Sciencemag.cz
Doporučujeme
Hlavonožci, speciálně pak chobotnice jsou tvory velmi inteligentními a jejich schopnosti nás fascinují. Kdo z nás ale viděl nějakou na vlastní oči – tedy živou? A kdo si s ní mohl hledět do očí nebo se přetahovat o nějaký předmět?
V zoologické zahradě Mořský svět na Výstavišti Praha mohou návštěvníci obdivovat nového obyvatele: chobotnici pobřežní (Octopus vulgaris) jménem Uršula.
Mořský svět
https://morskysvet.cz/
Na otázky odpovídá Mikuláš Velenský, hlavní zoolog Mořského světa (Výstaviště Praha Holešovice)
Myslíte, že se jedná o jedinou, nebo dokonce první chobotnici v ČR? Míním tedy živou?
Pokud vím a jak jsem zkoumal dochované záznamy, v zoo zde chobotnici skutečně ještě nikdo nechoval. Ale nicméně se vzhledem k blízkosti „zdrojů“ chobotnic (severní Itálie, Chorvatsko…) spíše nedomnívám, že by zde už dříve nebyl i nějaký chov soukromý.
Podle přístupných záznamů chobotnice nikdy v žádné zoologické zahradě v ČR „ve stavu“ nebyla. Nicméně vzhledem k blízkosti výskytu chobotnic (Chorvatsko či severní Itálie) je velmi pravděpodobné, že ji nějaký soukromník už choval. Nebo se o to alespoň pokusil. Ono totiž mít chobotnici v akváriu není jen tak, nehledě na problém převozu…
Chápu dobře, že chobotnice pobřežní je běžně lovena, není chráněna, čili zde nemáte na mysli nějaké legislativní překážky…
O těch nevím. My ji zde máme od specializované portugalské firmy, která má příslušné procesy odladěny. Nicméně chovat chobotnici je obtížné. Samozřejmě se jedná o mořského živočicha s vysokými požadavky na kvalitu vody (salinitu, teplotu, pH atd.). Ale vedle toho chobotnice také vyžaduje velmi pečlivě navržené akvárium. Skoro všude dokáže prolézt, protáhnout se – jediná její pevná část je „zobák“. Tudíž zde máte problémy s různými přívodními trubkami, filtračními systémy. Chobotnice je šikovná a zvědavá, takže také mnohá zařízení v akváriu dokáže doslova „rozebrat“. A navíc, když má tu možnost, tak si akvárium otevře a vylézá z něj, dokáže cestovat i po souši (třeba proto, aby vyjedla vedlejší akvárium). Akvárium proto musí být navrženo tak, aby se dalo otevírat jen z venku. Navíc schopnosti chobotnice jsou kumulativní, učí se i z toho, když vidí, jak se zařízeními zacházíte vy.
Ale tím to ještě zdaleka nekončí. Protože chobotnice je zvědavá a inteligentní, musíte ji nějak zabavit, aby se cítila dobře, netrápila se. Jako rozumný chovatel jí jistě chcete poskytnout příznivé životní podmínky…
Co se toho trápení týče: chápu-li to dobře, u nás se „trápením zvířat“ myslí trápení obratlovců, jiní živočichové tuto právní ochranu nemají. Zatímco v jiných zemích i hlavonožci…
Ano, pokud vím, např. ve Velké Británii je to přesně takto. U nás nejspíš to, zda hlavonožci také vedle obratlovců patří mezi „zvířata“ a zaslouží si nějakou speciální ochranu, nikdo neřešil.
A jak tedy zařídit, aby se chobotnice v akváriu cítila šťastná?
Chobotnice v zajetí obvykle vítají kontakt. Mě Uršula určitě pozná. Řekl bych, že tady v celém Mořském světě je to tvor, s nímž je můj vztah nejvíce oboustranný. (I když i některé druhy ryb bych označil za značně inteligentní.)
