Vzestup a pád Kermy

Pečetění dokumentů se do kermského království dostalo z Egypta a je zajímavé, že se při něm používaly jen různé symboly, nikoliv písmo.

Od 2. poloviny 4. dynastie ležela Dolní Núbie poněkud stranou egyptských zájmů, ale poté, co se v ní na začátku 6. dynastie rozšířil lid kultury Skupiny C, začali ji Egypťané znovu zkoumat a objevovat. Svědectví nám o tom podávají nápisy ve skalních hrobkách správců Elefantiny. Egypťané s překvapením zjistili, že mezitím vznikla v Horní Núbii bohatá země v čele s mocným vládcem, jehož vliv sahal až hluboko do oáz v Západní poušti. Egypťané tuto zemi nazývali Jam; jejím centrem bylo město Kerma.
Egypťané již v této době navázali s Kermou pravidelné obchodní vztahy (možná zde měli i stálou obchodní stanici), jak dokládají některé archeologické nálezy. Tím nejzajímavějším je hrubá pískovcová stéla nalezená v základech malé kaple (z období střední Kerma) nedaleko svatyně označované jako Západní daffúfa. Stéla je ale staršího data než kaple, v níž byla použita jako stavební materiál. Jde o asi půl metru vysoký a dole zašpičatělý kus pískovce zhruba hranolovitého tvaru, na jehož dvou stěnách jsou hrubě vytesané dva hieroglyfické nápisy: lodní kapitán Ijmeri a lodní kapitán Merer.
Podle francouzské egyptoložky Dominique Valbelleové, která se na výzkumu Kermy dlouhodobě podílí, tyto nápisy datují stélu do egyptské pozdní Staré říše (raná Kerma). Titul „lodní kapitán“ se v Egyptě používal pro velitele výprav do vzdálených zemí, a to nejen na lodích po Nilu nebo na moři, ale i po souši, například do oáz v Západní poušti nebo lomů v horách Východní pouště. Stéla byla pravděpodobně v Kermě vztyčena na významném místě (poblíž Západní daffúfy?) na počest velitelů egyptské výpravy, která sem snad dorazila na dvou lodích a měla zřejmě obchodní, nikoliv vojenské poslání.
O obchodní výměně mezi Egyptem a Kermou již v této době svědčí i další archeologické nálezy, například kamenné nádoby nesoucí jména králů 6. dynastie Pepiho I., Merenrea a Pepiho II. Pozoruhodný a poněkud záhadný je nález zrcadla, vyleštěného měděného kotouče, při jehož dolním okraji je jemně vyrytý hieroglyfický nápis: Šlechtična, královská dcera, jediná ozdoba krále, paní ctěná svým otcem, zrozená Senetiset.
Zrcadlo bylo nalezeno v koženém vaku v hrobě muže, vedle něhož byla pohřbena i žena, jejíž ostatky však byly silně poškozené. Valbelleová datuje na základě paleografie nápis do pozdní Staré říše a domnívá se, že Egypťané mohli v Kermě příležitostně i delší dobu pobývat, a dokonce zde být i pohřbeni. Nález nepochybně vzbuzuje další otázky, například jak se mohla egyptská šlechtična v té době vůbec ocitnout na místě, které se pro Egypťany nacházelo na „Obzoru“, tedy na samém konci světa? Mohla být egyptská princezna provdána do této cizí země v rámci královské zahraničně-diplomatické politiky? Vzhledem k tomu, že se v hrobech jiných žen našla další dvě zrcadla, je spíše pravděpodobné, že šlo o dary.
Oslabení a posléze rozpad jednotného egyptského státu na konci Staré říše způsobil, že během 1. přechodného období egyptský vliv v Dolní Núbii fakticky zanikl. Vzniklé situace využilo několik místních núbijských náčelníků k tomu, aby se osamostatnili. Vládcové Kermy ale oslabení Egypta k ovládnutí Dolní Núbie nevyužili. Naproti tomu Egypťané po znovusjednocení země na konci 11. dynastie zahájili vůči Núbii velmi agresivní a dobyvačnou politiku. Již za vlády Mentuhotepa II. si rychle podmanili nejen Dolní Núbii, ale i oázy v Západní poušti. Dokládá to mimo jiné již dříve zmíněné grafito, objevené nedávno na skále v ‘Uwénatu v Západní poušti. Je na něm pravděpodobně zobrazen Mentuhotep II., jemuž vzdávají hold dva klečící muži, z nichž jeden, zastupující Jam, mu předává kadidlo, zatímco druhý, zastupující území Techebeten, mu přivádí antilopu rodu Oryx (přímorožce).
