Sciencemag.cz
Doporučujeme
Jak se zde již několikrát psalo, měření rychlosti rozpínání vesmíru (Hubbleovy konstanty) různými metodami vedou k různým výsledkům. Rozdíl kolem 10 % sice znamená, že příslušné hodnoty jsou „v zásadě dobře“, ale současně se tím ukazuje, že zde přetrvává nějaký problém, jemuž pořádně nerozumíme.
Dvě základní metody jsou založeny na měření „standardních svíček“ (supernov typu Ia, cefeid…), konkrétně závislosti jejich rudého posuvu (odpovídá rychlosti vzdalování) na vzdálenosti objektu od nás. Druhá metoda vychází z měření nehomogenit mikrovlnného pozadí (reliktního záření).
Nově použitá metoda vychází z měření supernovy Refsdal. Od roku 2014 se podařilo zachytit hned několik snímků tohoto objektu pomocí různých gravitačních čoček. (Poznámka: 5 snímků zachytil Hubbleův vesmírný dalekohled již do konce r. 2015.) Z toho se dá vypočítat, o kolik vesmír mezi záznamem „různě čočkované“ supernovy nabobtnal. (Poznámka PH: zřejmě nějak jako: z obrazu získaného z konkrétní čočky zjistíme, jak dlouhou dráhu světlo urazilo, porovnáme s dobou mezi zachycením různých obrazů, rozdíl bude to „nafukování mezitím“.)
Závěr z toho zní: výsledky tohoto měření jsou bližší hodně Hubbleovy konstanty získané z měření kosmického mikrovlnného pozadí než měřením blízkých cefeid a supernov. Přitom čistě z hlediska své povahy by metoda měla dát spíš opačné výsledky, blíží se standardním svíčkám (poznámka: nicméně zase supernova Refsdal je od nás vzdálena asi 5 miliard světelných let, není zrovna blízká, čili měříme na delší škále). Takže stále nevíme, ale i tak lze z nového výsledku něco dalšího zkoušet odvozovat…
Patrick L. Kelly et al. ,Constraints on the Hubble constant from Supernova Refsdal’s reappearance.Science0,eabh1322DOI:10.1126/science.abh1322
Patrick L. Kelly et al 2023 ApJ 948 93 DOI 10.3847/1538-4357/ac4ccb
Zdroj: Brad E Tucker, The Conversation/Phys.org
