Sciencemag.cz
Doporučujeme
Zářením černých děr se zde nemyslí Hawkinogovo záření, ale výtrysky z jádra galaxie, které jsou obecně důsledkem zdejšího extrémního prostředí, provázejí pád hmoty do centrální obří černé díry. Kolem aktivního galaktického jádra proto samozřejmě panují podmínky pro život pozemského typu vysloveně nepřátelské. Vědci z Dartmouthské a Exeterské univerzity ale nyní tvrdí, že jinde může být toto záření pro život kupodivu i prospěšné.
Tato studie je možná první, která pomocí počítačových simulací konkrétně změřila, jak působí ultrafialové záření galaktického jádra. V souladu se studiemi zabývajícími se účinky slunečního záření vědci zjistili, že přínosy – nebo škody – pro život závisejí na tom, jak blízko je planeta ke zdroji záření a zda se na ní život již prosadil.
„Jakmile život začne existovat a atmosféra se okysličí, záření přestane být tak ničivé a možná je dokonce prospěšné,“ říká Kendall Sippy, hlavní autor studie. „Po překročení tohoto bodu se planeta stává odolnější vůči UV záření a je chráněna před možným vymíráním.“
Vědci simulovali účinky záření aktivního galaktického jádra nejen na Zemi, ale i na planety podobné Zemi s různým složením atmosféry. Zjistili, že pokud je na planetě již přítomen kyslík, záření spustí chemické reakce, které způsobí nárůst ochranné ozónové vrstvy planety. Čím více je atmosféra okysličená, tím je tento účinek větší.
Záření ze Slunce pomohlo začínajícímu pozemskému životu okysličit atmosféru a přidat do ní ozon. Když se ochranná ozonová pokrývka naší planety zhustila, umožnila životu vzkvétat a produkovat více kyslíku a ještě více ozonu. Zřejmě právě tyto kladné zpětné vazby umožnily vznik složitého života.
Země se ve skutečnosti nenachází dostatečně blízko své galaktické černé díry Sagittarius A, aby pocítila její účinky. Vědci však chtěli zjistit, co by se mohlo stát, kdyby Země byla mnohem blíž galaktickému jádru a byla vystavena miliardkrát většímu záření.
Při rekonstrukci zemské atmosféry bez kyslíku se zjistilo, že záření by téměř znemožnilo rozvoj života. Jakmile by však hladina kyslíku vzrostla a přiblížila se současné úrovni, ozónová vrstva Země by se zvětšila a chránila by Zemi před nebezpečným zářením.
Když se autoři studie podívali na to, co by se mohlo stát na planetě podobné Zemi ve starší galaxii s hvězdami shlukujícími se blíže k jejímu jádru, zjistili odlišný obrázek. V galaxii typu NGC 1277 by účinky byly smrtící. Hvězdy v hmotnějších galaxiích eliptického tvaru, jako je Messier-87 nebo naše spirální Mléčná dráha, jsou naproti tomu rozptýlenější, a tedy i dále od nebezpečného záření galaktického jádra.
Kendall I. Sippy et al, Impacts of UV Radiation from an AGN on Planetary Atmospheres and Consequences for Galactic Habitability, The Astrophysical Journal (2025). DOI: 10.3847/1538-4357/adac5d
Zdroj: Dartmouth College / Phys.org, přeloženo / zkráceno
Poznámka PH: No nevím, ani důsledkem života pozemského typu přece atmosféra plná kyslíku být rozhodně nemusí…?
