Sciencemag.cz
Related Articles
Zvláštní kapitolou mého působení v Chemontu, kterou nemohu pominout a omlouvám se čtenářům za podrobný technický popis, bez něhož by další vyprávění bylo nejasné, byla má účast na dostavbě jaderné elektrárny A1 v Jaslovských Bohunicích.
…
Jestli předchozí příhody nahlodaly mou důvěru v organizační schopnosti komunistického režimu, služební cesty na jadernou elektrárnu A1 v Jaslovských Bohunicích ji zcela pohřbily. Nejsem si jist, jestli ještě koncem roku 1970 nebo až v lednu 1971 nám šéf oznámil, že budeme všichni čtyři jezdit do Jaslovských Bohunic na stavbu jaderné elektrárny A1 a tam se věnovat seřizování elektropohonů, to jest šoupat s elektrickým pohonem a dálkovým ovládáním.
Opět musím úvodem uvést několik technických faktů. Na rozdíl od tlakovodních reaktorů VVER, kde je palivem lehce obohacený uran a lehká voda pod tlakem okolo 15 MPa funguje jako chladivo a moderátor zároveň, byla A1 experiment, dodávám sovětský experiment za československé peníze. Se souhlasem Moskvy vyprojektovala Škodovka experimentální reaktor, který používal jako palivo neobohacený uran, jako chladivo oxid uhličitý (médium pro přenos tepla) a jako moderátor těžkou vodu. Sověti si chtěli ověřit koncept, na němž pracovali Němci koncem druhé světové války.
Elektrárna A1 se začala stavět v roce 1958 a o 13 let později stále nebyla dokončena. K subdodavatelům též patřila Královopolská strojírna, jež zajišťovala komplexní dodávku okruhu těžké vody, okruhu oxidu uhličitého a na něj navazujícího primárního okruhu lehké vody, ačkoli tím posledním si nejsem zcela jist. Všechny ty potrubní okruhy instaloval Chemont, který měl na staveništi detašovanou montážní správu.
Husákův režim potřeboval nějaký technický úspěch, který by se dal dobře mediálně prodat, a k tomu se dokončení elektrárny A1 skvěle hodilo, když se mohla ještě zdůraznit soudružská pomoc Sovětského svazu. Padlo tedy rozhodnutí uvést první jadernou elektrárnu v Československu do provozu v roce 1972 a všechny zúčastněné podniky musely vrhnout všechny síly na dokončovací práce. Takže v Chemontu nás všechny z oddělení komplexních zkoušek stáhli do Jaslovských Bohunic na A1, včetně šéfa.
…
Reaktorová budova, kde jsme pracovali, byla něco mezi betonovým hradem, bludištěm a ponorkovým bunkrem. Uprostřed stála betonová studna s asi tři metry silnými stěnami, v níž už byla osazena ocelová nádoba reaktoru. Vedoucí montér nás zavedl pod reaktor, do lesa z ocelových traverz, které tu stovku tun oceli držely. Kolem reaktoru se táhly chodby s kobkami, což byly jakési sklepy, kde stály jednotlivé agregáty, čerpadla, filtry, odlučovače a další přístroje, propojené potrubím procházejícím průchodkami v betonových stěnách. Za provozu měla obsluha chodit jen po chodbách a do kobek vstupovat pouze v případě kontroly, údržby nebo havárie. Vstup do kobek umožňovaly pancéřové dveře o hmotnosti dvou tun, do nichž jste se museli asi půl minuty opírat, než se daly do pohybu. Podlahy v chodbách a kobkách tvořila litá syntetická pryskyřice, tuším že zelené nebo oranžové barvy s naprosto hladkým povrchem, stěny kryla olejová výmalba, aby se daly snadno omývat.