Na počátku 12. dynastie zahájili Egypťané sérii vojenských tažení do Dolní Núbie, jejichž cílem bylo nejen ovládnutí zdejších přírodních zdrojů a kontrola obchodu s luxusním africkým zbožím, ale také vytvoření bezpečnostní nárazníkové zóny na 2. kataraktu. Uvědomovali si vzrůstající moc kermského království a potenciální nebezpečí, které jim z jihu hrozilo.
Navzdory rychlému dobytí Dolní Núbie se jim ale místní obyvatelstvo, které nyní tvořila populace kultury Skupiny C, plně ovládnout nepodařilo. Tato populace již byla poměrně dobře organizovaná, žila v opevněných vesnicích a pro Egypťany představovala nepříjemně sebevědomého protivníka. Složitost núbijského prostředí ještě víc komplikovala trvalá hrozba, kterou představovaly loupeživé nomádské kmeny Medžajů z Východní pouště. Tehdejší poměry v Dolní Núbii a nepřátelství, kterému zde Egypťané čelili, ostatně nejlépe dokládají výhrůžné názvy pevností, které zde Egypťané začali od počátku 12. dynastie budovat (viz Strážci peřejí).
Kermské království se okolo roku 2000 př. Kr. (střední Kerma) stalo rozvinutou regionální mocností, která v té době již není v egyptských písemných pramenech označována jako Jam, ale Kuš (nebo také Kas/Kaš) a často s přídomkem „bídná“. Moc Kuše tehdy sahala od jižního okraje 2. až k 4. kataraktu. Později, v době svého vrcholného rozkvětu (klasická Kerma), která odpovídala 2. přechodnému období v Egyptě, sahaly její hranice od 1. až k 5. kataraktu.
Centrum království, město Kerma, mělo velmi dávnou minulost, která přesahovala časové vymezení raná Kerma. Vzniklo v prostoru pozdně neolitického sídliště z doby před 3000 př. Kr. Urbanizace zde začala kolem 2400 př. Kr. a již koncem 3. tisíciletí byla Kerma velkým a bohatým městem, k jehož prosperitě přispívalo zemědělské zázemí s úrodnou, nilskými záplavami pravidelně zavlažovanou půdou i jeho poloha na křižovatce důležitých obchodních cest. Podle Charlese Bonneta, vedoucího švýcarského týmu, který již dlouhá léta vede v Kermě archeologický výzkum, se město původně nacházelo na ostrově, podobně jako pouhý kilometr od něj dál na severovýchod ležící a o něco pozdější město Dukki Gel.
Stavby ve městě z doby staré Kermy byly ještě ze dřeva, rákosí, hlíny a sušených cihel. Město se rozkládalo na nevelké ploše, ale bylo již tehdy opevněné. Jeho hradby tvořila mohutná hliněná palisáda s protáhlými baštami o půdorysu ve tvaru písmene U, zpevněná dřevěnými kůly a sloupy. Bránu s úzkým vchodem chránily z obou stran mohutné bašty. V období střední Kermy se město významně rozšířilo a opevnilo a v království se plně rozvinuly mocenské struktury a náboženské instituce. Vznikla také monumentální náboženská architektura, reprezentovaná především mohutnými stavbami ze sušených cihel, takzvanými daffúfami (arab. „hromada“). Byly tři, ta největší, označovaná jako Západní (nebo také Dolní) daffúfa, stála na západním okraji města, zatímco ta druhá, Východní (nebo také Horní), ležela asi 3 km dál na východ. Z třetí daffúfy se dochovaly jen malé zbytky. Město bylo rozčleněné do několika okrsků.

