Sciencemag.cz
Doporučujeme
Hlavonožce jsem začal sledovat zblízka v moři v roce 2008: nejprve sépie vějířovité, potom i chobotnice, když jsem se je naučil zpozorovat (samozřejmě byly celou dobu všude kolem mne).
Rovněž jsem si o nich začal číst a jedna z prvních věcí, kterou jsem zjistil, mě šokovala. Sépie vějířovité, tito velcí a složití živočichové, žijí velmi krátce: jen jeden či dva roky. Totéž platí o chobotnicích – jeden či dva roky je běžná délka života. Ta největší, chobotnice velká, to dokáže dotáhnout až na čtyři roky.
Skoro jsem tomu nemohl uvěřit. Předpokládal jsem, že sépie, se kterými interaguji, jsou staré, často se potkávaly s lidmi a odvodily z toho své chování, a že ve svém kousku oceánu už viděly přejít mnoho zim. Částečně jsem to předpokládal, protože vypadaly staře; měly takový světaznalý výraz. Taky se mi zdálo, že jsou moc velké na tak mladý věk, protože často měly na délku šedesát i devadesát centimetrů. Toho roku jsem si ovšem uvědomil, že jsem na ony sépie narazil v rané fázi rozmnožovacího období a všechna zvířata, která jsem navštěvoval, budou brzy po smrti.
A takhle to taky probíhalo. Ke konci té jižní zimy sépie začaly rychle degenerovat. Bylo to znát v řádu týdnů, někdy i dnů, když jsem měl možnost sledovat konkrétního jedince. Spontánně se začaly rozpadat. Některým brzy chyběla ramena a kousky masa. Začaly ztrácet tu kouzelnou kůži. Nejdřív jsem si myslel, že některé tvoří bílé skvrny jako součást projevu, ale při bližším pohledu se ukázalo, že ta vnější vrstva kůže, živoucí filmové plátno, ve skutečnosti odpadává a nechává po sobě prosté bílé maso. Oči se jim zamlžily. Když tento proces dospěje ke konci, sépie není schopná řídit svou pozici vůči dnu. Jakmile chřadnutí jednou začne, velmi rychle postupuje. Zdraví jako by se zřítilo z útesu.
Ve chvíli, kdy jsem věděl, že toto období přichází, začala mě interakce s těmito živočichy – obzvláště těmi přátelštějšími – dojímat. Měli k dispozici tak málo času. Tento objev rovněž vyostřil záhadu s jejich velkým mozkem. Jaký má smysl budovat velkou nervovou soustavu, když váš život skončí za rok nebo dva? Soukolí inteligence je náročné na vybudování i provoz. Užitečnost učení, které je umožněno velkým mozkem, zřejmě závisí na délce života. Jaký má smysl investovat do procesu učení se o světě, když nezbyde prakticky žádný čas na využití takové informace?
Hlavonožci jsou jediným experimentem evoluce s velkým mozkem mimo kategorii obratlovců. Většina savců, ptáků a ryb žije mnohem déle než hlavonožci. Přesněji savci a ptáci mohou žít déle, pokud je něco nesežere nebo se jim nepřihodí jiná nehoda. To platí hlavně o větších druzích, jako jsou psi nebo šimpanzi, ale existují také opice o velikosti myši, které se dožívají až patnácti let, a kolibříci, kteří po světě poletují i přes deset let. U mnoha hlavonožců se zdá, že jsou zároveň příliš velcí a příliš chytří na to, aby takhle prosvištěli životem. Na čem pracuje všechen ten mozkový potenciál, jestliže chobotnice uhyne za méně než dva roky po vyklubání se z vajíčka?
Souvisí to nějak s podmínkami v moři, ten krátký život? Na tohle jsem rychle našel zápornou odpověď. Podivně vyhlížející ryba žijící mezi kameny, která obývá stejný kousek moře jako moji hlavonožci, patří do skupiny spolu s rybami, které žijí až dvě stě let. Dvě stě! To mi připadalo neobyčejně nefér. Tupě vypadající ryba žije celá staletí, zatímco sépie ve své vznešenosti a zvědavě inteligentní chobotnice to mají za sebou ještě před druhými narozeninami?*
Další možnost byla, že nevyhnutelnost krátkého života způsobuje něco v tělesné stavbě měkkýšů nebo něco specifického pro hlavonožce. Někdy to od lidí slýchám, ale tohle nemůže projít jako odpověď. Loděnky, elegantní, ale z psychologického hlediska nezajímaví hlavonožci, jejichž schránky plují Tichým oceánem jako ponorky, se dožívají více než dvaceti let. To je několik vleklých desetiletí života pro tvora, kterému biologové nelichotivě přezdívají „somrák“. Tito živočichové jsou příbuzní chobotnic a sépií a životem vůbec nespěchají.
Všechno tohle dalo vzniknout velmi odlišné představě o tom, jaký je život chobotnic a sépií – bohatý na zkušenosti, ale neuvěřitelně zhuštěný. Rovněž to dalo vzniknout další záhadě ohledně mozku, který tuto zkušenost umožňuje.
tento text je úryvkem z knihy
Godfery-Smith Peter: Jiné mysli. Chobotnice, moře a hluboké kořeny vědomí, Academia 2023
o knize na stránkách vydavatele
Poznámky PH:
Navíc když chobotnice/sépie obvykle umírají krátce po rozmnožení, nemohou se ani starat o své potomky, učit je. Nedochází k předávání zkušeností, jako tomu u inteligentních druhů (savců a ptáků) spíše bývá. Uvádí se, že chobotnice při hlídání vajíček zemře hlady. Napadl mě experiment, že by ji člověk v laboratorním prostředí krmil – a co by se stalo pak? Možná by pak mláďata prostě sežrala, není na tuto situaci navyklá a navíc hlavonožci se mnohdy kanibalismu nevyhýbají? Nicméně po přečtení této knihy to vypadá tak, že krmení by nepomohlo/nic nezměnilo, chobotnice by se prostě „rozpadla“.
Autor jakousi odpověď na otázku „proč velký mozek, ale krátký život“ v knize dává, ale to by byl spoiler (navíc mi vysvětlení nepřijde ani zrovna přesvědčivé).
Klíčové by bylo rozlišovat různé druhy chobotnic a sépií atd. Vždyť evoluční linie vedoucí k chobotnicím a desetiramenným hlavonožcům se oddělily velmi dávno. Je to trochu, jako kdybychom psali „savci (nebo placentální savci) jsou takoví a takoví“, bez dalšího rozlišování.
Ať tak či onak, pro mě jde o unikátní knihu, co si můžete o hlavonožcích jinak v češtině přečíst?
