probíhá při fotosyntéze mnohastupňovým procesem spolu s přesuny elektronů. Myšlenka část těchto elektronů sinicím krást je nasnadě (navíc proces přeměny energie při fotosyntéze neprobíhá zdaleka se 100% účinností, některé elektrony jsou „odpadní“ a buňka je dále nevyužívá, takže pak o krádeži ani nemá smysl mluvit a růst sinic se tím nijak neomezuje).
Vědci z University of Cambridge nyní pomocí 3D tisku vytvořili v nanoměřítku struktury v podobě mrakodrapů, které mohou sloužit pro sinice jako opora. Cílem speciálně hustě uspořádaných a hodně rozvětvených sloupcových struktur je maximalizovat účinnost na zastavěnou horizontální plochu (problém „polní“ fotovoltaiky). Navíc pomocí správně navrženého „obydlí“ se údajně zvýší výtěžnost této biosolární energetiky až o řád a potenciálně může být i konkurenceschopná. Využití se ovšem prozatím předpokládá ne přímo k produkci elektrické energie, ale pro výrobu biopaliv (opět s ušetřením plochy půdy oproti jejich pěstování).
Hlavní autorka studie Jenny Zhang uvádí, že dosud pro zisk energie z fotosyntetizujících systémů existovalo očividně nějaké úzké místo, ale nebylo jasné, kde přesně je. Většinou se předpokládalo, že limit existuje už přímo na straně organismů v jejich biochemii. Podle J. Zhang jde naopak o elektrody, které dokážou energii z fotosyntetizujících buněk získat. Příslušná konstrukce pro sinice hraje současně roli elektrod. Je z vytištěna z oxidů kovů, které jsou navíc přizpůsobeny tak, aby sinice při fotosyntéze chemicky podporovaly.

Jenny Zhang, 3D-printed hierarchical pillar array electrodes for high-performance semi-artificial photosynthesis, Nature Materials (2022). DOI: 10.1038/s41563-022-01205-5. www.nature.com/articles/s41563-022-01205-5
Zdroj: University of Cambridge / TechXplore.com

Poznámka PH: Při čtení tiskové zprávy jsem si kdovíproč vzpomněl na „město“ z románu Nepřemožitelný S. Lema (tam tedy nešlo o žádné nanoměřítko a celý „les“ fungoval na bázi anorganických materiálů; v době, kdy zde lidé přestáli, bylo město navíc už mrtvé ve smyslu nefungující).

Voda v kráteru Gale na Marsu přetrvávala déle, než se myslelo

Mezinárodní tým vědců pod vedením Imperial College London objevil doklady otm, že v marsovském kráteru …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close