Sciencemag.cz
Related Articles
Divoká pšenice a ječmen byly od počátku holocénu oblíbenými plodinami již pro pozdně paleolitické / epipaleolitické lovce a sběrače na Předním východě. Kaše, chlebové placky a pivo, to vše z obilnin vyráběli už lidé natufské kultury (13 000–9500 před Kristem). A člověk se postupně v nové klimatické realitě doby poledové připravoval na něco, co teprve mělo nastat: na svoji „faustovskou smlouvu“ s pšenicí. Začal jí ušlapávat cestu – stále více ji protěžoval nad ostatními zdroji výživy, až ji nakonec začal aktivně vysévat.
Na rozdíl od historika Yuvala Harrariho (2015) archeologové David Graeber a David Wengrow (2024) charakterizují vztah mezi člověkem a pšenicí jako vztah inteligentního primáta a pouhé traviny. Odmítají zdůraznění adaptační schopnosti pšenice, současně ale připouštějí, že z dlouhodobého hlediska jsou lidé druhem, který se na celém světě stal otrokem svých plodin, a to nejen pšenice, a moderní lidský svět si bez nich lze jen těžko představit. Tito autoři ale přinášejí jiný významný pohled na domestikaci kulturních plodin, který zcela popírá dřívější představu o neolitické revoluci. Zdůrazňují, že v kolébce evropského neolitu, tedy v oblasti úrodného půlměsíce, se domestikované obilniny postupně prosazovaly déle než tři tisíce let. To je více než desetinásobek doby, jíž by bylo třeba k domestikaci plodin samotných.
Na rozdíl od mnoha jiných vědců chápou toto období jako důležitou fázi dějin lidstva, nikoliv jako pouhé přechodné období vedoucí k „plnohodnotnému“ neolitu. Popisují toto období jako jakési koketování se zemědělstvím, během něhož se sběrači střídavě přikláněli ke kultivaci plodin a zvířat a zase se od ní odvraceli, aniž by se nechali jakkoli zotročit. Odlišování divokých a záměrně vysetých plodin také nebylo jejich hlavní starostí. Je třeba připustit, že vývoj k plné neolitizaci na Předním východě byl jistě dlouhý, a ne vždy a všude jednosměrný.
V rozhodování o míře neolitického života docházelo k různým regionálním odchylkám. V kapitole o Adonisových zahradách přišli Graeber a Wengrow s myšlenkou, kterou bych dále interpretoval jako předpoklad o rozhodujícím podílu žen při domestikaci plodin. V tomto modelu to byly ženy, které se mohly lokálně pokoušet o zvýšení výnosu obilnin jejich záměrným vyséváním. V této hypotéze vystupují ženy jako osoby zodpovědné především za sběr a muži opouštějící sídliště kvůli lovu zvěře. Ženy ve snaze prosadit větší míru usedlosti, protože nechtěly opouštět svá oblíbená místa sídlení, postupně zvyšovaly produkci obilnin, což posloužilo jako argument pro setrvání na jednom místě a proti migraci do nových loveckých revírů. Tato „ženská lest“ ale potřebovala inovaci v podobě záměrného výsevu zrna a rozšíření plochy s úživným porostem.
Taková situace jistě mohla lokálně nastat a vcelku by dobře odpovídala přirozené dělbě práce a povaze mezigenderové komunikace; zřejmě ji ale nelze považovat za hlavní impuls domestikace. Domnívám se, že jistá dvojkolejnost ve využívání zdrojů obživy byla v centrech prvotní neolitizace na Předním východě pravděpodobná. Nebyl důvod náhle zavrhnout zdroje divokých obilnin a soustředit se jen na vysévání těch domestikovaných. Plochy záměrně osévané mohly být nejprve jen rozšířením stávajících porostů divokých obilnin. Navíc divoké obilniny mohly mít i svůj symbolický, archetypální význam, jako by na samém počátku neolitu měly divoké obilniny lepší pověst coby tradiční součást jídelníčku předků. Neolitizace ale postupně jednoznačně omezila čas i prostor pro sběr plodin, přestože lidé od něj nikdy úplně neustoupili a v případě konkrétních plodů (houby, lesní plody, šťovík atd.) se sběru věnují dodnes.
Tato oscilace mezi sběrem a zemědělstvím zjevně platí pro počáteční stadium domestikace plodin a omezuje se jen na oblast úrodného půlměsíce. Od 7. tisíciletí před Kristem, kdy se neolitičtí kolonisté postupně vydali na cestu Evropou, už takovou dvojkolejnost nevidíme.
Myslím, že tomu tak bylo především z ideových důvodů. Zemědělci s plně etablovanou strategií výroby potravin a dalšími součástmi nového náboženství a hodnotového systému se naopak snažili svůj životní styl tvrdošíjně prosazovat – byl totiž součástí jejich identity, kterou se odlišovali od původních lovecko-sběračských komunit.
Zemědělská kolonizace Evropy jistě neprobíhala všude stejně a rovnoměrným tempem. Jinak se zemědělství prosazovalo v údolích velkých řek, jinak v pahorkatinách nebo v periferních oblastech přímořského pásu Evropy. Zemědělští kolonisté primárně využívali oblasti vhodné pro pěstování svých plodin a je pravděpodobné, že na okraji těchto zemědělských oblastí stále sídlili původní lovci a sběrači. Je dokonce možné, že docházelo k jisté kooperaci v oblastech „rybářských revírů“, kde mezolitici využívali hojné zdroje ryb a zemědělci kombinovali rybolov se svou obilnářskou produkcí, jak doložili Vondrovský a Ptáková (2024) v případě rybníku Švarcenberk v jižních Čechách.
