Sciencemag.cz
Doporučujeme
Dnes se již nepředpokládá, že by Římané disponovali obecně platnou zahraničně-politickou doktrínou, jakýmsi „velkým plánem“.
Římané republikánské a principátní éry své hranice nevnímali jako právně závazné a neměnné, a rozhodně považovali jejich polohy za výsledek své vlastní vůle, nikoliv nějaké závazné dlouhodobé dohody. Zvlášť to platilo tam, kde se vně hranic nacházely „pouze“ kmenové struktury v jejich očích méněcenných barbarů. Hranice říše prostě byly tam, kam dosáhly římské meče.
Tento pohled jim umožňoval přikročit k pokusům o rozšíření území, k nerespektování hranic, kdykoliv k tomu nastaly vhodné podmínky. A zisk nového území či posunutí hranic byly považovány za důkaz mimořádné vojenské schopnosti (virtus) velitelů, resp. samotných císařů. Zároveň ale Římané byli i dostatečně pragmatičtí a vojensko-strategické úvahy o ovladatelnosti, funkčnosti a odpovídající transportní obslužnosti byly při procesu ustálení hranic neméně důležitým faktorem. Dnes se již nepředpokládá, že by Římané disponovali obecně platnou zahraničně-politickou doktrínou, jakýmsi „velkým plánem“. Mnohem více se zdá, že volba mezi expanzí a zabezpečením již ovládaného území byla vždy aktuální a částečně též individuální rozvahou mezi ideou vojenské slávy (Victoria) a pragmatickými faktory vojenské strategie. Proto na otázku, proč hranice říše vedly v té které oblasti, nelze bez detailních znalostí lokálních podmínek odpovědět. Žádný z hlavních úseků hranic říše nevznikl bez nějakého předchozího vývoje a poměrně často navazoval na již dříve přirozeně existující rozsah anektovaného územního celku.
Při pohledu z většího odstupu je zřetelné, že Římská říše v rozsahu, v jakém se ustálila v průběhu 1. a na počátku 2. století, odpovídala maximálnímu uplatnění jejího vojenského, politického a ekonomického potenciálu. V některých částech impéria, např. na africkém kontinentu, hranice a rozsah ovládaného území výrazně definovaly přirozené krajinné podmínky. Na evropské pevnině či v Britannii se hranice zřejmě ustálily na základě geostrategických úvah, v nichž se na misce vah ocitly jak expanzivní zájmy, tak na druhé straně i potřeba účinného omezení vnějšího ohrožení či obecná ovladatelnost určité oblasti a jejího obyvatelstva. A protože posunutí hranic bylo především vojenskou otázkou, velmi výraznou roli při rozhodování hrály i logistické faktory. Kontrola hranic vojenskými jednotkami se neobešla bez zabezpečení zásobování, které bylo zase podmíněno kapacitními a transportními možnostmi daného regionu. Jejich absence zajisté přispěla například k rezignaci na snahy o rozšíření římského území východně od Rýna po katastrofální porážce v Teutoburském lese v roce 9. Ostatně i samotná porážka byla zřejmě z velké části zapříčiněna nedostatečně zajištěnými logistickými podmínkami.
Nejspíš právě obrovské transportní benefity velkých řek jako Rýn a Dunaj vedly i k rozhodnutí učinit z nich hraniční pásmo, přičemž samotné toky Římané přirozeně pokládali za své výsostné území. Vně těchto řek se snažili, podobně jako například za republikánské éry ve východním Středomoří, obranu svých hranic zabezpečit tvorbou sítě periferních, smluvně zavázaných státních či kmenových útvarů. Pokud tento systém fungoval, byl i ekonomicky výhodnější. Důležitým aspektem při ustálení hranic byla též otázka, kdo stál na jejich opačné straně? Zvlášť to platí v případě, jedná-li se o hranice mezi dvěma většími mocenskými bloky či státy. Význam protivníka a jeho představ o lokalizaci hranic je nejzřetelnější na východních hranicích impéria proti Parthské a později Perské říši. Zde lze linii mezi ní a římským státem označit za bod strategické rovnováhy, za kterou se obě strany dokázaly dostat jen v okamžicích výrazného oslabení protivníka a za níž se někdy jedna, jindy druhá strana ocitla v hluboké defenzivě.