Uvádí se, že třeba v laboratořích (chobotnice mj. patří k modelovým organismům, na nichž se provádí řada výzkumů) si chobotnice zvyknou na příslušné vědce a jiných lidí se bojí. Uršula má lidi podle mě spíše ráda a má zájem i o běžné návštěvníky. Nicméně pro komfort chobotnice v zajetí je stejně tak důležité, aby měla k dispozici úkryt, „doupě“, kam si může kdykoliv zalézt, když už lidí je moc, kde odpočívá, spí…
Chobotnice chované v zajetí dostávají jména běžně, i to svědčí o tom, že si k nim lidé vytvářejí vztah. Jak vůbec přišla ke jménu Uršula? Ale nepředpokládám, že by na něj nějak slyšela…
Prý podle Malé mořské víly, kde to tedy nebyla postava zrovna kladná. Jinak zvuk se ve vodě šíří dobře, i přes stěnu akvária, takže Uršula nás teď „poslouchá“, to ano. Ale samozřejmě si jí nemůžeme představovat jako psa. Nejen proto, že jde o nedomestikovaný druh, ale především jde o „jinou mysl“, než jsou savci (nebo i ptáci).
A jak tedy chobotnici „zabavujete“?
Obecně se zvířatům v zajetí pro jejich pohodu snažíte nějak simulovat jejich přirozené prostředí, obohacovat to současné. Označuje se to jako enrichment.
Nejsnáze ji dokážeme zabavit při krmení – potravu ji schováváme různě po akváriu, nebo se s ní alespoň o krevetu chvíli přetahujeme. Chobotnice často nejprve vystartuje po kleštích, kterými potravu dostává a snaží se nám tento nástroj zabavit. Nebo dostává laskominu schovanou do šroubovací lahve či různých hraček.
Uvedu pár zajímavostí. Uršula třeba nesní veškerou potravu, ale kousky (nejspíš prostě to, co jí tolik nechutná) odhazuje. A to buď daleko od svého doupěte – to aby zbytky nepřilákaly predátory. Ale i těsně k doupěti (to má podobu obří lastury). Zde to podle všeho hraje roli návnady, ve svém přirozeném prostředí by takto lákala další kořist. (PH: takhle bylo zaznamenáno, že třeba vrány nebo volavky drobí kolem sebe do vody kus chleba, aby si pak pochutnaly na rybě.)
Chobotnice pobřežní se ve svém přirozeném prostředí živí hlavně korýši. Dali jsme jí sem jednou k jídlu Kraba německého. Žádný z obyvatel Mořského světa včetně menších žraloků se s jeho pevnou skořápkou nedokázal vypořádat. Chobotnice ho ale, dalo by se říct, „rozebrala“, nejprve mu znehybnila klepeta, pak zakryla oči, následně se skrze spoje v kloubech dostala dovnitř a otevřela od sebe dvě „misky“ tvořící krabovo tělo.
Obecně: to, že schopnosti chobotnice jsou kumulativní, znamená, že jí třeba potravu poprvé dáte v nějaké nádobě s uzávěrem, který je nedovřený. Příště už si otevře nádobu i zcela zavřenou. To současně znamená, že když ji chcete zabavit, musíte stále (nebo alespoň občas) přicházet s něčím novým.
Chobotnice se ale dokáže občas zabavit i sama. Každodenní chovatelská rutina zde v Mořském světě zahrnuje čištění skel magnetem – to zná jistě každý akvarista. Jedna část magnetu je zvenčí, zevnitř akvária se použije protikus, který má ostré hrany pro očištění skel od řasy a polystyrenový obal, aby plaval. Chobotnici musíme přitom zabavit velkou krevetou, ale někdy ani to nepomůže. Když Uršula magnet uloví, nejdříve ho rozebere na jednotlivé součásti. Je opatrná, takže ani manipulace s žiletkou ji nedělá problém. Ale nejraději má onen polystyrenový plovák S ním si dokáže hodiny hrát – nechává se nadnášet k hladině a pak ho stahuje zase zpět atd.
Používá vaše chobotnice nástroje, když by se třeba do lahve pro kořist měla dostat nějakým způsobem pomocí klacíku apod.?
