Sciencemag.cz
Doporučujeme
I při růstu hladin moří je nejpravděpodobnějším scénářem ten, podle něhož v záplavách způsobených změnou klimatu zahyne lidí méně, nikoli více.
…Máme ovšem všechny důvody předpokládat, že v celosvětovém měřítku se budou s růstem hladin oceánů posilovat i adaptační opatření. Výzkumy ukazují, že pokud společnost stojí před zvýšenou hrozbou záplav, zvýší počet a výšku ochranných hrází, aby tyto hrozby zmenšila. A máme také jasné doklady o tom, že s vyššími příjmy rostou i adaptační opatření. Je to logické: bohatší země si
při téže úrovni hrozby mohou dovolit vyšší hráze a důkladnější ochranu než země chudší.
Podívejme se teď na druhou studii, o niž Wallace-Wells opírá horní hranici svého odhadu, oněch ohromujících 100 bilionů dolarů či více. Hojně citovaná práce zkoumá, jaké budou dopady rostoucí mořské hladiny při adaptaci a bez ní. Jak vidíme na obrázku 3, kolem roku 2000 bylo každoročně zaplavováno území, kde žilo 3,4 milionu lidí, což přinášelo celkové škody za 11 miliard dolarů
ročně, a „náklady ochrany“ v podobě hrází, náspů a dalších opatření dosahovaly 13 miliard dolarů za rok. studie sleduje výsledky v závislosti na řadě proměnných: různém růstu hladiny, vývoji populace a ekonomiky. Závěry jsou v rámci všech parametrů podobné, zaměřme se ale na to, co se má stát při nejhorším možném scénáři, kdy by se měly hladiny moří do konce století zvednout
zhruba o 90 centimetrů, přičemž svět zbohatne a bude toho mít hodně co ztratit.
Jestliže se nebudeme adaptovat, čeká nás katastrofa. Každoročně budou zaplaveny oblasti s 187 miliony obyvatel a škody dosáhnou fenomenální úrovně 55 bilionů dolarů ročně (po očištění od inflace). Když další adaptace nenastane, zvýší se náklady na údržby hrází jen mírně na 24 miliard dolarů. Celkově budou náklady způsobené záplavami bez dodatečné adaptace představovat do roku
2100 až 5,3 % HDP. Při extrémnějším scénáři (ten na obrázku 3 není) by mohlo být do roku 2100 zaplaveno každý rok 350 milionů lidí a náklady by přesáhly 100 bilionů dolarů čili 11 % globálního HDP. A právě odtud Wallace-Wells vzal svůj děsivý horní odhad: je to výsledek nejhoršího vývoje ve scénáři bez jakékoli dodatečné adaptace.
My se ale samozřejmě adaptovat budeme. Jak autoři této studie uvedli: „Je velmi nepravděpodobné, že by společnost tolerovala škody v takovém rozsahu, to znamená, že bude docházet k rozsáhlé adaptaci.“ Při realistických předpokladech adaptace počet lidí ohrožených zaplavením do konce století dramaticky klesne na zhruba 15 000 ročně. Jistě, náklady ochrany vzrostou na 48 miliard
dolarů a na 38 miliard dolarů se také zvýší škody ze záplav. Celkové náklady pro ekonomiku se však ve skutečnosti sníží z 0,05 % na 0,008 % HDP. A nepopiratelným vítězstvím bude snížení počtu obětí záplav o 99,6 %.38
Tato studie se nedostala jen do knihy Wallace-Wellse, ale citovala ji řada médií, aniž by přitom padla jakákoli zmínka o adaptaci. Neustále a systematicky se opakovalo tvrzení, že bude zaplaveno 187 milionů lidí a vzniknou škody v rozsahu mnoha bilionů dolarů.