Při zmínce o římských hranicích se dnes nejčastěji používá výrazu limes Romanus.
Je třeba říci, že tento termín není zcela přesný a limes i ve starověku měl vícero významů. V republikánské éře se neobjevuje a za raného císařství ve vojenských souvislostech se jím označovala pouze cesta mající vojsku zpřístupnit obtížně dostupný terén. Objevuje se tu-
díž v kontextu dobývání, nikoliv obrany. Až v průběhu druhé poloviny 1. století se začíná používat jako termín převzatý od zeměměřičů a označující cestu vymezující suchozemskou hranici. Na úsecích, kde hranice tvořily vodní toky, např. Rýn a Dunaj, se nahrazuje též výrazem břeh – ripa. Teprve v textech ze 3. a 4. století se limes objevuje v tom významu, v jakém jej užíváme dodnes – tj. jako označení komplexní obranné struktury a vojensky kontrolovaného administrativního útvaru.
Od zásadních přeměn římského státu za prvního císaře Augusta je v římské vojenské koncepci stále zřetelněji přítomna tendence dislokovat vojenské jednotky v provinciích, kde je již fáze vnitřního podmanění a konsolidace dostatečně pokročilá, v pásmu jejich vnějších hranic. Postupně se od sebe také oddělily legie a pomocné jednotky, přičemž tyto početnější menší útvary se stále více usazovaly v táborech rozmístěných v pravidelných rozestupech podél hraniční linie. Doplňovaly je také početné menší strážní věže (burgus). Limes se ale nikdy nestal zcela neprostupnou „železnou oponou“, a jak jsme již zmiňovali, Římané zcela přirozeně pokládali za svoji pravomoc kontrolovat a ovlivňovat i dění za touto linií. Úkolem menších jednotek v hraniční linii nebylo zadržení většího invazivního vojska, jenom jeho lokalizace a pomocí signalizačních systémů uvedení pohyblivého vojenského kontingentu v pohotovost. Do něj se pak zapojily legie v předmětné oblasti, v případě potřeby i převelené ze vzdálenějších částí říše. V běžném režimu měly pomocné jednotky především kontrolovat pohyb na hranicích, ať již podél nich po tzv. limitní cestě, nebo skrze ně z a do barbarských území. Zřejmě také měly na starosti výběr cel. Dále se snažily zamezit nekontrolovanému pronikání menších loupeživých band a ozbrojených skupin. Z toho vyplývá, že jen z přítomnosti pomocných jednotek nelze jednoznačně odvodit míru ohrožení hranic zvenčí.
Pro to jsou přesnější indicií polohy legií. Rozložení legií na území říše nebylo rovnoměrné a kromě některých oblastí, kde se musely ve velké míře věnovat zajištění vnitřního klidu (jako např. v Iudaei nebo i části Britannie), se koncentrovaly především v oblastech s nejvyšším potenciálem ohrožení ze strany vnějších nepřátel. Podle jejich poloh můžeme vymezit čtyři až pět hlavních oblastí, kde vnější situace vynutila přítomnost vícero legií. Na východě je to syrská oblast jakožto nárazníková zóna směrem k Parthské resp. Perské říši. Dalším neuralgickým bodem hranic byl v 1. století a pak od 3. století až do pozdní antiky dolní tok Dunaje, kde se nacházelo trvale čtyři až pět legií. Zde byl tlak na hranice dlouhodobě vyvíjen sarmatskými, dáckými a později především východogermánskými kmeny. Výrazně jsou legie též zastoupeny na středním toku Dunaje, v obou panonských provinciích. Jde o hraniční úsek obrácený ke germánským kmenům osídlujícím v prvních čtyřech stoletích území Slovenska a Moravy, ke Kvádům a Markomanům. Podobně silně pak legie střežily i hranice na středním a dolním toku Rýna, přičemž zde působily jako výstraha a později i obrana vůči celé řadě germánských kmenových uskupení, z nichž se od 3. století nejvýrazněji vyprofilovaly kmenové svazy Franků a Alamanů. Vzhledem k její územní rozloze je též poměrně vysoký počet legií v Britannii, což zajisté souviselo s geografickou izolací ostrova, která by rychlý přesun legií z pevniny v případě ohrožení značně zkomplikovala. Také se zde ovšem římské vojsko dlouhodobě potýkalo z rezistencí některých již porobených kmenů a s tlakem těch, které zůstaly vně hranic provincie.
