Pixabay License. Volné pro komerční užití

Rovnice a simulace odhadují rekord při konzumaci párků v rohlíku

Další výzkum aspirující na cenu Ig Nobel. Simulační software analyzuje, jak se zlepšují pojídači hotdogů v soutěžích na rekord a pokouší se odhadnout, jaký je zde pro člověka vůbec limit.
Software vyvinul James Smoliga, fyzioterapeut z High Point University. Vše je přizpůsobeno regulím soutěže Nathan’s Famous Coney Island Hot Dog Eating Contest, která se koná každoročně v New Yorku. Software funguje na stejných základech jako simulace pro klasické sporty, které se snaží odhadovat rekordy v běhu nebo dalších atletických disciplínách.
Do svého modelu vložil Smoliga data za posledních 39 let newyorského klání – tedy počet párků v rohlíku, který snědl vítěz. Během sledované doby se jedlíci zlepšili mnohem výrazněji než sportovci v jiných disciplínách. Na začátku to bylo pouhých 12 hotdogů za 10 minut, letošní vítěz Joey Chestnut jich zvládl již 74, samozřejmě musel dojíst i pečivo. Simulační software praví, že rekord/fyzický limit pro řádně vytrénovaného jedlíka je asi 84 kousků. Mimochodem, hranice je prý dána schopností člověka žvýkat a polykat, nikoliv kapacitou žaludku, tam by se toho vešlo ještě víc.

James M. Smoliga. Modelling the maximal active consumption rate and its plasticity in humans—perspectives from hot dog eating competitions, Biology Letters (2020). DOI: 10.1098/rsbl.2020.0096
Zdroj: Phys.org

Poznámky PH:
Steven D. Levitt a Stephen J. Dubner v knize Mysli jako freak uvádějí, že jezení párků v rohlíku lze optimalizovat. Nejefektivnější je hotdog rozdělit, párek polknout, rohlík se už musí kousat, aby se člověk nezadávil. Rohlík lze také lehce namočit do vody. Během kousání zaměstnat ruce rozdělováním dalšího kousku, nebo trháním a máčením dalšího rohlíku.
Zde rozhodně stojí za to nespokojit se s výtahem na Phys.org, ale podívat se na vlastní text na https://royalsocietypublishing.org/doi/10.1098/rsbl.2020.0096. Simulační software totiž může fungovat dvěma způsoby: prostě jako extrapolace/regrese, kdy se z dat na křivce zkusí určit její maximum, přitom lze samozřejmě použít různé metody. Druhou, podstatně složitější možností by bylo simulovat samotnou fyziologii. Práce je založena převážně na prvním přístupu, ovšem obsahuje i podrobnosti o související fyziologii – třeba jak snadno se jedlictví trénuje ve srovnání s atletikou (vlastně jde o to přestat reagovat na fyziologické stimuly nebo je přestat i vnímat). Pořadí různých soutěžících (competitive eaters) je také různé v různých disciplínách, hotdogy dopadnou jinak než čokoláda nebo maso na kosti (to odpovídá asi nejspíš tomu, k čemu by člověka stejně jako vlka tvarovala evoluce). Otázkou je, zda hraje roli spíše konzistence pokrmu nebo obsah živin (tuku?). Diskutováno je i něco málo o případných zdravotních následcích sportovního jedlictví.
Možná by dokonce mohlo být optimální nejdřív sníst 10 párků, pak 10 rohlíků, ale to by zase jedlík riskoval, že pak nestihne počet kusů „zkompletovat“. Ale třeba takto soutěž odstartovat?
Pro otrlejší diváky lze v této souvislosti doporučit též film Taxidermia (jedlíkům se věnuje 2. a 3. část).

Kámen, nůžky, papír – teorie her a paradoxy

Je-li A větší než B a B větší než C, pak C nemůže být větší …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close