(c) Graphicstock

Obchod a směna existovaly ve všech kulturách

Zvláštní formou směny býval tichý obchod, kdy jedna skupina osob přinese na určenou mýtinu zboží, pak odejde…

Lidé si pořizují své majetky nejen vlastní výrobou, ale též výměnou za jiné produkty či aktivity, v novějších dobách již přímo koupí za peníze. Ovšem i řada přírodních národů měla nějakou stanovenou „ceninu“: cena se dohadovala v prasatech, mušličkách kauri (Afrika, Melanésie) anebo v kakaových bobech (Mezoamerika).
Známy jsou i barterové směny, kdy jedni lidé přinesli na smluvené místo třeba luky, přičemž jiní si je vyzvedli a zanechali tam odměnu.
Komu jinému dát úvodní slovo než slavnému kupci, který procestoval ve 13. století širé východní kraje. Marco Polo, příslušník benátské obchodnické rodiny, pravděpodobně navštívil (ač některá jeho svědectví bývají i rozporována) Persii, jihovýchodní Asii, Tibet, a hlavně Čínu, Kataj. Pobyl též v hlavním městě Kambalu, Chán‑balyku čili Chánově městě, v oblasti dnešního Pekingu. A mezi nesčetnými úžasy spatřil i div následující.

„V tomto městě má Velký chán mincovnu; a je kouzelníkem, poněvadž dává peníze zhotovovat takto. Dá sebrat kůru z morušových stromů, jejichž listy žerou bourci hedvábníci; tenké plátky kůry
třou a stloukají na kaši a pak je formují na papír bourcový; když je hotov, dá jej chán rozstříhat na kousky. (…) A všechny tyto papíry nebo peníze jsou zhotovovány s vážností a slavnostností, jako by byly ze zlata nebo stříbra, neboť na každý peníz se podepíší četní úředníci k tomu určení
a dají tam své razítko. Kdyby je někdo zfalšoval, byl by potrestán nejvyšším trestem.
(…) Všichni pak, kdož jsou pod jeho vládou, je rádi berou místo platu, neboť nechť jdou kamkoliv, všude jimi platí zboží, drahokamy, zlato a stříbro; všechny tyto věci mohou dostat, zaplatí‑li je papírovými penězi,“ popisoval Polo v Miliónu (1300) vynález, který udivoval Evropu a zjednodušil
obchody. Počátkem 14. století doložil tuto podivnost rovněž již citovaný mnich Oldřich (Odorik) Čech z Furlánska, když napsal, že „v celé říši nikomu nic neplatí penězi, leda jakýmisi lístečky, které tam považují za peníze“.
Čína byla – a opět zase je – obchodní velmocí spoléhající na proud zboží. Pojmem se stala hedvábná stezka, jejíž tisícileté dějiny zpracoval tak jako Odorikovy osudy sinolog Vladimír Liščák. Mimo jiné si všímá významu karavan (z perského kerván, ochrana obchodu). „Hlavním karavanním zvířetem od Nigeru až po Peking byl od nejstarších dob velbloud. Pouť karavan byla vázána na určité cesty, na nichž jsou vhodná místa pro odpočinek a voda. Mongolští panovníci vydržovali ve středověku zvláštní strážce karavanních cest, kteří měli pečovat o bezpečnost,“ uvádí kniha Čína: Dobrodružství Hedvábné cesty (2000). Vedle hedvábí patřily k obchodovaným artiklům exotická koření, sklo či koberce. Dnes přesunům zboží mezi Západem a Východem vévodí textilie, elektronika a také – plastové nesmysly.

