Sciencemag.cz
Doporučujeme
Tedy některá vlčata, ale i tak je to překvapivé. Jedná se o další příspěvek k otázce, proč se vlka podařilo tak snadno a dokonale domestikovat.
Christina Hansen Wheat ze Stockholm University a její kolegové si 13 vlčat ze tří různých vrhů původně vzali jen jako kontrolní skupinu při testování štěňat psů. 3 ze 13 osmitýdenních vlčat ovšem během testů nejen projevila spontánně zájem o míček (to asi zase nijak divné není), ale po nápovědě pomocí gest ho i přinesla člověku. Přitom se jednalo o někoho, koho vlčata neznala – takže pozoruhodná je nejen jejich schopnost a ochota kooperovat, ale už i to, že se člověka (navíc neznámého) nebála.
Psi ve schopnosti rozumět lidským gestům a dalším nápovědám předčí i šimpanze. Vlci nějakou takovou schopnost mají také (domestikace byla v tomto ohledu „předpřipravena“), nepředpokládalo se ale, že v takové míře. Takhle to vypadá, že vybrat mezi vlky takové, z nichž se časem stanou psi, bylo vlastně jednoduché.
Ukázkové video na Youtube
(vlče jménem Sting)
iScience, Wheat and Temrin: „Intrinsic ball retrieving in wolf puppies suggests standing ancestral variation for human-directed play behaviour“ https://www.cell.com/iscience/fulltext/S2589-0042(19)30557-7 , DOI: 10.1016/j.isci.2019.100811
Zdroj: Cell Press/Phys.org
Poznámky PH: I mezi dnešními vlky existuje variabilita. Potomci těch, co přežili likvidací vlčích populací ze strany člověka, mají chování dané selekcí určitého typu. Dříve byla psychologie vlků posunutá, ostatně i vlci z polárních oblastí, kde příslušná „selekce na strach“ neproběhla, jsou k lidem relativně vstřícnější (někdy samozřejmě také ne); variabilita vlčího chování byla mnohem větší a selekce při domestikaci měla z čeho vybírat.
Z výsledků ovšem nijak nevyplývá, že by chov takových vlků v roli psů byl bezproblémový. Vlče vyroste a když nic jiného, začne se snažit zvýšit svou pozici v hierarchii (lidské, nebo i lidské) smečky.
Ještě z jiného hlediska, když Beljavev za pár generací vyšlechtil polární lišky do mazlíčků na lidské společnosti vysloveně psychicky závislých, proč by to nešlo u vlků (navíc společenských zvířat už původně). Ale kdo ví: vlk je přece jen větší/silnější něž liška, navíc když se podobné pokusy jako s polární liškou prováděly s vydrou, nějak to moc nefungovalo (a to by se zdálo, že to bude jednoduché, viz Vydrýsek).
Mimochodem, uvádí se, že při výcviku vlků v zajetí je oproti psům lépe dávat větší důraz právě na gesta (viz výše) a menší na hlas.
