Sciencemag.cz
Doporučujeme
Některá rozhodnutí jsou podle nové studie mimo kontrolu, výsledek je pevně dán předem. Vlastně tedy o žádné rozhodování ani nejde. Výzkum byl proveden u myší, ale u člověka se to zase o tolik asi lišit nebude. Další příspěvek do debaty o determinismu (nemusí být zdaleka jen genetický) a svobodné vůli.
Christopher Gregg, neurobiolog z University of Utah Health a hlavní autor nové studie, si s kolegy všimli, že myši používané v jejich laboratorních experimentech opakovaně dělají něco, co se zdálo být iracionální (zde ve významu chybné/nesmyslné). Poté, co myši našly skrýš s ukrytými semínky, tak místo aby zůstaly na místě a snědly je, se totiž vracely na jiné místo, kde byla potrava den předtím. Jenže v příslušný den bylo původní místo prázdné (a i kdyby nebylo, asi by se vyplatilo nejdřív sníst to, co už je jistě po ruce). Taková činnost samozřejmě způsobí, že zvířata snědí potravy méně. V laboratoři to bylo jedno, ale v přírodě by selekce podobné jednání měla hned penalizovat.
Co bylo ale opravdu překvapením, ukázalo se, že myši, s jinou variantou genu Arc zůstávají a jedí nalezenou potravu, tedy „fungují normálně“. Že by celkem komplexní chování bylo pod kontrolou jediného genu, to se nečekalo.
Chování („fungování“) obou typů myší vědci popsali pomocí technik strojového učení. To, jak myši chodily domů (místo spánku/odpočinku) a na různá místa, se podařilo popsat, ale bylo k tomu potřeba 24 sekvencí. Navíc někdy tyto sekvence byly proloženy něčím, co vypadalo jako spontánní chování, takže pak finální chování bylo docela složité (někdy; a i když složité, možná přitom stále deterministické i na úrovni sekvencí). Změna v genu Arc každopádně změnila 6 z 24 sekvencí, i když paměť myší – a jejich další chování – se jinak zdály nedotčené. Prostě to vypadalo, jako by gen změnil jen 6 těchto „podprogramů“.
Snad ale i to, co v laboratoři vypadá prostě jako iracionální chování, by mohlo mít v přírodě nějaký smysl. Ch. Gregg uvádí jako možnost, že když se myši vracejí tam a zpět, aby vyhodnotily předchozí umístění potravy, pomáhá jim to vytvořit mentální mapu, která jim může umožnit najít potravu příště rychleji.
Autoři výzkumu navrhují jako nový obor genetiku rozhodování. Lze předpokládat, že mnohá kognitivní zkreslení budou mít genetický základ i u člověka.
Alicia Ravens et al, Arc regulates a second-guessing cognitive bias during naturalistic foraging through effects on discrete behavior modules, iScience (2023). DOI: 10.1016/j.isci.2023.106761
Zdroj: University of Utah Health Sciences / MedicalXpress.com
Poznámky PH:
Vysvětlení v závěru působí trochu zmateně. Může to být třeba tak, že příslušná varianta genu prostě činí méně efektivním hledání potravy, ale zato třeba zlepšuje imunitu, prostě běžný režim „něco za něco“.
U člověka by do hry ještě vstoupila asi možnost/schopnost si své jednání jako iracionální, resp. nesmyslné uvědomit (nebo prostě dostat příslušnou informaci zvenčí) zpětně a minimálně se podivit. A následně by se stalo co? (Možná by něco člověka nutilo chování zopakovat atd. Podobně jako je tomu u obsedantního chování, kdy si lidé také uvědomují jeho nesmyslnost.)
Jinak vliv konkrétní verze genu na chování v detailu (zdroj „kde jsem to jen četl“): psi z jednoho plemeno jsou někteří ochotní běhat ve spřežení před koněm, jiní za koněm. Podařilo se identifikovat gen, který to řídí (snad opět aniž by viditelně prováděl něco dalšího).
Zajímavé by bylo sledovat rychlost rozhodování. Ať už si myslíme cokoliv o svobodné vůli či vědomí u myší a lidí, ucuknutí od rozpálené plotny proběhne hned (to nepovažujeme za „rozhodování“). Naopak jindy zřejmě dostupné možnosti porovnáváme („vědomě“, bez ohledu na přesnou povahu vědomí u myší), pak to trvá déle (pak jde o „rozhodování“, bez ohledu na svobodnou vůli). Jak je tomu u výše popsaného chování myší?
