Sciencemag.cz
Doporučujeme
Pokud analýza reliktního záření vede k jiné hodnotě Hubbleovy konstanty než sledování supernov Ia, nabízí se možnost, že o žádnou konstantu nejde a příslušná hodnota se mění v čase. Taková myšlenka není nová. Nové je ovšem pojetí, jak zkusit tuto ideu opřít o experimentální data.
Měření reliktního záření vede k hodnotě Hubbleovy konstanty 68 km / s / Mpc (megaparsec), měření supernov pak k číslu asi 74. Dejme tomu, že by hodnota konstanty tedy v čase rostla (to protože první hodnota odpovídají vesmíru krátce po velkém třesku). Ovšem i měření rychlosti vzdalování supernov či dalších „standardních svíček“ nám přece ukazuje vesmír v různých etapách – podle toho, jak jsou od nás příslušné objekty daleko. Připustíme-li, že Hubbleova „konstanta“ v čase roste, dokážeme odpovídající rozdíl najít i u jejího měření pomocí supernov?
Zjištěná data jsou prý s tímto pohledem na věc konzistentní. K takovému závěru alespoň došel tým astronomů, který vedla Maria Dainotti z National Astronomical Observatory of Japan. Studie byla publikována v The Astrophysical Journal. Výzkum se zaměřil na supernovy Ia, u nichž předpokládáme, že mají zhruba stejnou svítivost, takže změřenou intenzitu světla můžeme použít k určení jejich vzdálenosti a rychlost jejich vzdalování pak určíme z rudého posuvu (prodlužování vlnové délky světla). Autoři studie si katalog více než 1 000 takto proměřených supernov rozdělili do několika skupin podle jejich vzdálenosti a pak zkoumali, zda ve všech skupinách změří stejnou hodnotu Hubbleovy konstanty. Přesná čísla se pochopitelně mírně lišila, klíčové však má být, že by to mohl být nejen náhodný rozptyl, ale i doklad závislosti Hubbleovy konstanty na vzdálenosti – a tedy i na čase. Tuto hypotetickou závislost/funkci pak autoři studie zkusili extrapolovat zpět v čase až do doby asi 380 000 let po velkém třesku, které odpovídají hodnoty Hubbleovy konstanty získané z reliktního záření. Prý to celkem sedí.
Samozřejmě to ale není žádný důkaz. Každou nesrovnalost můžeme vždycky vyřešit tím, že přijdeme se složitějším modelem, respektive do rovnic přidáme další člen nebo členy (podobně jako když do rovnic gravitačního zákona přidáme další člen, abychom nějak vysvětlili rozpor mezi teorií a měřeními a přitom se obešli bez temné hmoty). I autoři studie připouštějí, že ve hře je stále celá dalších možností, třeba prostě (některé?) supernovy Ia nejsou pro použití v roli standardních svíček tak vhodné, jak si astronomové dosud mysleli.
Zdroj: Eurekalert.org/University of Michigan a další
On the Hubble Constant Tension in the SNe Ia Pantheon Sample
M. G. Dainotti, B. De Simone, T. Schiavone, G. Montani, E. Rinaldi, G. Lambiase
The Astrophysical Journal, Volume 912, Number 2
Citation M. G. Dainotti et al 2021 ApJ 912 150
Poznámka PH: Hubbleova konstanta už sama o sobě říká nejenom to, že vesmír se rozpíná, ale i to, že čím je objekt od nás dál, tím se od nás vzdaluje rychleji (viz i analogie s nafukovaným balonkem). Růst Hubbleovy konstanty by rozpínání přidával ještě „další zrychlení“…
Možná největší problém astronomů je představa Newtonovského vesmíru.
Když pozorujeme obří galaxie že točí jinak než bychom chtěli, tak nám s Newtonem ujede Einsteinův vlak 🙂