Montážní správa Chemontu sídlila v přízemní budově, kde jsme měli k dispozici kancelář, šatnu a také sprchy. Fasovali jsme zvláštní bílé kombinézy, které neměly žádné knoflíky a vázaly se tkanicemi. Museli jsme se přezouvat do kotníkových perek žlutohnědé barvy ze surové hovězí kůže a též s koženou podrážkou. Tyto boty bez tkaniček byly vyrobeny speciálně pro A1, spolu s kombinézami patřily ke spotřebním položkám, takže mi dvoje zůstaly a v dalších letech jsem je používal při zimních brigádách na jachtklubu, kdy jsme při poklesu vodní hladiny stavěli opěrné zdi pro manipulační a skladovací plošiny.
Na stavbě A1 jsem pracoval se smíšenými pocity. Po jedné stránce jsem byl hrdý, že jsem vlastně něco jako „bojovník v první linii technického pokroku“, po stránce druhé jsem byl zděšen chaosem, jaký na této nejostřeji sledované stavbě republiky panoval. Nejsem si vůbec jist jménem, zda se koordinátor stavby ze Škodovky opravdu jmenoval inženýr Prášek, ale vzpomínám si na jeho oblíbenou průpovídku, kterou si dovoluji volně parafrázovat: „Nejsou chyby jako chyby, ale chyby, které děláme my, to jsou chyby.“
Byl to takový pomenší chlapík, který měl na vybranou – buď se zbláznit, nebo se uchýlit k šibeničnímu humoru. Zvolil to druhé.
Jeho průpovídka zazněla i v den, který vešel do historie stavby jako „den potopy“. Vešli jsme toho rána, tedy spíše dopoledne, do reaktorové budovy a zjistili, že po schodech teče jako kaskádový vodopád voda. Dostali jsme se jen k ústí chodby, kde jsme měli pracovat, když nás zastavil právě inženýr Prášek. Zatímco nám vysvětloval, že si můžeme dát pohov, nahlíželi jsme do chodby, kde bylo po kotníky vody a ležely tam natažené požární hadice.
Stalo se toto. Předešlého dne odpoledne se montéři Škodovky rozhodli, že vyzkoušejí těsnost jistého úseku potrubí těžké vody tlakovou vodou. Připojili k potrubí čerpadlo, jež mělo narvat do potrubí vodu o tlaku desítek atmosfér. Jenže téhož odpoledne se montéři Chemontu rozhodli, že v jedné z kobek část téhož potrubí rozeberou, aby tam mohli zkontrolovat nějaký agregát. Ráno pak škodováci zapnuli čerpadlo a divili se a divili, proč tlak v potrubí nestoupá, přestože už v něm byly desítky kubíků vody. Montéři Chemontu se pak též divili, když dopoledne přišli k oné kobce, aby potrubí opět smontovali, zvedli závory jejích pancéřových dveří, načež ty nečekanou rychlostí odskočily a z kobky se vyvalila více než metr vysoká vlna vody a zaplavila chodbu.
Prostě na té stavbě nevěděla levice, co dělá pravice.
Dá se říci, že se nic vážného nestalo, že takové příhody patří ke každé velké a komplikované stavbě. Horší byl stav v oblasti, jež se bezprostředně týkala nás. Jak už jsem uvedl, naším úkolem bylo seřídit všechny elektropohony v okruhu těžké vody, v okruhu oxidu uhličitého a snad i v primárním okruhu lehké vody. Celkem to bylo kolem dvou set elektropohonů, rozmístěných jednak v kobkách, ale hlavně v potrubních chodbách, jimiž byla reaktorová budova protkaná. V chodbách bylo elektropohonů nejvíce, přičemž chodby byla ponurá místa, betonové štoly přeplněné potrubími různých průměrů a elektrickými kabely, kde mnohdy ani nebylo funkční osvětlení a museli jsme si tahat montážní lampy na stometrových prodlužkách. Celé dny jsme trávili v těchto klaustrofobních prostorách bez denního světla, protahovali se kolem potrubí k elektropohonům, snímali víka z litinových kostek na jejich vršku, kde byly vevnitř ovládací obvody a čidla, omezující pohyb „srdce“ uvnitř šoupěte. Přitom jsme museli dávat pozor, abychom se neotřeli o místa, kde chyběl alobalový obal a byl obnažen povrch izolační skelné vaty. Pokud si člověk nedal pozor a otřel se o ni nechráněným povrchem těla, třebas hřbetem ruky, zapíchaly se mu do kůže mikroskopické úlomky skelného vlákna, což příšerně svědilo a dalo se smýt pouze ve sprše silným proudem vody.