Lidé se adaptují na přírodu po celá tisíciletí a v budoucnu se jim to bude s větším bohatstvím a lepšími technologiemi dařit ještě lépe. snižování emisí oxidu uhličitého není to jediné, čím může lidstvo odpovědět na změnu klimatu – i adaptace má zásadní význam. Na vzestup hladiny moře se mnohem chudší společnosti dokázaly adaptovat celá staletí. Dnes přitom máme více znalostí a technologií než kdykoli dříve: umíme stavět hráze, protipřílivové bariéry a vodní nádrže, rozšiřovat pláže a vršit duny, vytvářet ekosystémové bariéry typu mangrovových porostů, vylepšovat předpisy i stavební technologie, využívat k minimalizaci záplav územní plány a mapy povodňových rizik. Díky tomu i přes růst hladin oceánů počty obětí klesají.
Jestliže ignorujeme nepopiratelný fakt neustálé adaptace lidí na okolní prostředí, pak jsou nevyhnutelným důsledkem děsivé předpovědi, jejichž účelem je přilákat pozornost. Dojem, který to v lidech vzbudí, je však hluboce klamný. skutečnost je taková, že objem emisí oxidu uhličitého bude mít na počet lidí zaplavených růstem mořské hladiny relativně malý vliv i při scénářích nejvyšších emisí a největšího vzestupu hladiny. Díky adaptaci bude ohrožováno mnohem méně lidí, zvláště ve světě, který bude bohatší (a bohatší bude celý svět, a bude si tedy moct dovolit si větší ochranu). I při růstu hladin moří je nejpravděpodobnějším scénářem ten, podle něhož v záplavách způsobených změnou klimatu zahyne lidí méně, nikoli více.
Stejně chatrnou logiku používají média i pří líčení problému vlny veder. V červnu 2019 zveřejnil časopis New York článek s titulkem „studie: splnění pařížských klimatických cílů zachrání tisíce amerických životů před následky vln veder“. Materiál citoval studii z téhož roku, která předpovídala, že extrémní vlny veder, vyskytující se jednou za třicet let, si v tomto století vyžádají v patnácti velkých amerických městech značný počet obětí.
Je zde však jedna zvláštní věc: tato studie předpokládá, že nikoho v žádném z těchto měst nenapadne udělat proti vedru něco rozumného, například koupit si klimatizaci. A že to nikoho nenapadne po celých osmdesát let. Autoři tak například předpovídají pro toto století podstatně vyšší úmrtnost kvůli vedrům ve městech jako Seattle, kde má nyní klimatizaci jen 34 % obyvatel. To, že by si někteří ze zbylých 66 % lidí (či třeba všichni) mohli někdy během tohoto století pořídit klimatizaci, zůstalo zcela mimo představivost autorů. Realita je ovšem taková, že klimatizaci bude mít do konce století k dispozici většina obyvatel Seattlu a lidé zde budou žít v domech, které budou vysokým teplotám lépe uzpůsobeny. (Vzhledem k technologickému pokroku by navíc bylo logické předpokládat, že klimatizace budou v budoucnu lepší než dnes.) Město také bude zjevně investovat do sociálních inovací typu „ochlazovacích středisek“, která by byla v dobách veder přístupná chudším lidem – něco podobného se už zavádí do praxe ve městech jako Atlanta.
