Sciencemag.cz
Doporučujeme
Během prvního léta svého tažení Germanikus záměrně navštívil Teutoburský průsmyk, kde se pořád nacházely velké hromady blednoucích kostí.
Vzpoura v Germánii měla na rozdíl od té panonské zlověstný rozměr. Koncentrace sil na Rýně, jak sám Tiberius věděl lépe než kdokoli jiný, byla jednoduše největší v celé říši – a na Germanika, když poprvé přijel do Vetery, byl ze strany vzbouřenců vyvíjen tlak, aby táhl v jejich čele na Řím. To, že samotný
Germanikus byl tímto návrhem vyděšen, podle toho zareagoval a po celou dobu projevoval nezpochybnitelnou věrnost svému strýci, Tiberia nijak neuklidnilo. Zprávy o událostech ve Veteře představovaly nepříjemnou parodii na jeho vlastní cestu k moci. Předstírané výrazy podpory, kterých se mu dostávalo od senátu, jako by zesměšňovalo intenzivní nadšení, které legionáři projevovali vůči jeho synovci. A jeho vlastní mučivé vytáčky, byly-li dány do protikladu s výrazným zděšením, které Germanikus projevoval při naléhání vojáků, mu nemohly připadat neupřímnější. Pro někoho, jehož děsil jakýkoli náznak vlády lůzy, však byly nejvíce znepokojivé zprávy o konečných cílech vzbouřených legií. „Žádaly nového velitele, nové poměry, nový stát. Dokonce se opovážily vyhrožovat, že své podmínky budou diktovat senátu i césarovi.“ Nic nemohlo člověku, který právě zrušil staletí trvající volby na Martově poli, připadat obludnější.
Nepřišlo to ale jako rána z čistého nebe. Tiberius měl bolestné vzpomínky na nezodpovědnost mas: na jejich pohrdání disciplínou a sebekázní, což byly pravé ctnosti římského lidu; na jejich tendenci nalézat zalíbení v mladých, oslnivých a umíněných; na jejich ztotožňování se s jeho někdejší manželkou a jejími dětmi. Ještě znepokojivější bylo, že zhoubná infekce neposlušnosti nakazila vojáky, které osobně vycvičil v táborech a jichž byl osobně oporou. Během nejhorších okamžiků vzpoury se dokonce zdálo, že posvátného zůstává už jen velmi málo. Se senátory, kteří tam přijeli na návštěvu, se hrubě zacházelo, bývalý konzul byl téměř zlynčován. Dokonce i samotnému Germanikovi, když se vzpíral požadavkům vzbouřenců, byly adresovány posměšky a výhrůžky: když se svou typickou květnatostí prohlásil, že by se raději probodl, než aby zradil Tiberia, jeden z vojáků vytasil meč a nabídl se, že mu ho půjčí. Ačkoli byl Germanikus u legií v Germánii populární, existovali ještě populárnější lidé. Germanikus měl s sebou na hranici zářivě okouzlující ženu. Ne všechny Juliiny děti byly mrtvé nebo ve vyhnanství. Agrippina, poslední z Augustových vnoučat, jež zůstávalo na svobodě, byla o desetiletí dříve provdána za Germanika – a během vzpoury doprovázela svého manžela k Rýnu. Odvážný krok pro těhotnou ženu, ale Agrippina měla v sobě ohnivou a válečnickou povahu a věděla, co dělá.
Legie byly nyní již po mnoho desetiletí vyzývány, aby „prokazovaly zvláštní věrnost a oddanost Augustově rodině“. Kdo byli senátoři, pokud šlo o loajalitu legionářů, ve srovnání s vnučkou, jejíž děd je tak dlouho platil a jejíž matku stále obepínala aura tragického osudu? Tyto dvě emoce, sobecký zájem a sentimentálnost, se spojily a zajistily Agrippině na Rýně vřelé uvítání. Pomohlo také, že s sebou přivezla nejmladšího ze svých tří synů, předčasné vyspělé děcko jménem Gaius. Batole oblečené v miniaturní vojenské uniformě se brzy stalo idolem tábora. Caligula, přezdívali mu legionáři, „Vojenská botička“. Když povstání dosáhlo svého vrcholu, Germanikus využil náklonnosti, které se chlapec a matka těšili, a ostentativně dvojici poslal do bezpečí k místnímu galskému kmenu. Vojáci byli tak rozrušeni tímto zpochybněním jejich cti a tak zahanbeni, že se okamžitě podrobili. Potlačení vzpoury tak bylo úspěchem jak Agrippiny, tak jejího manžela.
Tato zpráva, kterou zbožňující veřejnost v Římě lačně zhltla, propůjčila zlatému páru Říma ještě větší zář než kdy předtím. A také náznak avantgardnosti. Manželky obvykle nedoprovázely vysoké úředníky římského lidu, když cestovali do ciziny. „Vždyť toto pohlaví je nejen slabé a neschopné snášet útrapy, nýbrž má-li volnost, je i kruté, ctižádostivé a panovačné.“ Tak znělo dlouho uznávané moudro moralistů.
