Sciencemag.cz
Doporučujeme
Se sebevraždou se lidstvo setkávalo od nepaměti. Lidé měli vždy možnost se zabít a tuto možnost si uvědomovali, nicméně různá etnika a národy k ní přistupovaly odlišně.
U Egypťanů nebyla sebevražda vítaným způsobem ukončení života. Postoj Egypťanů k sebevraždám vyplýval z jejich víry a životních zvyklostí. Jak uvádí Martin Monestier (2003): Bůh Egypťana nežádá dřív, než nastane jeho čas, protože víra, že duše znovu oživí k věčnému životu, je pevná. Jednou z památek staroegyptského písemnictví je poměrně kuriózní text Rozhovor zoufalého se svou duší. Jedná se o vnitřní dialog člověka s jeho ba (duší). Staří Egypťané věřili, že duše byla vytvořena z různých částí, jako ka, akh a ba. Ba představuje tu složku bytosti, která je (na rozdíl od složek ostatních) volná, pohyblivá a zcela individuální, a proto je často zobrazována jako pták (zpravidla vlaštovka) s lidskou hlavou jako vyjádřením identity (Forman, Quirke 1996).
Je to ta část, která opouští tělo po smrti a může nejen přejít do posmrtného života, ale také se pravidelně vracet do tohoto světa a znovu se spojit s tělem (Assmann 2006). Ba je nezávislá bytost oddělená od člověka; může ho po smrti opustit, ale také při něm věrně stát (Erman 1955).
V uvedeném textu se ba objevuje již v tomto smrtelném životě jako kritický vnitřní hlas živého člověka, jakýsi smyšlený mluvčí. Ústřední otázkou textu je význam smrti, posmrtného života a ospravedlnění sebevraždy (Graness 2016). Text se skládá ze tří částí: dialogu mezi mužem a jeho ba, části sestávající ze tří podobenství ba a nakonec čtyř básní muže. Předpokládá se, že na začátku textu si ba stěžuje, že člověk chce skoncovat se svým životem. Ba mu vyhrožuje, že ho opustí, protože muž touží vstoupit do jiného světa dřív, než přijde jeho čas. Tato část rukopisu je neúplná. V následujícím dialogu se muž snaží svou ba přesvědčit, aby ho neopouštěla jen proto, že chce se svým životem skoncovat. Měla by zůstat s ním, aby mohli společně vstoupit do dalšího světa. Tam je čeká jen radost a uspokojení. Podle jeho názoru by se člověk neměl příliš upínat k tomuto smrtelnému životu; touhy mohou být skutečně uspokojeny jen na onom světě. Ale jeho ba nechce zemřít a objasňuje, že smrt je bolestivá zkušenost, ne řešení všech problémů. V konečném důsledku jsou si všichni, ať bohatí, či chudí, ať už pohřbeni se sofistikovanými obřady, nebo na břehu bez dalších formalit, smrtí rovni – a dříve či později zapomenuti.
Muž si nicméně dlouze stěžuje na svět a stav věcí ve společnosti, kde jsou porušovány zásady solidarity a spravedlnosti, kde si lidé už navzájem neslouží a zapomíná se na „včerejšek“. Svět mu připadá naprosto pustý; veškerá naděje ho opustila. Loajalita a spravedlnost už neexistují; pravda je zrušena; lži a podvody vládnou světu. Stěžuje si na ztrátu etických zásad. Nechce žít ve světě, kde se ignorují tradiční hodnoty. Trápí ho, že se věci rozpadají, protože základní principy a ctnosti univerzálního řádu světa ma’at už nejsou respektovány, a tak chválí smrt jako určitou záchranu (Parkinson 1997; Graness 2016).
Je jistě zajímavostí, že z egyptského období vzešla také inspirace pro označení sebevražedného přístroje jménem Sarco, což je zkrácenina výrazu sarkofág (sarkofagos, dosl. požírač těl) (Tippelt 2019). Kontroverzní sebevražedný přístroj, který člověku umožní zabít se stisknutím tlačítka, byl pomocí virtuální reality představen na pohřebním veletrhu v Amsterodamu roku 2018. Přístroj, jehož součástí je oddělitelná rakev a zásobník dusíku, zkonstruovali australský zastánce eutanazie Philip Nitschke a nizozemský designér Alexander Bannink. Osoba, která chce zemřít, stiskne tlačítko a prostor se naplní dusíkem. Přístroj byl navržen s cílem vyřešit nezákonnost asistence druhé osoby při sebevraždě. A jak podotkl pro média sám Nitschke, stisknout knoflík je lepší než skočit pod vlak. Jeho slovy: Věřím, že vybrat si, kdy zemřeme, je základním lidským právem, není to jen výsada těžce nemocných. (Lidovky.cz, ČTK 2018)
V mnoha zmínkách v literatuře starověkého Řecka a Říma je sebevražda obecně vykreslována jako akt vykonaný za účelem zachování cti; to znamená, že smrt je upřednostňována před ponížením (Whelan 1993; Laios a kol. 2014). Podobný vzorec je vidět u šesti sebevražd popsaných v Bibli, které všechny souvisejí se ctí a hanbou (Shemesh 2009).