Systém táborů podél evropských hranic v 1. a 2. století odpovídal lineárnímu rozložení vojska, ale úplně jednotně vybudován nebyl. V Pannonii ležely tábory legií i pomocných jednotek bezprostředně u Dunaje a stejná zásada byla dodržována např. i v Moesii nebo Germanii Inferior. Obecná pravidla, závazná pro obranu hranic v celé říši, vykazovala podle místních specifik a strategických potřeb větší či menší odlišnosti. I ve výběru konkrétního místa pro založení tábora hrály místní terénní podmínky rozhodující roli. Na většině území Dacie například hornatý charakter krajiny neumožnil vybudování uceleného hraničního systému táborů. Zde se vojenské jednotky umísťovaly v pozicích, odkud bylo možné kontrolovat jednotlivá údolí jakožto přístupové koridory do provincie. Tento systém byl pochopitelně v době vytrvalého vnějšího tlaku na více frontách velmi obtížně hájitelný, a proto také Dacia patřila k prvním provinciím, které Římané již ve 3. století vyklidili. Svůj význam v dislokaci táborů na hranicích mělo i umístění tras dálkových cest, které pokračovaly z provincií dále na území barbarika. Výhodné dopravní možnosti skýtaly i přítoky velkých řek, u kterých byly koncentrovány první jednotky a v jejich blízkosti vznikaly vojenské tábory. Tak například k prvním legionářským táborům patřily Mogontiacum (dnešní Mohuč v Německu) při soutoku Rýna a Mohanu, nebo Carnuntum (dnešní Bad Deutsch-Altenburg v Rakousku) při soutoku Dunaje a Moravy. V rámci systému táborů hrála důležitou roli i samotná tzv. limitní cesta vedoucí podél hranic a propojující jednotlivé pozice jednotek na nich. Jednalo se o mimořádně významnou, primárně vojenskou komunikaci, která dokonce v některých úsecích nahrazovala i samotnou hraniční linii (např. syrský a arabský limes).
Specifickou podobu opravdu kompaktní lineární hranice vybudovali Římané v úseku, který se označuje jako hornogermánsko-raetský limes, spojující zhruba od Bonnu po Regensburg Rýn s Dunajem. Vznikal postupně, v průběhu zhruba sto padesáti let, během kterých se linie táborů postupně posouvala na sever, až dosáhla své finální podoby za vlády císaře Antonina Pia. Důvodem celého procesu byla zřejmě ekonomická motivace, snaha usnadnit přesun vojáků, ale i zboží od Rýna k Dunaji, který se před tím musel odehrávat přes mnohem delší trasu podél horních toků obou řek. Zároveň se tak pod římskou správou ocitly úrodné oblasti, které se rychle zaplňovaly zemědělskými velkostatky zásobujícími početné vojenské sbory v okolí. Hornogermánsko-raetský limes ve své finální podobě měřil přibližně pět set kilometrů a pokud možno byl veden rovně, bez ohledu na terénní podmínky. Spíš než hradby představoval silně střeženou demarkační linii a také zřejmě ekonomickou bariéru mezi územím barbarů a provincií. Po celé její délce bylo rozmístěno přes sto větších či menších táborů pomocných jednotek a jejich menších vyčleněných oddílů a také přibližně devět set nejprve dřevěných, později kamenných strážních a signalizačních věží.
V blízkosti těchto věží se nacházely vstupy na provinciální půdu. Po celé linii byla vybudována kamenná hradba na území provincie Germania Superior a dřevěná palisáda později vystřídaná hliněným náspem a příkopem na raetském úseku hranic.
Tento text je úryvkem z knihy:
Balázs Komoróczy – Marek Vlach: Příběhy civilizace a barbarství. Pod nadvládou Říma
Archeologický ústav AV ČR, Brno, 2018
O knize na stránkách vydavatele
hoši hroši smrdí vám nohy xd