Ale byly zde také jiné tradice. V poutavých příbězích o hrdinství, které římský lid nikdy neunavovalo vypravovat, a to i v dobách, kdy nebyl ve válce, hrály i ženy svou úlohu. Přítomnost Augustovy pravnučky na Rýně v sobě měla něco ze scény vymyšlené v nějakém vznešenějším věku dávné minulosti. V nejstarších dobách Říma, kdy příliv války často dosahoval až k branám Říma, nebyly ženy o nic méně v přední linii než nyní Agrippina. I ony slyšely zvuk polnice; i ony stály na cimbuřích a sledovaly třpyt železa, když jejich manželé táhli do boje. V příbězích vyprávěných o nejstarších časech Říma nebylo zvláštností, „aby dívka sloužila jako vzor odvahy mužům“. Minulost a budoucnost; povinnost a verva; statečnost a okázalost: Germanikus a Agrippina zjevně nabízeli římskému lidu ochutnávku od všeho, co nejvíc obdivoval.
Následující dva roky tažení měly tuto mystiku potvrdit. Zatímco Tiberiovým měřítkem úspěchu jako „Vojevůdce Severu“ bylo v minulosti to, že neposkytl lidem v Římě nic, o čem by mohli mluvit, akce jeho synovce za Rýnem jim zajišťovaly ustavičný příliv adrenalinu. V nezkrocených lesích a močálech Germánie si vykračovali duchové – a Germanikus, se svou zálibou pro velká gesta, požitkem z riskování a nenapodobitelnou schopností o vlásek unikat katastrofě, byl rozhodnut pohlédnout těmto přízrakům do tváře. Dva roky se věnoval záležitosti, která byla pro Tiberia natolik pod úroveň, aby z ní udělal prioritu: mstě. Arminius, ten zrádný pletichář, jenž přivodil zkázu tří legií, byl neúnavně pronásledován. Jeho manželka a nenarozený syn byli zajati; jeho spojenci sváděni ke zradě; jeho vojska zahnána po dvou letech tažení do kouta a zlikvidována. Na bojišti byl ze zabavených zbraní vystavěn pomník Tiberiovi, zatímco lučištníci se horečně činili a snažili se postřílet četné uprchlíky, kteří se pokusili skrýt ve stromech. Germanikus se ukázal být hoden nejvášnivějších očekávání svých obdivovatelů.
Jenomže zůstávalo ještě hodně práce. Vítězství nebylo úplné. Arminius, nepolapitelný jako vždy, si dokázal proklestit cestu na svobodu tak, že si pomazal obličej sraženou krví, a tak se zamaskoval. Takováto kamufláž byla výstižná. Všichni za Rýnem jako kdyby měli na sobě krvavé otisky jeho prstů. Během prvního léta svého tažení Germanikus záměrně navštívil Teutoburský průsmyk, kde se pořád nacházely velké hromady blednoucích kostí, rezavějících hrotů kopí a lebky přibité ke stromům. Poté, co obešel tuto scénu hrůzy, položil vlastní rukou první drn pohřební mohyly. Mrtví ale neměli tak snadno spočinout v hrobech. Krátce po pohřbu pobitých legionářů byl Severus Caecina, Germanikův zástupce v severní Germánii, zahnán Arminiem do pasti mezi lesem a močálem; a v noci, když tma zhoustla a Caecina se pokusil trochu prospat uprostřed řevu a skandování barbarů plných očekávání, zdálo se mu o Varovi, jak s vlasy slepenými krví vstává z močálu, volá ho k sobě a snaží se ho vzít za ruku. Caecina se horečně snažil odmrštit přízrak zpátky do močálu. A ačkoli se mu příštího dne podařilo vyprostit své muže z pasti a probít se do bezpečí, zprávy o jeho porážce již dospěly k Rýnu. Tábor na jeho západním břehu dle očekávání zachvátila panika. Začalo se ozývat volání po zničení mostu. Ale Agrippinu to nezviklalo. Když Caecina a jeho vyčerpaní muži nakonec dorazili k řece, spatřili Augustovu vnučku, jak na ně čeká na předmostí, připravená s jídlem, obvazy a gratulacemi. Takové bylo Germanikovo charisma, že i ve chvílích, které neměly daleko ke katastrofě, byla jeho legenda umocňována.
Do podzimu roku 16 n. l. byli dva ze tří orlů, o něž přišel Varus, získány nazpět. „Ještě rok, abych mohl dokončit počaté dílo,“ prosil Germanikus. Ještě jedno napnutí šlach; ještě jeden poslední tlak. Římský lid, zlákaný seznamem husarských kousků jejich hrdiny na východní frontě a přirozeným právem svého města na vítězství, se víc než rád sjednocoval pod takovýmito hesly. Ne ale Tiberius. Ano, čest velela, aby na vzpurné Germány byl seslán oheň a smrt a aby Germanikus, jako člověk předurčený vládnout římskému světu, získal zkušenost s tím, co to znamená vést legie do války – ale všechno mělo své meze. Lákadlo definitivních vítězství bylo tak nehmotné jako mlha nad germánským močálem. A nejen to – bylo také šíleně drahé. Při statečném návratu podél pobřeží Severního moře po vítězství nad Arminiem zastihla Germanika a jeho flotilu podzimní bouře a on utrpěl zničující ztráty. Každé setkání s katastrofou, bez ohledu na to, jak vzrušující se mohlo při pohledu z dálky zdát, Tiberia nutně upomínalo na osud Varův. Ačkoli Germanikus horečně trval na tom, že jedna poslední válečná sezona zajistí, že se římská moc rozšíří jednou pro vždy až k Labi, byl tento hrdina okamžitě povolán domů.
Tento text je úryvkem z knihy
Tom Holland: Dynastie – vzestup a pád Caesarova rodu
Dokořán 2018
O knize na stránkách vydavatele