Inženýr Andrysík to věděl, my však teprve na místě zjistili, že elektropohony na A1 jsou odlišného modelu, než jaké jsme znali z čističek. Byly zkonstruovány speciálně pro A1 někdy před rokem 1958 a delší dobu se už nevyráběly. Kvůli průtahům ve výstavbě pak ležely několik let v areálu jaderné elektrárny pod širým nebem a nikdo se při montáži nepodíval dovnitř ovládacích kostek, aby zkontroloval, v jakém stavu jsou elektrické obvody uvnitř.
Ovládací obvody byly umístěny na pertinaxové destičce, na níž byly osazeny elektrické součástky, odpory, kondenzátory, cívky, relátka a mikrorezistory, jimž se nastavovaly mezní hodnoty, při nichž musel pohonný elektromotor vypnout. Nejsem si jist, ale nějak se mi míhá v paměti, že zde bylo použito pokrokové bezkontaktní snímání polohy, že otočná hřídel „srdce“ unášela buď magnet, nebo prostě kovový terčík, jenž rozladil oscilátor, tvořený součástkami na desce. Oscilátor ovládal relé, které pak vypnulo silový okruh elektromotoru. A právě ta filigránská jemnost ovládání těchto elektropohonů se ukázala být pohromou, protože nejen součástky, ale i spojovací jemné vodiče nemohly přežít několikaleté uskladnění pod širou oblohou, zimní mrazy, sněžení a deště.
Po odšroubování víčka ovládací kostky se obvykle odhalil tristní pohled. Jen výjimečně nebyly součástky na pertinaxové destičce poškozené a mohli jsme přistoupit k vlastnímu nastavení, obvykle vyžadovaly nějakou opravu, propojení novým drátem, často se ale objevila pouze hrouda zelené měděnky s naprosto shnilými dráty a součástkami. To se však opravit nedalo. Jenže elektropohony se už dobrých deset let nevyráběly a náhradní ovládací destičky neexistovaly.
Řešení našel inženýr Andrysík. Náš šéf si ze služebních cest do bratislavského Slovnaftu pamatoval, že tam byly kdysi osazené elektropohony téhož typu a po výměně za novější vyvezeny na vrakoviště. Takže uskutečňoval fingované služební cesty do Slovnaftu, tam se odplížil na vrakoviště, kde kradl, ano, podle zákona KRADL pertinaxové destičky z ovládacích kostek, schovával je pod kabát a tak je ze Slovnaftu vynášel, aby je vozil do Jaslovských Bohunic, kde jsme je pak montovali do nejvíce poškozených elektropohonů – šrotové součástky, ukradené ve Slovnaftu!
A to není žádná inženýrská latina, ale holý fakt o úrovni investiční výstavby socialistického Československa.
Znamenalo to, že jsem si musel přihodit do brašny s nářadím i pistolovou pájku, letovat na destičkách náhradní spoje, nebo je rekonstruovat v kanceláři montážní správy. Jak šéf, tak Jarda s Tondou mi tuto práci s radostí přenechali. Proto nám šlo seřizování elektropohonů pomalu a do doby, než jsem byl vyhozen, nebylo dokončeno.