To jsme nezaznamenali, protože její chapadla jsou natolik schopná a univerzální, že si ani moc nedovedu představit situaci, kdy by potřebovala použít nějaký klacek. Alespoň v našem prostředí.
Kolika let se chobotnice pobřežní dožívá?
Právě že málo, kolem 12 měsíců – a to i v zajetí, kde jí nehrozí hlad ani predace ze strany jiných živočichů. I proto je jejich chov tak „nevděčný“; musíte se o ni pečlivě starat, navrhnout akvárium, ale při i splnění všech podmínek vás prostě brzy zase opustí. A k tomu si vezměte, že je-li vaše chobotnice vylovena z moře, její původní věk ani neznáte, takže co se očekávané doby dožití týče…
Vedle chobotnice pobřežní se ve veřejných akváriích nejčastěji chová chobotnice velká. Ta bývá větší, má vzhledem k tomu trochu pomalejší metabolismus a dožívá se až 3 let. Inteligentní je zhruba srovnatelně (samozřejmě – jak to přesně chcete měřit?) a chová se cca podobně.
Když už jste ale podmínky pro chov chobotnice „odladili“, předpokládám, že v něm budete chtít pokračovat i po Uršule?
Ano. Však se Uršula stala i marketingovou hvězdou. Sám jste se zmínil, že jste se o ní dozvěděl z naší reklamy…
Suchozemcům to někdy splývá, ale určitě není hlavonožec jako hlavonožec. Chobotnice není totéž co sépie nebo krakatice a už vůbec ne jako loděnka. Nicméně rozdíly jistě existují i mezi jednotlivými druhy chobotnic. Co je typické pro chobotnici pobřežní?
Žije aktivně. Je to potravní oportunista. Vedle korýšů loví i ryby, a to prostřednictvím různých strategií. Dokonce byly zaznamenány i případy, kdy „naháněla/ovládala“ jeden druh ryb (kanice) tak, aby tito pro ni zase naháněly kořist jiného druhu.
Naopak například chobotnice žijící někde v hlubokém moři mají určitě jednodušší životní styl, čemuž asi budou odpovídat i jejich kognitivní schopnosti.
Na tom, že chobotnice je velmi inteligentní, panuje shoda. Postavit velký/chytrý mozek ale něco stojí, musí se to vyplatit. Inteligentní druhy jsou obvykle dlouhověké, pečují o potomky, předávají jim znalosti. Proč jsou chobotnice (nebo asi i někteří další hlavonožci) v tomto ohledu výjimkou?
Podle mého názoru se opravdu jedná tak trochu o paradox a záhadu. Chobotnice se musí všechno naučit od nuly. Matka hlídá vajíčka, ale pak umírá, nic ze své zkušenosti (přitom viz výše – sama se toho postupně naučí hodně) svým potomkům nepředá. Navíc vajíčka produkuje ve velkém množství, jedná se tedy o tzv. r-stratéga (jako r- a K- se označují dvě možné evoluční strategie – podle toho, zda se druh soustředí spíše na kvalitu nebo kvantitu potomstva). Přímo se nabízí otázka, kam až by chobotnice mohly jinak dojít.
Četl jsem na toto téma několik sci-fi, jak třeba tlak lidí na prostředí nebo množství artefaktů (potenciálních nástrojů apod.) v oceánu zase nějak evoluci chobotnic posune…
Jenže na druhé straně to neberte jen tak, že chobotnice jsou například kvůli nějakému omezení (danému nejspíš už tím, že patří mezi měkkýše a sdílejí tak řadu jejich vlastností) uvězněny v evoluční pasti. Jde o velice úspěšnou skupinu živočichů s mnoha druhy, moře a oceány jsou chobotnic plné – jakkoliv kombinace krátkého života a r-strategie s vysokou inteligencí je neobvyklá.
To, že chobotnice jsou tak krátkověké a produkují hodně potomstva, má pro ně dnes i výhodu. Jsou intenzivně loveny, ale jejich populace se dokážou rychle obnovit, respektive nejsou průmyslovým rybolovem tak zranitelné – na rozdíl od řady jiných druhů, kde jedinci dospívají dlouho…
