Sciencemag.cz
Doporučujeme
Římské ulice nikdy nikdo neprojektoval. Město se ale neustále přestavovalo, bouralo a zase přestavovalo.
Když cizí mocnosti poprvé vstoupily do kontaktu s Římem, bylo pro ně tvrzení, že vzhled města vypovídá mnohé o jeho obyvatelích, zdrojem útěchy. Ve srovnání s krásnými městy řeckého světa byl Řím zaostalým a zchátralým místem. Makedonští dvořané se povýšeně smáli, kdykoli slyšeli někoho Řím popisovat. Příliš jim to však nepomohlo. I potom, co se svět před římskou republikou plazil, nezbavil se Řím jistého nádechu provinčnosti. Křečovité pokusy o povznesení města měly jen malý účinek. I samotní Římané, kteří se postupně seznamovali s harmonickými, dobře vyprojektovanými městy Řeků, občas pociťovali rozpaky. „Když Kapuánci srovnávají Řím – i s jeho pahorky a hlubokými údolími, podkrovními patry balancujícími nad ulicemi, zoufalými silnicemi a stísněnými zapadlými uličkami – se svým vlastním městem Kapuou, elegantně rozprostřeným v příhodné rovině, vysmívají se nám a dívají se na nás skrz prsty.“ Přesto přese všechno byl však Řím svobodným městem a Kapua nikoli.
A žádný Říman na to přirozeně nezapomínal. Někdy si možná nad stavem svého města zanaříkal, ale nikdy na Řím nepřestával být hrdý. Přišlo mu samozřejmé, že Římu, pánu světa, bylo bohy požehnáno, a město tak bylo předurčeno k nadvládě nad ostatními. Učenci poukazovali na to, město díky své poloze je uchráněno před extrémním horkem, které otupuje ducha, a zimou, jež zmrazuje mozek. Bylo tudíž prostým geografickým faktem, že „římský národ má uprostřed prostoru celého zemského okrsku a uprostřed všech zemí hranice správné“. Ale mírné klima nebylo jedinou výhodou, kterou bohové promyšleně poskytli římskému lidu. V Římě byly kopce, které se daly snadno bránit, řeka, jež umožňovala přístup k moři, prameny a svěží vzduch, díky nimž bylo v údolích zdravé prostředí. Čteme-li pochvalná slova římských autorů na adresu jejich města, nenapadlo by nás, že myšlenka postavit město na sedmi pahorcích byla v rozporu se zásadami, podle nichž Římané svá města zakládali. Nedozvíme se navíc ani to, že Tibera se často rozvodňovala a že římská údolí byla zamořena malárií. Římané cítili ke svému městu onen typ lásky, který v nepřehlédnutelných chybách vidí jen a jen přednosti.
Idealizovaný pohled na Řím soustavně zastiňoval ohavnou realitu. Řím tak připomínal matoucí kombinaci paradoxů s velkolepostí, kde nic nebylo přesně takové, jakým se to být zdálo. Navzdory veškeré „nádheře, kouři [a] hluku“ svého města se Římané nepřestávali vracet ve své fantazii k oblíbené představě prapůvodní idyly, která měla kdysi údajně existovat na březích Tibery. Tak jak se Řím pod vlivem trvalé expanze nadýmal i bortil, bylo možné – tu nezřetelně, tu zcela jasně – zahlédnout, jak z přecpané moderní metropole trčí holé kosti starého městského státu. Vzpomínky na minulost byly v Římě pečlivě střeženy. Byla zde patrná věčná snaha o kompromis mezi přítomností a minulostí, mezi ustavičným pohybem a úctou k tradicím, mezi praktičností a oddaností mýtům. Čím přeplněnější a zkaženější město bylo, tím více toužili Římané po jistotě, že Řím pořád zůstává tím starým Římem.
