Pixabay License. Volné pro komerční užití

Proč sob vidí ultrafialově

K zajímavému účelu využívá ultrafialovou signalizaci ještěrka tilikva australská (Tiliqua scincoides). Na první pohled je velice nenápadná a s okolím dokonale splývá díky širokým hnědým pruhům táhnoucím se jí napříč tělem. Přesto se nevyhne střetům s početnou armádou přirozených nepřátel. Pasou po ní jak draví ptáci, tak i hadi nebo varani. Všichni tito tvorové vidí i v ultrafialové části slunečního spektra a tilikva pro ně má připravené překvapení.
Když se k tilikvě blíží nepřítel, zůstává ještěrka do poslední chvíle bez hnutí a spoléhá na ochranné zbarvení. Teprve na poslední chvíli prudce rozevře tlamu a odhalí modře zbarvený jazyk. Ten září překvapivě silně i v ultrafialovém světle. Kořen tilikvina jazyka je dokonce dvakrát více „ultrafialový“ než špička. Zároveň ze sebe ještěrka vyrazí varovné zasyčení a nafoukne tělo, aby vypadala větší. Tato obrana je poměrně účinná proti atakům dravců vedených ze vzduchu. Pták, který se lekne a zakolísá, snadno mine cíl. Pro tilikvu je klíčové správné načasování ultrafialové obrany. Pokud odhalí jazyk příliš brzy, může k sobě přilákat další predátory. Pokud naopak čeká s otevřením tlamy příliš dlouho, dravec stihne útok dokončit a ještěrka se nezachrání.
V řadě případů včasná detekce ultrafialového záření živočichovi dovoluje, aby se chránil před jeho škodlivými účinky. Dělá to například nereidka Platynereis dumerilii. Průsvitné larvy tohoto mořského červa jsou součástí mořského planktonu a volně se vznášejí ve vodě. Příroda je obdařila šesticí oček citlivých na modrozelenou barvu. V mozku mají navíc buňky citlivé na ultrafialové světlo. Pokud se larva ocitne v příliš velké hloubce, kam už proniká jen modrozelená složka slunečního záření, podrážděné buňky v očích ji na to upozorní a živočich zamíří k hladině. Jak stoupá vzhůru, nabírá ve vodě na intenzitě nebezpečné ultrafialové záření. Buňky mozku zjistí, kdy toto záření přesáhlo únosnou mez, a přinutí larvu opět klesat. Nereidka si tak neustále udržuje optimální hloubku ponoru.
Mezi savci je vnímání ultrafialového záření poměrně vzácné. Reaguje na něj sob (Rangifer tarandus), ačkoli nemá speciální gen pro vnímání ultrafialové barvy jako například ptáci. Vyvinula se u něj zvláštní varianta genu pro světločivný protein citlivý na modrou barvu, která má citlivost posunutou ke kratším vlnovým délkám, tedy k ultrafialové. K čemu ho sob využívá? Pomáhá mu přežít v drsných poměrech Arktidy. V zimních měsících za polárním kruhem slunce buď vůbec nevychází, nebo vystupuje jen velmi nízko nad obzor.
Všude je jen led a sníh. Chabé zbytky slunečního svitu jsou rozptýleny natolik, že se z nich oku živočichů nabízí především ultrafialové záření. Sníh ho odráží až z 90 %. Některé povrchy však ultrafialové záření velmi intenzivně pohlcují a jeví se oku vnímavému k těmto vlnovým délkám jako tmavé či černé. Sob tak vidí černě například sníh potřísněný močí. To je pro něj životně důležitá informace, protože moč na sněhu prozrazuje přítomnost šelem nebo jiných sobů. Oběma je lepší se vyhnout. Jedni jsou nepřátelé, druzí konkurenti. Ultrafialové světlo pohlcují také lišejníky, na nichž se sobi popásají, takže zvířata tento důležitý zdroj potravy jen tak nepřehlédnou. Černá je v ultrafialovém světle i zvířecí srst, díky čemuž ostře kontrastuje s okolním sněhem. Polární vlci mívají velmi světlé kožichy a zdají se na sněhu dobře maskovaní. Sob je ale v ultrafialovém světle snadno odhalí.
Citlivostí sobího oka na ultrafialové záření se vysvětluje i strach sobů z elektrického vedení. Dráty vyzařují ultrafialové světlo a sobi je vidí jako jasné „čáry“ přetínající krajinu. Nemají k nim důvěru a snaží se jim vyhnout. Při pravidelných migracích se tak sobí stáda mohou dostat do potíží, protože nově zbudované vedení elektřiny vnímají jako „hráz“, jež se jim na obvyklé trase postavila do cesty.

 

Tento text je úryvkem z knihy:
Jaroslav Petr: Desatero smyslů: Jak lidé a zvířata vnímají okolní svět
Argo a Dokořán 2021
O knize na stránkách vydavatele

obalka-knihy

Paleontologie vs. molekulární hodiny

Odhadování stáří jednotlivých kladů pomocí molekulárních hodin zhusta vedlo k rozporům mezi paleontologickými a molekulárními …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close