Sciencemag.cz
Doporučujeme
Na Marsu se nacházejí silné vrstvy jílu, které mohou dosahovat až stovek metrů. Vzhledem k tomu, že ke svému vzniku potřebují vodu, jsou tato ložiska již dlouho předmětem zájmu vědců, kteří na rudé planetě hledají stopy eventuálního minulého života.
V nové studii se geologové z Texaské univerzity v Austinu a jejich spolupracovníci blíže zaměřili na tyto jílovité terény a zjistili, že většina z nich se vytvořila v blízkosti stojatých povrchových vodních ploch, které byly na Marsu běžné před miliardami let. Toto prostředí by pomohlo podpořit chemické zvětrávání potřebné k vytvoření silných, na minerály bohatých vrstev jílu a mohlo by poskytnout i správnou kombinaci vody, minerálů a dostatečně stabilního prostředí pro rozvoj života.
Autoři studie také poznamenávají, že husté jíly by mohly být také známkou nevyváženého koloběhu vody a uhlíku na dávném Marsu, což by mohlo vysvětlit, proč na Marsu chybí karbonátové horniny v prostředí, kde by se na Zemi daly očekávat.
Vědci analyzoval snímky a data ze 150 jílových usazenin, které byly dříve identifikovány v rámci globálního průzkumu provedeného sondou NASA Mars Reconnaissance Orbiter. Zkoumali trendy v jejich topografických charakteristikách a to, jak jsou blízko k jiným geologickým prvkům, například bývalým vodním plochám. Ukázalo se, že jíly se většinou nacházejí v nízkých nadmořských výškách v blízkosti jezerních usazenin, ale mimo síť údolí, kde se předpokládá, že voda proudila terénem intenzivněji. Související rovnováha mezi chemickým a fyzikálním zvětráváním vedla k jejich uchování v průběhu času. Prostředí marsovských jílů je tudíž trochu podobné místům, kde se na Zemi nacházejí silné vrstvy jílů v tropech. Na Zemi se nejsilnější jílové minerální sekvence vyskytují ve vlhkém prostředí a v prostředí s minimální fyzickou erozí.
Jíly však také odrážejí svět, který se od dnešní Země velmi lišil – což platilo pro Mars i před miliardami let. Na Zemi se díky posunům tektonických desek neustále obnažují nové horniny, které mohou snadno reagovat s vodou a CO2 v atmosféře, což pomáhá regulovat klima. Na Marsu však tektonika chybí. Když marťanské sopky uvolňovaly CO2 do atmosféry, nedostatek zdroje nových reaktivních hornin vedl k tomu, že se skleníkový plyn udržel – což způsobilo, že se planeta stala teplejší a vlhčí. Vědci se domnívají, že i tyto podmínky mohly přispět ke vzniku jílů.
Nedostatek nových hornin na povrchu navíc mohl bránit chemickým reakcím potřebným k tvorbě karbonátových hornin, které by za normálních okolností vznikly z vulkanických hornin, jež jsou základem většiny marťanské geologie, za předpokladu, že by se na povrchu po dostatečnou dobu nacházel CO2 a voda. Probíhající tvorba jílu mohla přispět k nedostatku uhličitanů tím, že nasávala vodu a zadržovala další chemické sloučeniny v jílu, místo aby se vyluhovaly do širšího okolí, kde by mohly reagovat s okolní geologií.
„Je to pravděpodobně jeden z mnoha faktorů, které přispívají k tomuto podivnému nedostatku uhličitanů na Marsu,“ uzavírá hlavní autorka studie Rhianna D. Moore (University of Texas v Austinu).
Rhianna D. Moore et al, Deep chemical weathering on ancient Mars landscapes driven by erosional and climatic patterns, Nature Astronomy (2025). DOI: 10.1038/s41550-025-02584-w
Zdroj: University of Texas (Austin) / Phys.org, přeloženo / zkráceno
