Pixabay License. Volné pro komerční užití.

Praštím tě

Jak se lidské skupiny chrání proti odhodlanému útočníkovi, který by v případě úspěchu začal skupinu kontrolovat?

Thomas Hobbes (1651): člověk je násilnická bytost, musí ho krotit civilizace a stát. Jean-Jacques Rousseau (1754): člověk je mírumilovná bytost, kterou civilizace a stát zkazily.

Budete-li sledovat dravce útočícího na kořist, kočku, jestřába nebo krokodýla, všimnete si, že je útok co nejrychlejší, tichý a na útočníkovi nejsou vidět známky nabuzení – nevydává žádné zvuky. Tomu se říká proaktivní neboli predátorská agrese.
V lidském případě je to agrese psychopata, který v průběhu přepadení bez hnutí brvou zastřelí vrátného, křehkého pána v důchodovém věku jen proto, že se mu připletl do cesty, případně vysvětlí jinou vraždu slovy: „Štval mne.“
Budete-li sledovat bažantí samičku chránící mláďata, drsnější vyřizování sporu mezi sousedkami stejně jako mezi pány v hospodě, povšimnete si známek vzrušení, hluku, křiku a nadávek. Takové agresi se říká reaktivní.
Obvykle jde o odpověď na podnět považovaný za provokující. Takhle zamorduje manželka manžela, který ji dlouhodobě týral, často na základě podnětu, jenž nemusí vypadat nápadně, dle přísloví o džbánu, kterému se utrhlo ucho.

Agrese je biologická adaptace, což je cokoli, co zvyšuje pravděpodobnost přežití včetně zdravého potomstva, jež bude mít další zdravé potomstvo. Pochází z hlubin evoluce. Hobbes i Rousseau a po nich další autoři považovali agresi za jednotný jev.
Jde však o jevy dva. Podkladem proaktivní a reaktivní agrese je činnost odlišných a odlišně fungujících neuronových sítí. Agrese nemá „centrum“. Spustí ji činnost rozsáhlé sítě celého mozku, stačí ovlivnit některý z jejích klíčových uzlů. Lze uvažovat o možnosti, že vývojové trajektorie proaktivní a reaktivní agrese byly odlišné.
Chceme-li agresi pochopit, bude dobré podívat se na naše nejbližší vývojové příbuzné. S proaktivní i reaktivní agresí se potkáváme u lidí, stejně tak u našich nejbližších vývojových příbuzných, pravých šimpanzů (Pan troglodytes), což jsou patriarchální skupiny vedené alfa samcem, a u bonobů (Pan paniscus), kteří tvoří naopak matriarchální skupiny.
Praví šimpanzi jsou proaktivně agresivní na hranici svého území v situaci překvapivého přepadu členů sousedících šimpanzích skupin. Záleží na počtu samců v komunitě a populační hustotě. Smrtnost útoků je vysoká. Budeme-li chápat současné neusedlé lovce a sběrače jako srovnávací skupiny, pak je podobně vysoká jako při střetech lidských skupin.
Častější než u lidí je u pravých šimpanzů i bonobů reaktivní agrese. Byla zjištěna v jednom až třech případech na 100 hodin pozorování, a to jak u samců, tak u samiček. Reaktivní agrese bonobích samců je méně závažná a méně častá než samců pravého šimpanze, zatímco reaktivní agrese bonobích samiček převyšuje agresi samiček pravého šimpanze.
Bonoby charakterizují pevné samičí koalice, které jsou s to kontrolovat agresivní samce. U bonobů nebyla proaktivní agrese zjištěna. Bonobové na rozdíl od pravých šimpanzů a lidí také nezabíjejí svá mláďata. Pokud je mi známo, zmiňuje tuto strukturu lidské skupiny Hérodotos u poněkud mytických Amazonek, které se však podle dalších pramenů válečnému řemeslu měly věnovat jen do doby, než zabily prvního muže. Pak se vdávaly, což mohlo být pro budoucí manžely v jistém smyslu varování.
Lidé a praví šimpanzi mají podstatně větší sklon k proaktivní agresi než bonobové. Míra reaktivní agrese je u lidí a bonobů mnohem nižší než u pravých šimpanzů. V tomto směru se lidé podobají bonobům. Praví šimpanzi bijí samičky a nutí je k sexuálnímu kontaktu ve 100 % případů. V porovnání se šimpanzi a bonoby jsou vnitroskupinové srážky v některých malých lidských společnostech vzácné. Příkladem jsou paraguajští lovci-sběrači Ačé, u nichž v průběhu sedmnácti let sledování nebyla zaznamenána žádná. V jiných je četnost srážek naopak vysoká, příkladem jsou australští Aboridžíni, vlivnou příčinou je však alkohol a bída. Přehledná studie ze 79 států a 2 teritorií uvádí 30% celoživotní prevalenci násilného chování postihujícího ženy v intimním partnerském vztahu. Globální studie mluví o 7,2 % žen postižených sexuálním násilným chováním mužů, kteří nebyli jejich partnery. Lze tedy předpokládat, že u lidí během vývoje klesala míra reaktivní agrese, u bonobů klesala míra proaktivní agrese.
Vysoká míra proaktivní agrese by tedy odpovídala Hobbesovu pohledu, nízká míra reaktivní agrese by odpovídala Rousseauovi. Věc je ale složitější.