Díky adaptacím v podobě zlepšených stavebních předpisů a rozšiřování klimatizace se podařilo v New Yorku už v 60. až 90. letech 20. století snížit počet
úmrtí v důsledku veder o dvě třetiny. Francie zavedla v roce 2003 reformy, které zahrnují povinnou klimatizaci v domovech pro seniory. Následkem toho byl v roce 2018 počet hospitalizací na následky vedra v zemi nižší než v předešlých chladnějších letech. Ve Španělsku se počet úmrtí vinou veder v letech 1980–2015 snížil, přestože letní průměrná teplota vzrostla o 1 °C.42
Jak to tedy bude vypadat, když do předpovědí zahrneme fakt, že lidé budou ve skutečnosti reagovat tak, jak reagovali vždy? Ukazuje se, že i kdyby byly ke konci století teploty mnohem vyšší, celkový počet úmrtí způsobených extrémním vedrem ve spojených státech ve skutečnosti klesne o 17 %. Titulek přepsaný tak, aby byl pravdivý, by zněl: „Díky klimatizaci zemře o tisíce Američanů méně; Pařížská smlouva na to nebude mít vliv“. Jakmile se vezme v úvahu tendence lidí adaptovat se, začnou čísla spojená s dopady klimatické změny vypadat mnohem
méně děsivě. Adaptace by přitom měla být zahrnuta do každé studie na téma dopadů klimatu, protože lidé se adaptují vždy.43
Lidé se změny klimatu tolik bojí také proto, že ve zprávách nebo novinách se počasí líčí jako stále hrozivější. Opravdu nás ale klimatická změna stojí více peněz a životů? Jak je to s hurikány, které pustoší pobřeží od Floridy a Portorika po Samou? Jak je to s rozsáhlými záplavami a děsivými suchy ve světě? Jako by se pohromy tohoto druhu každý rok stále jen zhoršovaly – je to ale pravda?
Není. Skutečnost je taková, a to si podrobněji ukážeme v kapitole 3, že za poslední století zůstala početnost a intenzita extrémních povětrnostních jevů zhruba stálá, nebo se dokonce jejich výskyt a síla snížily. Náklady těchto událostí se na druhé straně zvyšují, ovšem z příčin, které s klimatem nemají nic společného.
Hurikány či povodně, které zasáhly v roce 1900 řídce osídlenou Floridu, po sobě zanechaly relativně málo škod. Od té doby se však počet obyvatel floridských pobřežních oblastí rozrostl na 67násobek. Podobně silný hurikán nebo záplava, které zasáhnou hustě obydlenou a zámožnou Floridu po roce 2020, tak způsobí škody mnohem větší. Tyto vyšší náklady nejsou důsledkem změn v počtu
a síle hurikánů, ale změn ve společnosti.44
Jde o fenomén zvaný „efekt zvětšujícího se terče“: stejně velké přírodní pohromy působí stále větší škody, protože v ohrožených oblastech bydlí stále více lidí s hodnotnějšími majetky. Tento efekt si můžeme představit jako lukostřelecký terč s kruhy podle hustoty obyvatel, které ukazují, kolik lidí a majetku je ohroženo zásahem hypotetického šípu čili přírodní katastrofy (obrázek 4). Kruhy se během času rozšiřují, takže šíp zasáhne terč se vzrůstající pravděpodobností, a proto riziko velké katastrofy stále roste.
…
Jak si zde ještě řekneme, musíme rovněž skoncovat s představou, že jakýkoli problém klimatu lze nejlépe řešit snižováním emisí. Jak uvidíme, na základě hrůzných líčení, jak budou kvůli globálnímu oteplování zaplavena obydlí stamilionů lidí, se nám vnucuje argument typu „musíme je zachránit omezováním uhlíkových emisí“. Zjistíme ale, jak málo něco takového pomůže. Uvidíme, že i kdybychom v tom dělali naprosté maximum a utráceli na taková opatření bambiliony dolarů, hladiny moří by dál rostly, i když o něco méně, než kdybychom v tomto ohledu nedělali nic. i přesto by byla zatopena území s miliony lidí. Pokud však vsadíme všechno na adaptaci, mohli bychom za necelou setinu těchto nákladů zachránit před zaplavením takřka každého. Totéž platí o úmrtích v důsledku veder; vsadit všechno na politiku snižování emisí stojí nezměrně více, pomáhá však mnohem, mnohem méně než zavádění klimatizace.
tento text je úryvkem z knihy:
Bjørn Lomborg
Falešný poplach: Proč nás klimatická panika stojí tisíce miliard, škodí chudým a planetě nepomáhá
Argo/Dokořán 2021
O knize na stránkách vydavatele