A tak kouř z obětí určených bohům stoupal i nadále nad sedm pahorků, tak jako tomu bylo v dobách dávno minulých, kdy stromy „všeho druhu zcela pokrývaly jeden z pahorků, Aventin“. Lesy z Říma již dávno zmizely. A jestliže v Římě stále mířil k nebesům dým z oltářů, pak jeho dalším zdrojem byly též nesčetné krby, pece a řemeslnické dílny. Dlouho před tím, než poutník vůbec Řím spatřil, upozorňoval jej vzdálený mlžný hnědý opar na to, že se k tomuto velkému městu blíží. Smog však nebyl jediným znamením. Okolní města se slavnými jmény, rivalové římské republiky v archaické minulosti, byla nyní opuštěná; scvrkla se do podoby několika osamocených hostinců a vyprázdnila vlivem gravitační síly Říma.
Pokračoval-li však poutník v cestě, zjistil, že cesta je lemována novějšími osadami. Řím totiž již nebyl schopen ubytovat narůstající populaci a začínal praskat ve švech. Podél hlavních přívodních cest se proto rozprostírala městečka z chatrčí. Svůj příbytek zde nacházeli také mrtví. Nekropole, jež se táhly při slavné Appiově silnici směrem k pobřeží a na jih, byly známé kvůli lupičům a laciným prostitutkám. Když se poutník blížil k branám Říma, mohl si povšimnout, že zápach města zjemňuje vůně myrhy a kasie, parfémů mrtvých, které k němu přinášel lehký větřík směrem od některé cypřišemi zastíněné hrobky. Takovéto chvíle, kdy člověk cítil, že je spjat s minulostí, bývaly v Římě běžné. Klid hřbitova poskytoval však zároveň úkryt násilí a prostituci a ani ta nejposvátnější a nejvíce nadčasová místa se nevyhnula zohyzďování. Na hrobky byly sice umísťovány zákazy volební agitace, nicméně graffiti se na nich i přesto objevovala. V Římě, sídle republiky, se politika podobala nakažlivé chorobě. Pouze v dobytých městech byly volby nedůležitou událostí. Řím, který v jiných společnostech neutralizoval politický život, byl hlavním světovým jevištěm, pokud šlo o ambice a sny.
Ale ani hrobky poničené nápisy nedokázaly připravit poutníka na zmatek za městskými branami. Římské ulice nikdy nikdo neprojektoval. K tomu by bylo třeba nějakého despoty se zájmem o architektonický rozvoj města. Římští úředníci však jen zřídkakdy bývali ve svých funkcích déle než rok. Následkem toho rostlo město chaoticky, pod vlivem nekontrolovatelných impulsů a potřeb. Stačilo se vzdálit od některé ze dvou hlavních dopravních tepen města – těmi byly via Sacra a via Nova – a návštěvník se brzy ocitl v zoufalé dopravní zácpě. „Uřícený podnikatel spěchá na stavbu s mezky a nosiči, jeřáb zdvihá hned balvan, hned zas ohromný trám, smutné pohřby prodírají se mohutnými povozy, zde prchá vzteklý pes, tu zase zablácený vepř.“ Poutníkovi lapenému do tohoto víru hrozilo, že se v něm snad nakonec ztratí.
Dokonce i samotným občanům připadalo jejich město zmatené. Jediný způsob, jak se v něm vyznat, bylo zapamatovat si výrazné body: fíkovník, možná též kolonádu tržiště, a nejlépe chrám dost vysoký na to, aby se tyčil nad labyrintem úzkých uliček. Naštěstí byl Řím zbožným městem a chrámů se tu nalézala hojnost. Úcta Římanů k minulosti znamenala, že staré stavby se jen zřídkakdy bořily, a to i tehdy, když otevřená prostranství, na nichž kdysi stávaly, zmizela již dávno pod cihlami. Chrámy se tyčily nad chatrčemi chudiny a masnými trhy, skrývaly zahalené sochy, jejichž totožnost již možná upadla v zapomnění, a přesto nikoho nenapadlo je zbořit. Tyto fragmenty archaické minulosti uchované v kameni, tyto fosilie z nejstarších dnů města, byly pro Římany zdrojem zoufale potřebné orientace. Byly věčné jako bohové, jejichž duchem byly proniknuty, a plnily tutéž úlohu jako kotvy vyhozené za bouře z lodi.