Je třeba přiznat, že materiál, dodaný z Ruska, byl kvalitní. Platilo to jak pro okruhové čerpadlo těžké vody, tak pro samu těžkou vodu. Viděl jsem její skladiště, podlahu zaskládanou malými krychlovitými nádržemi z nerezu, jež byly zavařené a obsahovaly asi 20 litrů těžké vody každá. Naopak problém byl s membránovým čerpadlem československé výroby, jehož komoru předělovala membrána ze speciálního nerezového plechu, kontrolovaná rentgenem. Z jedné strany prohýbalo membránu pohonné medium, z druhé strany hnaly rázy membrány těžkou vodu do potrubí. Když bylo čerpadlo spuštěno, na obyčejnou vodu ovšem, rozkmitalo se celé nerezové potrubí těžké vody a čerpadlo se podařilo na poslední chvíli vypnout, než se potrubí potrhalo. Byl jsem u toho a stal se tak svědkem zajímavého fyzikálního jevu rezonance ve vodním prostředí. Objem komory čerpadla musel být v takovém poměru objemu vody v potrubí, že došlo k rezonanci, a rázy čerpadla se zesílily do rázů celého potrubí. Rezonance se dala odstranit buď změnou objemu potrubí, nebo frekvencí rázů, tedy chodu čerpadla. Jak to inženýři Královopolské vyřešili, jsem se už nedověděl.
Na A1 se daly pozorovat nejen neobvyklé fyzikální jevy, ale též jevy behaviorální neboli lidského chování. Jednou jsem byl určen na samostatnou práci v odlehlé chodbě toho atomového hradu a šéf mi dal k dispozici montéra. Řekl mi, že to je vůbec nejzkušenější a nejspolehlivější montér Chemontu na A1, ale také předseda místní organizace KSČ. Snad to dodal proto, abych si ušetřil nějaké řeči. Ten montér byl postarší člověk, v mých očích dědek před šedesátkou. Nesl přes rameno brašnu s nářadím a poslušně za mnou klusal. Když jsme se pak prodírali chodbou s elektropohony, tahal přede mnou kabel s montážním světlem, odšroubovával mi pohotově kryty, se zájmem se koukal, co v těch střevech elektropohonů kutím, a pak ovládací kostky zavíral, aniž mi dovolil na víka vůbec sáhnout. A přitom se dal do řeči a já nevěřil svým uším. Žádná obhajoba Husáka nebo komunistického režimu. Místo toho mi vyprávěl, že jako mladík absolvoval ve Zlíně (opravdu řekl Zlín místo Gottwaldov) Baťovu školu práce a že když patřil mezi Baťovy mladé muže, bylo to nejkrásnější období jeho života, že se tam vyučil řemeslu. A pokračoval, jak to bylo za Bati fajn, jako by nevěděl, že pro jeho soukmenovce byl Baťa kapitalistický žralok, o němž nechali natočit hanobící film Botostroj.
Elektrárna A1 v Jaslovských Bohunicích začala jako první jaderná elektrárna v Československu dodávat proud do sítě 25. prosince 1972, tedy na Boží Hod Vánoční, a při tomto spuštění museli pomáhat všichni svatí, jinak to není možné.
Jejím osudem se však nestal ani okruh těžké vody, ani elektropohony, jež jsme repasovali ze šrotových součástek, ale zavážecí stroj. To bylo dálkově ovládané zařízení v podobě jeřábu, jež pojíždělo nad víkem reaktoru, odšroubovalo zátku nad vyhořelým palivovým článkem, vytáhlo jej do utěsněného prostoru a místo něho zasunulo nový. Muselo se trefit na milimetr přesně, jinak by došlo k poškození průchodky ve víku nebo palivového článku a k úniku radioaktivity. Jenže zavážecí stroj v A1 byl z tohoto hlediska nespolehlivý.
K první havárii došlo 5. ledna 1976, kdy se kvůli nepřesnosti zavážecího stroje nepodařilo zcela zasunout vyměňované palivové články, načež do reaktorové haly unikl vysoce radioaktivní oxid uhličitý. Byl vydán příkaz k evakuaci, ale dva zaměstnanci nepřežili. Udusili se oxidem uhličitým, který je těžší než vzduch a zaplnil spodní prostory reaktorovny. Do životního prostředí unikl radioaktivní jód a ve vedlejším kukuřičném poli dosáhlo zamoření úrovně 400 Bq/kg.
