(c) graphicstock.com

Produktivní a neproduktivní války: kočovníci a střelný prach

Barbaři vrací úder. Kontrarevoluce ve vojenství. Od velkých říší k násilnému středověku.

Kontraproduktivní války existovaly už dřív, avšak i ty nejhorší z nich byly jen kolapsy v rámci většího vzorce produktivní války. Některé z těchto kolapsů trvaly staletí. Avšak i přes pád Akkadské říše a egyptské Staré říše kolem roku 2200 př. n. l., měst v údolí Indu kolem roku 1900 př. n. l. a království „mezinárodního věku“ východního Středomoří kolem roku 1200 př. n. l. šťastné zeměpisné šířky Eurasie pořád směřovaly k Římu, Čchang-anu a Pátaliputře. Každý krok vzad zde znamenal dva nebo tři kroky vpřed.

Mezi lety 200 n. l. a 1400 n. l. tomu však tak být přestalo. Síla stepních jezdců byla prostě příliš velká. Ten či onen král dokázal chaos odrazit, ale žádný nebyl s to stepní migrace trvale zastavit. Dříve či později se potulní bandité vždycky vrátili. A dokud nikdo nepřišel na to, jak je zastavit, eurasijská oblast šťastných zeměpisných šířek se nemohla vyprostit z krvavého kruhu produktivních a kontraproduktivních válek.

Kontraproduktivní války způsobily, že veškerý vývoj popsaný v kapitolách 1 a 2 zařadil pomyslnou zpátečku. Vlády, válcované nepřáteli, přestávaly plnit svou základní funkci, a sice zajišťovat bezpečnost. Obchodníci zůstávali doma, což mělo katastrofální následky pro krále, kteří je zdaňovali, a pro lidi, kteří potřebovali jejich zboží. Jelikož vládci nebyli schopni platit své armády, vojáci si nedostatek peněz nahrazovali pleněním rolnických majetků a rolníci zase hledali ochranu u velkých pozemkových vlastníků. Tyto obavy organizovaly stále poddajnější rolníky do domobran, které měly odrážet vetřelce a výběrčí daní. Rolníci zároveň viděli jen málo důvodů, proč by měli cokoli platit vzdáleným panovníkům.

Produktivní války posledních pěti tisíciletí byly hnací silou řetězce revolucí ve vojenství. Kontraproduktivní války však nyní odstartovaly něco, co lze nazvat jedině kontrarevolucí ve vojenství. Králové, vojevůdci a pěší vojáci nezapomněli na výhody masovosti, disciplíny a pravidelné stravy – koneckonců to, co bylo jednou vynalezeno, se nedalo prostě „odvynalézt“. Jak se ale leviatanům Eurasie postupně tupily zuby, vlády už tyto výdobytky nedokázaly zaplatit. Armády se zmenšovaly, loďstvo trouchnivělo, zásobovací řetězce se rozpadaly a velení a řízení hroutilo. V 8. století př. n. l. se asyrský Tiglatpilesar III. Proslavil tím, že vytěsnil aristokracii z války a vybudoval (a platil) armády, které byly věrné jenom jemu samému. O tisíc let později začali králové dělat pravý opak.
Protože nebyli schopni vyždímat peníze ze vzpurných aristokratů, začali s nimi místo toho uzavírat dohody.
Za starých časů si králové i pozemkoví vlastníci ukusovali ze sporých příjmů, které získávali od svých rolníků, přičemž panovníci nazývali svůj podíl daněmi a místní pánové rentou. Protože králové zjistili, že jsou příliš slabí na to, aby mohli vybírat daně, vzdávali se nyní svých nároků a udělovali velkolepé tituly a privilegia každému hrdlořezovi, který měl svůj vlastní ozbrojený gang. Koruna dovolovala aristokracii spravovat jejich panství jako minikrálovství. Výměnou
za to ale požadovala slib, že se tato hrabata či baroni dostaví, kdykoli bude panovník potřebovat táhnout do války, a přivedou s sebou vojáky, které dají dohromady na panstvích, jež dostali v léno.

