Foto: kentoh / Dollar Photo Club

Otázka vědomí jako pouhé zmatení jazyka?

Někteří tvrdí, že otázku sebeuvědomění nikdy nic fyzického nezodpoví a že sama existence vědomí naznačuje existenci něčeho, co přesahuje naši fyzickou sféru. Jestliže ale mysl může hýbat hmotou, pak přece musí existovat fyzika, která obě tyto sféry spojí a která vědě umožní, aby se vrátila zpět do hry.

Možná ale, že problém vědomí není vůbec otázkou vědy, ale jazyka. Takový je ve zkratce postoj filozofické školy, která začíná u Ludwiga Wittgensteina. Ten se ve svých Filosofických zkoumáních zabývá problémem soukromého jazyka. Když se učíme významu slova „stůl“, dělá se to tak, že jiní lidé ukážou na stůl a řeknou „toto je stůl“. Pokud ukážu na něco, co neodpovídá tomu, co společnost chápe pod slovem „stůl“, budu opraven. Wittgenstein ale zpochybňuje možnost vztáhnout stejný princip i na slova jako „bolest“. Bolest nezahrnuje objekt, který je vůči mně vnější nebo na který mohu ukázat a nazvat jej bolestí.
Možná najdeme výstup na fMRI, který bude vždy odpovídat mému pocitu bolesti. Když ale ukážeme na obrazovku a řekneme, že toto je bolest, je to opravdu to, co slovem „bolest“ míníme?
Wittgenstein pokládal problém zkoumání soukromých světů našich qualií a pocitů za problém jazyka. Jak se můžeme podělit o význam slov „to je bolest“? To není možné. Věta „bolí mě zub“ vypadá podobně jako věta „mám stůl“, což nás svádí k domněnce, že obě říkají v podstatě totéž. Předpokládáme, že existuje něco, čemu říkáme „moje bolest“, ve stejném smyslu, jako existuje „můj stůl“. Zdá se, že to něco říká, ale Wittgenstein tvrdil, že to ve skutečnosti neříká vůbec nic: „Zmatky v naší hlavě vznikají, když je jazyk jako nečinný motor, ne když funguje tak, jak má.“

Pokud například máte nějaký pocit a prohlásíte, „myslím, že to je bolest“, nemůže nás nikdo jiný opravit. Ostatní nemají žádné kritérium, podle něhož by mohli určit, zda to, co cítíte, je tím, co se všeobecně míní slovem „bolest“.
Wittgenstein zkoumá, zda mohu druhému ukázat bolest tak, že se píchnu do prstu a prohlásím, „to je bolest“. Nyní například odpovíte: „Ale já vím, co znamená ‚bolest‘; nevím jenom, zda je bolest to, co teď cítím.“ Podle Wittgensteina bychom na to „měli pouze zavrtět hlavou a považovat tato [vaše] slova za podivnou reakci, o níž nemáme tušení, co s ní dělat“.
K problému, zda je možné zjistit, co se děje uvnitř hlavy jiné osoby, můžeme přistoupit tak, že si představíme, že máme všichni krabičku, v níž něco je. Pojmenujeme tu věc uvnitř „brouk“, nemůžeme se ale podívat dovnitř žádné krabičky kromě té své. Je tedy klidně možné, že každý má v krabičce něco jiného, že její obsah se stále mění, nebo že v krabičce není nic. Všichni tomu říkáme „brouk“, ovšem pro ty, kteří v krabičce nemají nic, slovo „brouk“ neoznačuje nic. Není to vůbec žádné označení. Má tedy toto slovo nějaký význam? Jsou naše mozky jako krabička a vědomí jako brouk? Umožní nám skenery fMRI nakonec pohlédnout dovnitř vaší krabičky a zjistit, zda váš brouk je stejný jako ten můj?

Zachrání stroj vědomí od Wittgensteinových her s jazykem?
Wittgenstein zkoumá, jak nám určitá věta nebo otázka klamně namlouvá, že něco znamená, protože má přesně takovou formu jako skutečná věta, když se na ni ale podíváme pozorněji, uvidíme, že ve skutečnosti nevypovídá o ničem. Podle řady filozofů je právě to jádrem problému vědomí. Není to otázka vědy, protože jakmile poznáme, že jde pouze o jazykové nedorozumění, není vědecky co zkoumat.
Jedním z filozofů, kteří jdou ve Wittgensteinových stopách, je Daniel Dennett. Podle něj v následujících letech zjistíme, že s výjimkou fyzických předpokladů, bez nichž bychom vědomí mít nemohli, nemá příliš smysl v celé té dlouhé debatě pokračovat. Jestliže se tedy například setkáme se strojem nebo organismem, který funguje přesně tak, jak bychom očekávali u vědomé bytosti, měli bychom prostě tuto věc definovat jako vědomou. Otázku, zda to je, či není zombie, zda skutečně má pocit sebe sama, bychom měli jednoduše ignorovat. Jestliže neexistuje způsob, jak rozlišit nevědomé zombie od vědomých lidí, jaký má smysl pracovat s termínem, který rozdíl mezi nimi popisuje? Tento termín začne mít smysl, až zjistíme, že jsme takový rozdíl nalezli.
Dennett na podporu svého postoje poukazuje na vitalismus. Tento myšlenkový směr měl přesně takový osud: vzdali jsme se představy, že existuje jakási unikátní substance, síla zvaná élan vital, která souboru buněk vdechne život. Ukážete-li mi soubor buněk, které jsou schopny se replikovat, mňoukají a předou jako kočka, a pak prohlásíte, že ve skutečnosti v nich žádný život není, budete mě o tom muset velmi dlouho přesvědčovat. A spory o vědomí dopadnou podle některých lidí stejně jako pře o vitalismus. Vitalismus byl pokusem vysvětlit, jak může fyzický systém nabýt vlastností spojovaných s živými organismy: reprodukovat se, organizovat sám sebe, adaptovat se. Jakmile jsme všechny tyto mechanismy objasnili, vyřešili jsme problém existence života a élan vital jsme přestali potřebovat.

Tento text je úryvkem z knihy:
Marcus du Sautoy: Co nemůžeme poznat
Výprava na hranice vědění

Argo a Dokořán 2019
O knize na stránkách vydavatele
obalka-knihy

včerejší úryvek:
Jak matematicky vytvořit „vědomí já“

Na toto téma viz také:
Vědomí jako pocit zpracovávané informace – kde je problém?

Slepé uličky termojaderné fúze: bublinková fúze a fúze s pomocí mionů

Známá kauza údajné „studené fúze“ při elektrolýze z roku 1989 nebyla jedinou slepou uličkou souvisejících …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close