Sciencemag.cz
Doporučujeme
Foukání trubiček bylo prvním, ale zásadním krokem vedoucím k vynálezu sklářské píšťaly.
Mezi 6. a 1. stoletím př. n. l. se skleněné nádobky vyráběly převážně technikou navíjení skloviny na odstranitelné hlinito-písčité jádro. Nádobky se nacházejí na širokém geografickém území, šířily se po celém Středomoří a přilehlých oblastech, od Černého moře a Levanty na východě po Kyrenaiku, severní Afriku, Itálii a Španělsko na západě. Napodobují tvary řecké vázové keramiky, na rozdíl od ní však hýří barvami a živými vzory. Jsou to vesměs malé nádobky určené pro vonné oleje, masti, parfémy a kosmetické látky. Chronologicky je lze rozdělit do tří po sobě jdoucích skupin (tzv. středomořská skupina I, II a III). V každé skupině se objevují nové tvary, dekorační motivy, nové barevné kombinace, jiné tvary uch apod., které nahrazují vzory a tvary typické pro předchozí období. Jejich fáze mohou představovat kontinuální vývoj řemesla a nutně nemusejí znamenat kritérium pro odlišení výrobních center. Velkým produkčním a distribučním centrem byl například Rhodos, kde se snad vyráběly nádobky všech tří skupin, nicméně jejich výroba se předpokládá i na jiných místech. Největší počet nádobek byl nalezen v hrobech, pravděpodobně hrály nějakou významnou úlohu v tehdejším funerálním kultu.
Nádoby z monochromního skla se objevují v 5. století př. n. l. mezi luxusním stolním achaimenovským zbožím. Charakteristickým tvarem, připomínajícím kovové předlohy, jsou mělké nebo hlubší polokulovité misky, zhotovované z bezbarvého skla s cílem imitovat křišťál. Nejvíce jich bylo nalezeno v Persepoli, v královském paláci zničeném při dobytí achaimenovské říše Alexandrem Velikým, nicméně ve 4. a 3. století př. n. l. se objevují i v Řecku, ve východním Středomoří, na Rhodu nebo v Makedonii.
Příznivé politické i ekonomické podmínky v helénistickém období přispěly k znovuoživení sklářství. Kromě nádobek zhotovovaných ovíjením skleněných vláken na jádro se objevují stolní nádoby tzv. skupiny Canosa, nazvané podle naleziště Canosa di Puglia v jihovýchodní Itálii, vyznačující se mimořádnou kvalitou i způsobem výroby. Zastoupeny jsou nádoby z barveného monochromního i mozaikového skla, ze skla odbarvovaného i z tzv. sendvičového skla se zatavenou zlatou fólií. Jejich produkce bývá situována do Alexandrie 2. poloviny 3. století př. n. l., ale podle rostoucího počtu nálezů se zdá, že toto luxusní stolní nádobí se vyrábělo ve více výrobních centrech. Ve 2. a 1. století př. n. l. se významnou sklářskou oblastí stává syrsko-palestinské pobřeží, kde se objevují polokulovité, vejcovité a kónické misky z monochromního, přirozeně zbarveného namodralého a žlutohnědého skla, nezdobené nebo zdobené horizontálními drážkami, zpravidla v sadě dvou nebo tří drážek. Tyto misky se nacházejí i v jiných středomořských lokalitách. Zhotovovaly se z polotovarů ve tvaru plochého okrouhlého disku, který se umisťoval na tvarovací formu do pece, kde se zahříval a ve viskózním stavu pak přijímal tvar formy. Změna v postupu výroby vedla k téměř masové produkci jednodušších nádobek na pití. Dalším výjimečným výrobkem na sklonku helénistického období a počátku římského císařství byly misky zdobené žebry. Zhotovovaly se z bezbarvého nebo prosvítajícího zelenožlutého nebo medového skla tvarováním přes formu. Zda žebra vznikala otiskem formy s paprskovitě se rozbíhajícími žebry na kruhový disk nebo zda byla žebra vytvořena během otáčení polotovaru na hrnčířském kruhu přitisknutím nějakého nástroje odpovídajícího tvaru v pravidelných intervalech ke stěně nádoby, zůstává mezi badateli předmětem diskusí. Na konci helénistického období, zejména po vzniku dílen v syrsko-palestinské oblasti, se sklo stává dostupnějším zbožím. Tento průmysl položil základy pro další fázi výroby skla na začátku římského císařství.
Římský sklářský průmysl byl zpočátku založený na všech starších helénistických technikách, nicméně záhy se stal zcela nezávislým. Hlavním impulsem k této změně byl objev, že se sklo dá foukat. K objasnění tohoto objevu přispěly vykopávky v židovské čtvrti starého města v Jeruzalémě v roce 1971. Pod dlážděním silnice vystavěné v posledních letech vlády Héróda Velikého (37–4 př. n. l.) byla objevena řada rituálních lázní; jedna z nich byla vyplněna odpadem, který obsahoval sklo, keramiku a mince, datované před polovinu 1. století př. n. l. Byly zde nalezeny trubičky nebo jejich fragmenty s částečně vyfouknutou baňkou. Jedná se o první fáze experimentů s foukáním skla ze skleněných trubiček s jedním koncem uzavřeným. Foukání trubiček bylo prvním, ale zásadním krokem vedoucím k vynálezu sklářské píšťaly. Během pouhého půl století se poprvé v historii výroby stává sklo běžněji dostupným, levnějším a masově vyráběným. Znalost foukání skla se rozšířila ze syrsko-palestinské oblasti do celého římského impéria. Nová technologie přinesla do italského sklářského průmyslu doslova revoluci, neboť kreativitě řemeslníků již nestály v cestě hranice dané technickými možnostmi starších výrobních postupů, a navíc proces významně urychlila. Řemeslníci nyní mohli zhotovovat nádoby v široké škále tvarů, barev a dekorativních prvků.
Záhy po tomto objevu se začalo i s foukáním do formy. Forma dávala sklu určitý tvar a vzor, často reflektující trendy vyskytující se na současných výrobcích z keramiky, kovu nebo z řezaného kamene. Foukání do formy navíc umožňovalo zhotovovat nádoby v mnohačetných identických kopiích. Kromě čistě funkčních nádobek se vyrábělo i luxusní sklo, jako bylo tzv. kamejové sklo, zhotovované pro nejvyšší vrstvu římské společnosti. Římané jako první přišli i na funkční využití skla k zakrývání oken, používané bylo zejména v lázeňských budovách k zabránění průvanu.
K rychlému rozmachu římského sklářství přispělo nepochybně i to, že objev foukání přišel v pří hodný moment, v době, kdy Řím získal hegemonii ve Středomoří , občanské války vystřídalo období relativní stability a prosperity a dvě hlavní centra sklářské výroby helénistického období, foinicko-syrské pobřeží a Alexandrie, se dostala pod kontrolu Říma.
tento text je úryvkem z knihy
Ad unicum. Antika. Antické památky v mobiliárních fondech ve správě Národního památkového ústavu
Kapitola: Helena Svobodová: Skleněné předměty
Národní památkový ústav, 2023
O knize na stránkách vydavatele