Ve starověkých egyptských textech nejsou uvedeny popisy sebevražd. Jediná sebevražda zmiňovaná v dávných souvislostech je ta Kleopatřina (Ali, El-Mallakh 2021). Lékaři ve starověkých společnostech nepovažovali sebevraždu za čestný čin. Ve starověkém Řecku a Římě byly deprese a sebevraždy vnímány jako nemoc zprostředkovaná černým humorem (odtud starověký název melancholie) (Laios a kol. 2014). Nicméně i v Egyptě případy sebevražd nacházíme. Dobrovolně ukončili svůj život mnozí, jako například ti, kteří navštívili přednášku Hegesia, filozofa působícího v severoafrické Kyréně, poslechli si, jak přednáší o bídě života, a po odchodu z jeho přednášky spáchali sebevraždu. Proto Hegesias dostal přízvisko Peisithanatos, přemlouvající k smrti. Kolem roku 300 před naším letopočtem publikoval knihu Smrt vyhladověním. Stačilo, aby faraon Ptolemaios vydal zákon, který pod trestem smrti zakázal šířit učení zakladatele stoicismu, filozofa Zénóna, a sebevraždy ustaly. I tak je Hegesias známý jako muž, jehož působení vyvolalo sérii sebevražd a možná přispělo i k sebevraždě královny Kleopatry (Štěpánek, Petříková 2001; Monestier 2003; Tippelt 2019).
Jako poslední člen dynastie Ptolemaiovců zdědila Kleopatra VII. trůn a také velkou náklonnost k medicíně a vědě. Zdá se, že v Alexandrii mělo toxikologické vzdělávání nejsystematičtější vývoj a pro Galéna „lidské a rychlé popravy“ byly provedeny právě v Alexandrii za pomoci kober. Kleopatra, fascinována jedy a přitahována jejich studiem, je začala testovat na odsouzených vězních, aby viděla různé reakce vznikající v těle a našla toxické a smrtelné hladiny.
Když se rozhodla spáchat sebevraždu, použití jedu dávalo smysl vzhledem k možnosti vybrat si tu nejlepší variantu, která by vedla k rychlé a relativně bezbolestné smrti. S vědomím, že ústy podané jedy způsobují bolestivé křeče svalů, nevolnost, křeče v břiše a pomalý konec, pravděpodobně srovnávala hlavní účinky uštknutí způsobeného různými druhy hadů žijícími v Egyptě. Kleopatra si pravděpodobně uvědomila, že uštknutí zmije obecně způsobuje prudkou lokální bolest se zánětem, otokem, zarudnutím kůže, puchýři a zvracením. U kobřího jedu s hemolytickým a neurotoxickým účinkem může místo toho nastat smrt během půl hodiny, a to selháním dýchacího systému s celkovou paralýzou, bez zanechání jakýchkoli stop na tkáních. Traduje se, že Kleopatra použila ke své sebevraždě právě kobru. Být spojována s posvátným uraeem, což je označení užívané v egyptologii pro jeden z hlavních prvků královské ikonografie a symbolů královské moci ve starověkém Egyptě v podobě vztyčené kobry na čelence panovníků a později také některých jejich významných manželek, by dávalo smysl také z hlediska egyptské mytologie. S touto teorií je však spojena řada nejasností a někteří vědci tvrdí, že je pravděpodobnější, že vypila směs drog nebo použila toxickou mast (Forman, Quirke 1996; Rosso 2021).
Zůstaneme-li v Egyptě, nemůžeme nezmínit sebevraždy, k nimž po určitou dobu docházelo ve městě Napata na území dnešního Súdánu (Monestier 2003). Tyto sebevraždy se týkaly i králů, což je nadmíru zajímavé, neboť král byl považován za adoptovaného syna různých božstev. Jak dalece byl on sám považován za boha nebo za ztělesnění boha, není jasné, ale protože byl vybrán bohy, jeho činy byly jimi řízeny, a to prostřednictvím pravidel zvykového práva. Jednalo se o vysoce rozvinutou koncepci božsky jmenovaného krále, který vykonává soud a spravedlnost v souladu s vůlí boha nebo bohů, koncepci, jež tvoří podstatu všech absolutních starověkých i moderních kralování. I když teoreticky byla jeho moc absolutní a nedělitelná, král musel vládnout přísně podle zvykového práva, od kterého se nesměl odchýlit. Navíc byl omezen mnoha tabu. V té souvislosti je na místě uvést případy, kdy kněží, jednajíce otevřeně podle božích pokynů, přikázali králi spáchat sebevraždu, neboť zákony města Napaty požadovaly spáchat sebevraždu právě tehdy, pokud to bohové nařídili. Lze si představit, že božská vůle, projevovaná skrze Amonovy kněží, kteří dotyčného měli za úkol na rozhodnutí z této vůle upozornit, dávala kněžím do rukou téměř neomezenou moc, díky níž se fakticky stali politickými vládci města. Tento zvyk přetrval až do doby Ergamenése, který měl řecké vzdělání, jež ho osvobodilo od pověr. Když mu kněží poslali jménem bohů příkaz, aby se otrávil, dal je zajmout a přední kněze za jejich troufalost popravil. Od té doby zvyk královské sebevraždy zmizel (Hakem 1981; Monestier 2003).
tento text je úryvkem z knihy Miroslav Šafr, Alena Lochmannová: Ti, kteří se rozhodli. Academia, 2024
O knize na stránkách vydavatele