Jedním z pozoruhodných příkladů rozvoje lovecko-sběračské, tedy konkrétně především rybářské společnosti paralelně s prvními neolitickými komunitami je osada a stejnojmenná kultura Lepenski Vir na Dunaji v dnešním Srbsku (Srejović 1972). Nejnovější radiokarbonová data naznačují, že chronologie naleziště Lepenského Viru se pohybuje mezi roky 9500/7200 a 5500 před Kristem. V pozdní mezolitické (architektonické) fázi Lepenského Viru (6300–6000 před Kristem) zde došlo k rozvoji unikátních trapezoidních budov a monumentálního sochařství, spojeného s mísením lovců a sběračů z oblasti Železných vrat na Dunaji s nově příchozími prvními zemědělci.
Lokalita Lepenski Vir se skládá z jedné velké osady s přibližně deseti satelitními vesnicemi. Je pozoruhodné, že celá osada i jednotlivé domy mají krátký trapézovitý tvar s obloukovým závěrem, který snad napodobuje tvar hory Treskavac na protějším břehu Dunaje. Zdá se, že tento tvar byl zcela klíčový pro duchovní svět zdejších obyvatel, kteří uchovávali ve svých domech kamenné busty předků s „božskými“ rysy sumčích hlav a naznačením šupin. Mohlo snad jít o obdobu modelovaných lebek předků zemědělců, známých z Předního východu a Anatolie, celkově ale zde tyto symboly víry a mytických předků působí značně svébytně a odrážejí velmi specifický nezemědělský duchovní svět.
Z hlediska soužití rybářů a nových zemědělských kolonistů je významná analýza genetického původu zdejších obyvatel (Hofmanová 2017). Moderní archeogenetická studie se zaměřila na kostry 235 dávných obyvatel oblasti kolem Lepenského Viru. Bylo zjištěno, že původní populace regionu, tedy lovci a sběrači, obývala tuto oblast poměrně dlouhou dobu. Přibližně po roce 7500 před Kristem se začala na Balkáně a v údolí Dunaje usazovat nová zemědělská populace, která se mísila s domorodou populací v Lepenském Viru. Jedinci z mezolitické fáze (9500–7400 před Kristem) byli stoprocentními lovci a sběrači z oblasti Železných vrat. První zemědělci přibyli do této rybářské osady z egejské oblasti až po roce 6200 před Kristem. Byli anatolského původu a měli zcela odlišný životní styl; přinesli první obilniny a provozovali chov ovcí, koz a skotu. Mísení populací proběhlo téměř okamžitě, během první migrační generace, což bylo unikátní, protože v jiných částech Evropy by dvě tak odlišné komunity zpočátku žily v těsné blízkosti bez vzájemných genetických kontaktů. Tato symbióza vedla k rozkvětu kultury Lepenského Viru, a dokonce i současné obyvatelstvo Srbska má stále asi 10 % svých genů z této směsi původních obyvatel a kolonistů.
Zemědělci a lovci a sběrači však na jiných místech žili většinou v paralelních komunitách, které o sobě navzájem sice věděly, zdá se ale, že přímé kontakty navazovaly spíše výjimečně. Doklady takové paralelní existence dvou subsistenčně odlišných komunit přinesl nedávno paleoenvironmentální výzkum zaniklých postglaciálních jezer na Třeboňsku (Vondrovský a Ptáková 2024). V jezerních sedimentech dnešního rybníka Švarcenberk se dochovaly stopy mocných opakovaných požárů pobřežní vegetace a pozůstatky člověkem využívaných rostlin, jako je líska, maliník a kotvice plovoucí, které byly součástí obživy lovecko-sběračských komunit. Radiokarbonové datování stanovilo konec těchto aktivit kolem roku 5124 před Kristem. Sběračský život zde ale zřejmě pokračoval ještě v průběhu 5. tisíciletí před Kristem, tedy v době, kdy již byli v jižních Čechách usídleni první zemědělci.
S pozdním lovecko-sběračským osídlením jižních Čech lze zřejmě spojovat i keramickou nádobu s typickou hrotitou podstavou z Vlkova (okr. Tábor). Doklad dobrovolné segregace obou komunit lze pravděpodobně spatřovat i ve volbě suroviny na výrobu štípaných kamenných nástrojů. Zemědělci se nejspíše spoléhali na vazby s dalšími komunitami kolonistů v různých částech Čech, od nichž směnou získávali silicity glacigenních sedimentů a severočeské křemence a ze západu pak bavorské páskové rohovce. Lovci a sběrači se naproti tomu převážně orientovali na zdroje méně kvalitní místní suroviny, které zemědělci neznali.
Německý archeogenetik Johannes Krause (Krause a Trappe 2022) uvádí příklad společného pohřebiště mezolitiků a zemědělců v jeskyni Blätterhöhle v Severním Porýní-Vestfálsku. Na základě srovnání analýzy DNA obou populací bylo zjištěno, že příslušníci těchto dvou rozdílných komunit spolu měli příležitostně společné potomky. Tito jedinci, vzešlí ze spojení příslušníků dvou různých komunit, však měli ve své genetické výbavě pouze mitochondriální DNA lovců a sběračů. Mitochondriální DNA se předává z matky na dítě; z toho vyplývá, že ženy sběračky měly příležitostně potomky s muži zemědělci, naopak tomu ale nebylo. Zdá se, že ženy zemědělců zde o sex či partnerství s lovci nestály (viz také kapitolu 13). Je možné, že tyto preference naznačují i určitý rozdíl ve společenském statusu lovců a zemědělců.
úryvek z knihy
Jan Turek: První Evropané. Archeologie počátků evropské identity
Academia 2026
O knize na webu vydavatele