15 tisíc mušliček za nevěstu
Obchod obecně je výměna zboží či služeb; transakce provedená mezi nejméně dvěma stranami. Antropologové někdy rozlišují přímý obchod (zaplacený penězi či cennostmi) a směnu (tedy barter, kdy se vyměňují věci bez užití peněz a cenin). Takových výměn si všímal etnolog Marcel Mauss, když upozorňoval, že i dary si ve skutečnosti vyžadují nějakou, byť odloženou reciprocitu, což už bylo pojednáno v celé samostatné kapitole o darech.
„Žádná kultura nemůže výhradně spoléhat na čistý altruismus, aby získávala zboží či servis,“ psal Marvin Harris (1997), přičemž připomínal, že i lovci a sběrači v poušti Kalahari, drobní !Kungové, si střídavě poskytovali nasbírané plody a kořist, ale pak očekávali totéž od jiných.

Občas i tací lidé smění tu sůl za med, tam kamenný břit za košík… Někdo totiž mívá přístup k věci A (mušle, měď, dřevo), jiný umí zase B (vyrábí luky, kanoe, sítě). I lidé materiálně nejprostších kmenů si směňovali artefakty v rámci komunity anebo se svými sousedy. Kupříkladu na Nové Guineji je doložena výměna mušliček kauri z jižního pobřeží za zelenkavé sekeromlaty ze severu; řada studií se věnovala obřadné výměně šperků (systém kula). Zvláštní formou směny býval tichý obchod (silent trade), jak se říká transakci, kdy jedna skupina osob přinese na určenou mýtinu zboží, pak odejde, zatímco „kupující“ si přijdou věci obhlédnout a zanechají tam adekvátní náhradu. To se děje do chvíle, než jsou obě strany spokojeny s „cenou“ a zboží si odnesou; tak měnili Pygmejové‑Mbuti se zemědělci maso za banány, podobně ale „obchodovali“ srílanští Veddové s medem za železo.
A platidla nejsou až takovou novinkou, jak by se nám zdálo. Široce užívány bývaly ulity z plžů (včetně zavinutce penízkového), šňůry s lasturkami, korálky (o nich psal Polo v Tibetu), kotouče (na Marianách ze želvoviny), ingoty, náramky, perly či největší „peníze“ světa na Yapu – obrovská
kamenná kola připomínající spíše „mlýnské kameny“ s dírou, jimž Yapané říkali fei. Ve staré Číně kolovaly mince z nefritu, jinde zase existovala platidla z psích zubů i peříček (souostroví Santa Cruz). A na Palau se platilo kusem posvátné horniny (audouth), jež prý měla v přepočtu na statky cenu 4000 dolarů!
Indiánští Aztékové dospěli až k profesi specializovaných obchodníků (pochteca). Nebyli to drobní hokynáři, ale vlivná organizovaná třída, jejíž členové podnikali dálkové výpravy po Mexiku. Jejich průvody nosily deky z králičích kožek, šperky, bylinky i nože, aby nazpátek přinášely jaguáří kůže či peří z ptáka quetzala a luxusní věci. „Bylo však třeba najít něco, co by upravilo nerovnoměrnost výměny, něco nepříliš cenného, aby se mohlo používat i při malých transakcích, ale zároveň
žádaného… Požadavkům odpovídaly kakaové boby, jež se daly dobře přepravovat. Někdy se jako jednotek výměny užívalo ptačích brků naplněných zlatým prachem, jindy to byly nože ve tvaru půlměsíce, kované z tenké mědi.“

tento text je úryvkem z knihy
Martin Rychlík: Dějiny lidí, Academia 2023 (dotisk)
O knize na stránkách vydavatele
obalka-knihy

Přestali letouni na ostrovech létat?

Proč by ostrovní ptáci v průběhu evoluce ztráceli schopnost letu? V předchozí kapitole jsme si …

One comment

  1. Svérázný typ obchodu je pozorován i v současné Praze. Většinou v blízkosti tramvajové, či autobusové zastávky jsou často v dlažbě chodníků uvolněné kostky. Zákazník vloží obnos pod dlažební kostku, usadí se na zastávce, kde prodléváním nebudí pozornost. Jeho dealer drog zkontroluje částku a vloží pod kostku smotek s chemikálií, který si zase zákazník vyzvedne.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close