Sciencemag.cz
Doporučujeme
Buňky mají různou velikost, a to i v rámci jediného organismu, drobná červená krvinka (navíc bez jádra) je oproti vyžraným neuronům klidně i stokrát menší. Jeden typ buněk si ale určité rozměry cca zachovává.
Vědce z MITu zajímalo proč. Podle studie publikované v Cell (hlavní autoři Angelika Amon a Gabriel Neurohr) se jim podařilo vytvořit buňky kvasinek oproti běžné situaci přerostlé až 10krát. Docílil toho tak, že vypnuli gen nezbytný pro dělení buněk. Kvasinka pak rostla, ale nedělila se. Nakonec dospěla do stadia, kdy nedokázala zajistit produkci dostatečného množství proteinů pro udržení běžných funkcí, které pak začaly selhávat. Došlo k naředění cytoplasmy, čímž se dále snížila efektivita chemických reakcí, někde se vůbec nepodařilo dosáhnout prahových koncentrací pro spuštění reakce. Kvasinkové buňky se dvěma sadami chromozomů dokázaly růst déle než s jedinou sadou, limitující zde tedy zřejmě opravdu bylo původní množství DNA.
Výzkum má vztah i k degenerativním chorobám u člověka. Experimenty s buňkami savců ukázaly, že leccos zde funguje podobně. Lidské buňky v určitý okamžik ztrácejí schopnost se dělit i další funkce. Může to souviset jednak se zkracováním telomer (tj. regulace maximálního počtu buněčných dělení, známý mechanismus, o němž předpokládáme, že slouží k prevenci rakoviny), ale na MITu nyní navrhli také další mechanismus. Buňky se během svého života/podle počtu generací lehce zvětšují; je-li totiž při dělení buňky objeven nějaký problém, proces se přeruší a spustí znovu, ale buňka mezi tím roste dál (alespoň pokud může). Generaci za generací se tedy naše buňky rychleji zvětšují, než aby to dělení mohlo plně vykompenzovat. Následně se přerostlá buňka může dostat do nefunkčního stavu, když už se rozdělit vůbec nedokáží (tzv. senescentní buňky).
Zdroj: Phys.org