Biologická zdatnost skupin šimpanzích nájezdníků roste úměrně zisku teritoria. Stává se, že početnější skupina narazí na hranicích teritoria na početně slabou skupinu. Zaútočí-li, jsou její ztráty malé. Totéž by platilo pro malé lidské skupiny lovců-sběračů. Ty však jsou s to přimět k boji i ty své členy, jimž se do toho nechce, tím pádem jsou ztráty útočníků vyšší, protože přepadenou skupinu posílí právě ti, jimž se do boje nechtělo.
Odlišný výklad říká, že skupinový výběr podporuje osobně riskantní altruismus – dej se ve jménu své skupiny do boje, byť budeš velmi riskovat! –, jestliže je tím zvýšena pravděpodobnost vítězství. Snížený sklon lidských skupin k reaktivní agresi šel ruku v ruce s mimořádnou spoluprácí a vysokou mírou tolerance, kooperativním vychováváním dětí, skupinovým výběrem parochiálního altruismu (stejný čin příslušníka skupiny je posuzován podstatně mírněji než příslušníka cizí skupiny), skupinovým výběrem k udržování prosociálních norem chování, dále rostoucí hustotou populace, přechodem k usedlému životu a s předností dávanou spolupracujícím členům skupin.
To vyžaduje vysvětlení, jak se lidské skupiny chrání proti odhodlanému útočníkovi, který by v případě úspěchu začal skupinu kontrolovat. Ochranou mělo být koordinované trestání jinými muži. Jejich koalice útočníka zastraší, vyžene nebo zabije.
Autorem domněnky pojmenované jako hypotéza popravy, která říká, že šlo o nástroj užívaný k odstranění těžkých narušitelů norem, je Christopher Boehm. Zákonná smrt je dnes okamžitá. Trestem tedy sama o sobě není. Trestem je čekání na smrt, což využívá například Japonsko. Pachateli je výkon trestu oznámen až v den popravy. Jak dlouho na ni bude čekat, neví. Může
to být velmi dlouhá doba. Pachatelé sarinového útoku v tokijském metru (1995) byli popraveni po osmnácti letech od vynesení rozsudku.
Trest smrti se vyskytoval ve všech kulturních okruzích; z toho plyne, že byl užíván předtím, než naši přímí předkové vyputovali z Afriky, tedy přibližně 60 000 let před současností. U neusedlých lovců a sběračů postihuje trest smrti muže, kteří se chovají antisociálně a přitom sobecky. Trest smrti podle Boehma v průběhu dlouhé doby snížil míru reaktivní vnitroskupinové agrese. Jestliže však trest smrti postihoval proaktivní agresory, na chování skupin se to v rozmezí dlouhé doby neprojevovalo, protože proaktivní agrese charakterizuje popravené i katy.

Prameny
Alia-Klein, N., Gan, G., Gilam, G. et al. The feeling of anger: From brain networks to linguistic expressions. Neuroscience and Biobehavioral Reviews, 2020; 108: 480–497.
Boehm, C. Moral origins: The evolution of virtue, altruism, and shame. New York, Basic Books 2012.
Henrich, J. The secret of our success: how culture is driving human evolution, domesticating our species, and making us smarter. Princeton, Princeton Univ. Press 2016.
Hérodotos. Dějiny. Přeložil Jaroslav Šonka. Praha, Odeon 1972, 257–258.
Hobbes, T. Leviathan, aneb, Látka, forma a moc státu církevního a politického. Praha, OIKOYMENH 2009. Knihovna novověké tradice a současnosti, sv. 47.
Rousseau, J.-J. O původu nerovnosti mezi lidmi. Přeložila Henriette Taillet-Sedláčková. Praha, Svoboda 1949.
Wrangham, R. W. Two types of aggression in human evolution. Proc Natl Acad Sci, 2018; 115: 245–253.

Tento text je úryvkem z knihy
Koukolík, František: Chlap kousl psa
Karolinum 2021
O knize na stránkách vydavatele

obalka-knihy

Je náš vesmír nestabilní?

Představa vesmírných prostor 10 na 50 větších, než je pozorovaný vesmír, je jistě ohromující. Teorie …

2 comments

  1. zakladni rozdeleni agrese podle toho, zda zahrnuje nejakou silnou emoci, odpovida skutecnosti, ale dalsi uvahy a katalogizovani (a tudiz i dalsi odvozovani) uz podle me moc ne. popisoval uz konrad lorenz, jak pes honici zajice se smeje, neb je to hra. vysvetloval to, ze pritom psovi nehrozi zadne nebezpeci, to podle nej rozdil (cca odpovida pohledu v uryvku z knihy). ale tak to neni. kolikrat vidite velkeho psa, jak napadne kocku uplne rozzureny k nepricetnosti, az vetsi riziko hrozi psovi, ze ho klepne. (totez treba pes 5krat mensiho psa). navic on i lov zajice vlkem muze vlkovi hrozit nebezpecim, neprimo (rozdil mezi veceri a smrti hlady). kdyz trojice lidskych agresoru napadne evidentni obet, mohou se u toho bavit, ale stejne tak byt skutecne rozcileni. (viz agrese smerujici proti nabytku nebo pocitaci – take asi nikdo neni fyzicky ohrozen zidli). nebo treba i takovy pripad, jako je hrani pocitacovych her – nekdo chladne, nekdo silne emocne. takze imho se pak lide a simpanzi a bonobove srovnavaji podle kriteria, ktere je samo o sobe krajne diskutabilni.

  2. Vnitrodruhovou agresi bylo možné obnaženu pozorovat na vesnických tancovačkách. Jen málo jedinců je vybaveno schopností nebezpečně zaútočit na jedince stejného druhu bez přivedení se do určitého změněného stavu, což stojí čas, a to poskytuje psychopatům velkou výhodu 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close