K další, a to už osudové nehodě, došlo 22. února 1977 opět při zavážení nového palivového článku. Z dopravního obalu na něm ulpěly zrna silikagelu, jež po zasunutí článku zabránila volnému proudění chladicího média a lokální přehřátí propálilo rouru těžké vody, takže moderátor pronikl do primárního okruhu a došlo ke kontaminaci i sekundárního okruhu s parogenerátory. Uvádí se, že nakonec se roztavila asi čtvrtina palivových článků, a tato havárie byla na sedmistupňové Mezinárodní stupnici jaderných událostí ohodnocena jako čtvrtý stupeň. Do okolí uniklo větší množství radioaktivních látek, uvádí se, že na některých místech řeky Dudváh byly zjištěny hodnoty radiace ve výši srovnatelné s okolím Černobylu v době jeho evakuace.
Po této nehodě byl provoz A1 ukončen a reaktor zabetonován. Úplná likvidace se plánuje dokončit v roce 2050.
Ještě před spuštěním A1 se v srpnu 1972 začaly v areálu jaderné elektrárny Jaslovské Bohunice stavět dva bloky s osvědčenými tlakovodními reaktory VVER. Do provozu naběhly v roce 1981 a 1982, ale jako jednu z podmínek pro vstup do EU je muselo Slovensko v letech 2006 a 2008 odstavit.
Když si na tu životní epizodu s jadernou elektrárnou A1 vzpomínám, jsem vděčný, že mi osud tuto příležitost nadělil. Mohl jsem nahlédnout do exkluzivní technologie a stal jsem se přesvědčeným stoupencem „jádra“. Nedovedu si představit žádný jiný spolehlivý a masivní zdroj energie, jenž nebude znečišťovat ovzduší, než právě jadernou elektrárnu, ať už se štěpným reaktorem, nebo, jak doufám, s reaktorem fúzním, jako je třeba tokamak. Kdyby nebylo prověrek THP, zřejmě bych u jaderné energetiky zůstal, když ne v Chemontu,
tak přímo v oddělení jaderné technologie Královopolské strojírny. Jenže někdy koncem dubna 1971 si mě pozvali na kádrové oddělení a řekli mi, že dostanu výpověď z důvodů reorganizace podniku v rámci snižování technicko-hospodářských pracovníků a jejich politického zkvalitňování. Alternativou byla hodinová výpověď kvůli ztrátě důvěry a ohrožení chodu národního podniku. To první mi zaručovalo měsíc na hledání jiné práce, plat za zbývající dny a podíl na prémiích.
Můj pracovní poměr končil 30. června 1971 a já si bláhově myslel, že do té doby snadno najdu místo v oboru, neboť jsem věděl, že Královopolská přímo zoufale shání lidi do konstrukce jaderné energetiky. Ještě v červnu jsem se tam šel představit a vedoucí konstrukce mi málem utrhl ruku, jak mně s ní radostně potřásal, když jsem mu řekl, jakou mám praxi a kde jsem poslední měsíce pracoval. Ujišťoval mě, že už jsem prakticky přijat a ať přijdu za týden podepsat pracovní smlouvu.
Když jsem za týden vstoupil do jeho kanceláře, vyskočil za psacím stolem jako čertík z krabičky a začal řvát, že jsem ho podvedl, že chci zničit nejen jeho, ale i jeho rodinu, že jsem mu zatajil, jaký jsem protistátní živel, a ať se pakuji. Dostal totiž z Chemontu moje kádrové materiály.
Zkusil jsem to ještě ve Výzkumném ústavu chemických zařízení Cheposu, kde pracoval táta jako řidič a jako výzkumný pracovník jeho kamarád Ota Pokorný. Ten tátovi řekl, že s mým posudkem je to beznadějné.
A tak jsem se ve státě, v jehož ústavě bylo zakotveno, že každý má nárok na práci, stal od 1. července 1971 nezaměstnaný.
úryvek z knihy
František Novotný: Námořník z domu s cimbuřím: 36 let života v Brně pod šesti prezidenty od Beneše po Husáka 1941-1981
Nová vlna 2026
Kniha na Kosmas.cz
Palmknihy.cz