Nejsnazším způsobem, jak mohli šlechtici tyto vojáky získat, bylo zopakovat strategii králů. To znamená předat část své půdy a lidí na ní pracujících nižším rytířům odměnou za slib, že se dostaví a budou bojovat. Tito rytíři zase naopak předávali půdu a lidi na ní pracující osobám ještě nižšího postavení a tak dále, až pavučina práv a povinností nakonec vázala každého, od krále až k chudým rolníkům, kteří jako jediní práci skutečně vykonávali.
Pro krále, který sklouzával po svazích kontraproduktivní války, měly tyto dohody jasnou výhodu: trůn už nemusel platit profesionální vojáky, kteří by bojovali, a úředníky, kteří by vybírali daně. Tento způsob organizace měl však také své nevýhody. První bylo, že král měl slabší páky na své stoupence, kteří se často starali víc o svou vlastní slávu a proslulost než o nějaké větší plány a měli sklon vrhat se do bitvy (a utíkat z ní), jak se jim zlíbilo.

Revoluce ve vojenství, která přinesla do oblasti šťastných zeměpisných šířek mezi lety 500 př. n. l. a 500 n. l. jízdní válku, byla odlišná od většiny předchozích revolucí. Předchozí revoluce – rozmach opevnění a obléhací války po roce 4300 př. n. l., bronzové zbraně a zbroj po roce 3300 př. n. l., disciplína mezi rokem 3300 př. n. l. a rokem 2450 př. n. l., masové pěchotní síly se železnými zbraněmi kolem roku 900 př. n. l. – obecně přispívaly k síle oblasti šťastných zeměpisných šířek. Leviatanům poskytovaly nástroje k potlačení vnitřního boje a k podmanění svých sousedů a vytváření ještě větších společností. Dokonce i válečné vozy, vynalezené ve stepích kolem roku 2000 př. n. l., nakonec fungovaly lépe v rukou impérií než v rukou nájezdníků, protože jenom impéria si mohla dovolit vyrábět vozy a cvičit koně po tisících.

Pokud ale šlo o jezdectvo, ukázalo se, že je nemožné přeměnit bohatství, organizaci a početnost obyvatelstva šťastných zeměpisných šířek ve vítězství nad kočovníky. Nepřekonatelným problémem bylo to, že nomádi ovládali oblasti, které byly velmi vhodné pro chov koní. Většina kmenů měla víc koní než lidí a její příslušníci prakticky žili v sedle. Dokonce i ty z nejbohatších a nejagilnějších agrárních říší (především čínská říše Tchang) dokázaly získat jen dočasnou převahu, kterou nakonec zlikvidovala smůla, špatný úsudek anebo rozmach nějakého obzvláště velkého nomádského kmenového svazu. Oblast šťastných zeměpisných šířek potřebovala další revoluci ve vojenství, která by vychýlila rovnováhu zpátky v jejich prospěch. Jenomže žádná taková nenastala. Na každé technické vylepšení, které tuto oblast zvýhodňovalo (jako například dokonalejší lodě, hrady a infrastruktura), existovala jako odpověď jiná vylepšení (třmeny či vyšlechtění ještě silnějších koní), z nichž kočovníci těžili ještě víc.

Tuto rovnici nakonec změnil střelný prach. Ale aby člověk před rokem 1400 rozpoznal jeho příchod, musel by mít velmi dobrou křišťálovou kouli. Nejstarší zmínky o střelném prachu sahají do 9. století, kdy čínští taoističtí mniši, pátrající po elixírech nesmrtelnosti, zapálili směs síry a salnitru a zjistili, že hoří a syčí úžasně zábavným způsobem. Rychle našli dvě použití tohoto prachu. První použití, ohňostroje, život nijak neprodlužovalo, zatímco druhé, palné zbraně, slibovalo jeho zkrácení.
Nejstarší dochovaný recept na střelný prach, který se datuje do roku 1044, neužíval dost ledku na to, aby došlo k explozi. Namísto výroby zbraní, kde střelný prach vyžene z hlavně kulku, navrhovali čínští řemeslníci zbraně, jež rozstřikovaly hořící prach z bambusových trubic, anebo používaly katapultů k odpalování papírových sáčků plných „ohnivé chemikálie“. Celkem vzato byl střelný prach nebezpečnější pro jeho uživatele než pro jeho cíle.

V druhé polovině 14. století to minimálně vypadalo, že se rovnováha stále vychyluje směrem k barbarům…

Tento text je úryvkem z kniky:

Ian Morris: K čemu je dobrá válka? Konflikty a pokrok civilizace
Argo a Dokořán 2017
O knize na stránkách vydavatele

obalka-knihy

Viz také:
Klíčové inovace v dávných válkách: neolit, doba kovů, starověk

Kopírování není levné: hádky o patenty

Kufr na kolečkách. Nedávno jsem se snažil najít příklady vynálezů, které zaspaly svou dobu a …

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close