Jihozápadně od Západní daffúfy, u cesty vedoucí k přístavu na Nilu, se našly zbytky dvou královských paláců s dvory, sklady a četnými místnostmi, mezi nimiž vynikala velká trůnní síň. Poblíž této síně se nacházel archiv s dokumenty, které se pečetily, což se považuje za doklad již rozvinuté státní správy. Pečetění dokumentů se do kermského království dostalo z Egypta a je zajímavé, že se při něm používaly jen různé symboly, nikoliv písmo; to ještě neznali. Je také pravděpodobné, že ve městě v té době žili písaři znalí egyptštiny a egyptského písma, kteří překládali a psali dokumenty, jež si mezi sebou vládcové obou zemí vyměňovali. Četné hyksóské pečeti nalezené v síni archivů dokládají, že zvlášť v období klasické Kermy existovaly čilé obchodní kontakty se severním Egyptem, ovládaným Hyksósy.

Svého vrcholného rozkvětu dosáhlo Kermské království během 18.–16. století př. Kr., kdy za 2. přechodného období ovládli severní část oslabeného Egypta Hyksósové, semitské elity ze Syropalestiny. Kermské království, Egypťany tehdy již nazývané Kuš, se stalo jejich spojencem.
Egypťané v té době opět ztratili kontrolu nad Dolní Núbií a mohutných pevností na 2. kataraktu se zmocnili vládcové Kuše. Jejich moc sahala nejen k 1. kataraktu, ale vpadli i do jižních krajů Egypta, jak se dovídáme z nápisu ze Sebeknachtovy hrobky v Kábu.
Núbijcům se tehdy podařilo dobýt a zčásti zničit dokonce i zdánlivě nedobytnou největší egyptskou pevnost v Núbii, Buhen. Shodou okolností se právě v Buhenu podařilo britským archeologům najít pískovcovou stélu s ojedinělým zobrazením kermského krále, možná právě jejího dobyvatele; stéla, podle některých názorů hraniční, je dnes ve sbírkách Súdánského národního muzea v Chartúmu. Král je anonymní, ostatně už dříve bylo uvedeno, že jména naprosté většiny kermských králů neznáme. Z rytiny je patrné, že tito núbijští vládcové převzali některé egyptské královské insignie: korunu Horního Egypta, ureus a mlat hedž. K nim přidali oštěp, luk a šípy, což byly i pro Egypťany odedávna symboly Núbijců. Ze soudobých egyptských písemných pramenů jsou doloženi tito kermští monarchové: Awa‘a (ca 2000–1850 př. Kr.), Kaa (okolo 1900 př. Kr.), Teriahi (okolo 1880 př. Kr.), Utatrerses (ca 1850–1650 př. Kr.) a Nedžeh (ca 1650–1550 př. Kr.). Předpokládá se, že mnozí egyptští stavitelé, řemeslníci a umělci zůstali v Núbijci obsazených pevnostech, případně se usadili v Kermě a významně zde přispěli k jejímu kulturnímu rozvoji. Pro núbijského krále pracoval v Kermě například i Sebekemhab, jeden ze správců Buhenu.
Z této doby také pochází mnoho již dříve zmíněných otisků pečetí, které se v Kermě podařilo nalézt. Mnohé z nich nesou egyptská jména a tituly a lze je datovat do Střední říše a 2. přechodného období. Šlo buď o pečeti z darů (zapečetěné nádoby, skříňky aj.), nebo kořisti. Za kořist se dnes většinou považují i dvě egyptské granodioritové sochy, které Reisnerova výprava objevila roku 1913 v kapli K III. Sochy pocházejí z doby vlády Senusreta I. a patřily správci 13. kraje Horního Egypta Džefaihapimu a jeho manželce Sennuji; nyní jsou součástí sbírek muzea v Bostonu (Museum of Fine Arts, Boston No. 14.724; No. 14.720). Reisner považoval sochy za doklad toho, že Egypťané měli již na počátku 12. dynastie pod kontrolou 3. katarakt, tento názor je však dnes považovaný za mylný.
V době svého oslabení, kdy Dolní Egypt ovládli Hyksósové a Dolní Núbii a část jižního Egypta Kermské království, Egypťané poznali, jak smrtelné nebezpečí jejich zemi hrozí, pokud by se proti nim spojili nepřátelé ze severu i jihu. Právě takovou alianci navrhoval hyksóský král Apopi svému núbijskému spojenci v Kermě, jak se dovídáme z již citované druhé Kamosovy stély; hrozící nebezpečí se ale Egypťanům podařilo včas odvrátit (viz str. 32). Po završení porážky Hyksósů se proto egyptští králové hned na počátku 18. dynastie rozhodli skoncovat s nebezpečím z jihu jednou provždy. Za vlády Amenhotepa I. Kermu napadli, vyplenili ji a zmocnili se bohaté kořisti, ale poté se opět stáhli za 2. katarakt.
Teprve za vlády jeho nástupce Thutmose I. moc Kermy definitivně zlomili. V 2. roce své vlády vytáhl Thutmose I. V čele vojska do Núbie, dobyl a vyplenil Kermu a při svém tažení dospěl až ke 4. kataraktu.

Tento text je úryvkem z knihy
Miroslav Verner: Vzpomínky na Núbii, zmizelou zemi zlata
Academia 2023
O knize na stránkách vydavatele
obalka-knihy

Čtyřikrát víc hmyzích kousnutí

O tom, jak úzce jsou spojeny říše rostlin a třída hmyzu, se nepíše jen v odborných …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close