Huseníček rolní, Arabidopsis thaliana, jeden z modelových organismů. Autor: Apple2000, Zdroj: Wikipedia, licence obrázku: CC BY 3.0, https://creativecommons.org/licenses/by/3.0/

Může rostlina trpět?

Tvrdím, že otázka by neměla znít, jestli jsou, nebo nejsou rostliny inteligentní (trvalo by celou věčnost, než bychom se shodli na tom, co vlastně ten termín znamená), ale měla by znít: „Vnímají rostliny?“ A to si tedy pište, že vnímají. Rostliny vnímají svět kolem sebe velmi silně. Vnímají své viditelné okolí; rozlišují mezi červenou, dlouhovlnnou červenou, modrou a UV zářením a podle toho reagují. Vnímají vůně a pachy ve svém okolí a odpovídají na nepatrná množství těkavých látek, které se linou vzduchem.
Rostliny vědí, že se jich něco nebo někdo dotýká a dokážou mezi různými typy doteků rozlišit. Vnímají gravitaci: umí upravit svůj tvar tak, aby zajistily, že nadzemní výhon poroste nahoru a kořen dolů. A také vědí, co se jim přihodilo v minulosti: pamatují si prodělané infekce a podmínky prostředí, kterým musely čelit, a na základě těchto vzpomínek mění svou stávající fyziologii. Má pro nás, z hlediska našich vlastních interakcí se zeleným světem, vnímání rostlin nějaký význam? Vnímající rostlina nás totiž jako individua nevnímá. Jsme pouze jedním z mnoha vnějších tlaků, které zvyšují nebo snižují šanci rostliny na přežití nebo úspěšnou reprodukci. Kdybychom si vypůjčili pojmy z Freudovy psychologie, mohli bychom to formulovat následovně: rostlinná psyché nemá ego ani superego, ale možná má id, nevědomou část duše, které se dostává smyslových vjemů a která jedná podle instinktu. Rostlina vnímá své životní prostředí a lidé jsou součástí tohoto prostředí. Nevnímá ale nesčetné zahradníky a rostlinné biology, kteří si se svými rostlinami vytvářejí něco, co považují za osobní vztah. Přestože tyto vztahy mohou být smysluplné pro pěstitele a pečovatele, podobají se vztahu malé holčičky s její imaginární kamarádkou; jsou jednostranné. Už jsem slyšel i světoznámé vědce a jejich studenty, jak při popisu svých rostlin bezstarostně antropomorfizují, prý rostliny „nevypadají příliš šťastně“, když mají listy celé pokryté padlím, nebo jsou „spokojené“, když jsou zalité.

Tato vyjádření zrcadlí naše vlastní subjektivní hodnocení fyziologického stavu rostliny. Ten je ale rozhodně emocí prostý. Veškerý bohatý přísun vjemů, kterého se rostlinám i lidem dostává, mohou totiž pouze lidé přetavit do rozmanité krajiny emocí. Do rostlin si promítáme náš emoční náboj a předpokládáme, že rostlina v plném květu je šťastnější než rostlina, která vadne. Pokud by se dalo šťastný definovat jako v optimálním fyziologickém stavu, pak možná termín sedí. Ale já si myslím, že u nás všech štěstí závisí na mnohem více věcech než jen na perfektním zdraví. Všichni přece známe lidi s různými zdravotními potížemi, kteří se přesto považují za šťastné, a naopak zdravé jedince, kteří mají pořád špatnou náladu. Štěstí je, můžeme asi odsouhlasit, stav mysli.
To, že rostlina vnímá, ještě neznamená, že může trpět. Vidoucí, čichající, hmatající rostlina netrpí více než počítač se zničeným harddiskem. Bolest a utrpení stejně jako štěstí jsou velmi subjektivní pojmy a pokud se jedná o rostliny, nejsou namístě. Mezinárodní asociace pro studium bolesti definuje bolest jako „nepříjemnou smyslovou a emocionální situaci spojenou se skutečným nebo potenciálním poškozením tkáně nebo situaci popisovanou vzhledem k tomuto poškození“. Možná by pro rostlinu mohla být bolest definovaná jako „skutečné nebo potenciální poškození pletiva“, protože rostlina tělesnou nouzi, která může vést k poškození nebo smrti buněk, vnímá. Rostlina vnímá, když její list proděravějí hmyzí kusadla nebo když ji popálí lesní požár. Rostliny vědí, že jim chybí voda, když je sucho. Ale netrpí. Podle toho, kam až naše současné znalosti sahají, nemají schopnost zakoušet nepříjemnou emocionální situaci. Bolest a utrpení se
i u lidí považují za oddělené fenomény, které jsou interpretovány v různých částech mozku. Zobrazovací studie mozku umístily centra bolesti do hloubi lidského mozku – do míst vybíhajících z mozkového kmene, zatímco schopnost trpět je, jak se vědci domnívají, lokalizovaná v prefrontální kůře čelního laloku (koncového mozku). Čili pokud schopnost trpět bolestí vyžaduje velmi složité neuronální struktury a spoje v kůře čelního laloku, jež jsou přítomny pouze u vyšších obratlovců, pak rostliny očividně netrpí: nemají mozek.

Koncept rostlin bez mozku má pro mne obrovský význam a musím ho zde znovu zdůraznit. Budeme-li mít na paměti, že rostliny nemají mozek, pak pro nás bude jakýkoli antropomorfní popis ve svém základu hrubě omezený, neúplný a nebude odpovídat skutečnosti. V polidšťování rostlinného chování můžeme pokračovat v zájmu literární srozumitelnosti, ale současně musíme mít na paměti, že všechny tyto popisy musí být podřízeny konceptu rostliny bez mozku. I když používáme stejné pojmy – vidět, čichat, hmatat, stále víme, že celková smyslová zkušenost se pro lidi a pro rostliny kvalitativně liší.
Bez této výstrahy může nekontrolovaná antropomorfizace rostlinného chování vést k nešťastným, až komickým následkům. V roce 2008 například ustanovila švýcarská vláda etickou komisi pro ochranu důstojnosti rostlin. Rostlina bez mozku se ale nejspíše o svou důstojnost neobává.

 

Tento text je úryvkem z knihy
Daniel Chamovitz: Co rostlina ví – průvodce smyslovým světem rostlin
Academia 2020
O knize na stránkách vydavatele

obalka-knihy

Nad knihou: Kulový blesk

Čínský spisovatel Liou Cch‘-sin je u nás známý díky trilogii Problém tří těles. Již předtím …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close