Město se zatím – za lomozu kladiv, rachotu kol vozů a praskání štěrku – na všech stranách přestavovalo, bouralo a zase přestavovalo. Stavební podnikatelé ustavičně hledali místo, kam by mohli ještě vmáčknout nějakou stavbu, a pro sebe tak vymáčknout ještě nějaký ten zisk. Ze sutin po požárech vyrůstaly jako plevel rozmanité chatrče. Navzdory veškerým snahám rozumných úředníků o to, aby byly ulice průchozí a průjezdné, ustavičně je zaplňovaly stánky prodejců a chatrče samozvaných usedlíků. Jelikož bylo město spoutáno starodávnými hradbami, začali stavební podnikatelé, usilující o co největší zisk, mířit k nebi. Činžovní domy rostly všude jako houby po dešti. V prvém a druhém století př. n. l. soutěžili majitelé nájemních domů, čí dům bude vyšší. Úředníci na to hleděli s nelibostí, neboť bylo známo, že tyto domy jsou stavby ošizené a nestabilní stavbami. Bezpečnostní předpisy však byly obecně příliš slabé na to, aby dokázaly zabránit využívání těchto úžasných příležitostí k zisku, jaké výstavba vícepodlažních „slumů“ představovala. Tyto domy mívaly šest i víc pater a nájemníci zde byli nacpáni do maličkých místností s tenkými stěnami, kde bydleli tak dlouho, dokud budova nespadla a na jejím místě nevyrostla jiná, ještě vyšší než ta předchozí.
V latině se tyto činžovní domy nazývaly insulae, ostrovy. Toto slovo výstižně odráží fakt, že byly odděleny od pomyslného živoucího moře dole v ulicích. Zde na lidi nejtísnivěji doléhal pocit odcizení vyvolávaný ohromností města. Pro ty, kdo v těchto insulae přespávali, byla vykořeněnost víc než jen metaforou. I v přízemních podlažích takových domů obvykle chyběla kanalizace či pitná voda. Přitom však kanalizace a akvadukty byly přesně tím, čím se Římané chlubili, jestliže chtěli vyzdvihnout své město a srovnat praktický přínos veřejných prací s neužitečnými výstřednostmi Řeků. Cloaca Maxima, ohromná centrální římská stoka, sloužila ještě před založením republiky jako vyměšovací orgán města. Akvadukty, budované z kořisti získané na Východě, byly obdobně působivou demonstrací toho, jak Římu leží na srdci život jeho občanů. Tyto vodovody dlouhé i přes padesát kilometrů přiváděly chladnou horskou vodu do centra města. „Akvadukty dodávají takový objem vody, že jimi voda plyne jako řeka,“ napsal jistý geograf. „V Římě stěží najdete dům, který by neměl cisternu, vodovodní přípojku nebo vodotrysk.“ Chudinská obydlí zjevně na jeho prohlídkové trase neležela.
Po pravdě řečeno, nic jiného nedokreslovalo nejednoznačný charakter Říma lépe než skutečnost, že to bylo zároveň nejčistší a nejšpinavější město světa. Ulicemi tekly fekálie i voda. Jestliže nejvznešenější a nejtrvalejší ctnosti římské republiky nacházely svůj výraz ve veřejné kašně, pak příkladem jejích hrůz byla špína.
Tento text je úryvkem z knihy
Tom Holland: Rubikon – Triumf a tragédie římské republiky
Dokořán 2017 (1. vydání 2005)
O knize na stránkách vydavatele
