(c) Graphicstock

Kam vlastně zmizela voda z české a moravské krajiny?

Velmi zjednodušeně lze říct, že les roste na kopci na mělké kamenité půdě. Když spadne déšť, snadno touto polohou projde do hlubších horizontů. Les je dobrý hlavně k tomu, aby sytil prameny a podzemní zásobníky. Zemědělská půda je v trochu jiné situaci. Má větší mocnost a víc jílových minerálů. Deště, které na ni spadnou, sytí hlavně polohu do hloubky dejme tomu jednoho či dvou metrů. Pokud je v půdě hodně velkých pórů a chodbiček, tak déšť rychle pronikne do hloubky kolem půl metru či hlouběji. Žížaly tak vlastně zavlažují půdu v půlmetrové hloubce, zatímco běžný, krátký déšť zavlažuje půdy do hloubky maximálně 20 cm, ale spíš méně. Je-li však dost vody v půlmetrové hloubce, tak ji kapilární síly postupně a dlouhodobě vynášejí výš ke kořenům obilí.

Podmínky se liší místo od místa, ale potřebujeme pochopit, jakou máme volit strategii pro různé druhy sucha. Přirozený les pomůže s hlubokou vodou, žížaly a půdní organismy nevyhubené herbicidy pomohou s vláhou ve střední vrstvě půdy a tráva či meziplodiny, které svými listy rozbijí kapky deště a zastaví povrchový odtok, pomohou úplně nahoře. Moderní směsi meziplodin sestávají z více druhů, tak aby vytvářely různá výšková patra, která pomáhají postupnému zachytávání deště, zároveň zvyšují dostupnost fosforu či váží vzdušný dusík do dusičnanů.
V naší krajině se jedná o třívrstevný model sucha, v němž každý horizont kvartérních sedimentů se chová odlišně a vyžaduje trochu jinou strategii. Z hlediska předcházejícího textu je dobré si uvědomit, že např. svahové sedimenty, které jsou v hlubším horizontu běžně tvořeny sutěmi s ulehlou jílovou mezihmotou, vytváří hlubší zvodnělý horizont. Zvodeň bývá lokalizována buď na rozhraní podložní horniny a svahovin, nebo nad masivními jílovitými svahovinami. Mnoho venkovských a zahrádkářských studní je založeno na tomto vcelku nehlubokém (6–8 m) horizontu, který se v posledních letech obtížně doplňuje. Krychlový metr půdy je schopen pojmout kolem 200 litrů vody a klasická moravská černozem i víc. Tedy byla by schopná, kdyby tam ještě byla. Místo ní stále častěji vidíme světlá místa podložních jílů. I taková půda dokáže ještě nějakou dobu dát slušnou úrodu, ale musí občas pršet, aby došlo ke zvlhčení horní vrstvy, je nutné dodat hnojiva a oslabit plevele. Výsledkem bývá znečištěný podzemní horizont, odkud bereme pitnou vodu. V Evropě na řadě míst, třeba v Itálii v Pádské nížině, pak dojde k tomu, že důkladné vyčištění vody je tak drahé, že voda tekoucí z kohoutku se používá na umývání nádobí, ale ne na pití. Municipality pak zřídí vodní kiosky, kde si každý obyvatel může zdarma nabrat 5–10 litrů dobré pitné vody denně.
V Indii a jiných zemích je tato praxe už roky běžná jenom s tím rozdílem, že za si dobrou vodu zaplatíte. V Indii horší voda teče z kohoutku, na mytí nádobí se dodává o něco lepší voda v galonovém balení a na pití ještě kvalitnější tzv. minerální voda v litrových a dvoulitrových lahvích. Podle mého názoru v některých českých a moravských regionech do tohoto stavu směřujeme, ale nepřiznáváme si to. Věc je sociálně výbušná, protože škoda za špatné či kořistné využívání zemědělské i lesní půdy se přesouvá na obecní správu a na běžné spotřebitele.
Ale vraťme se k erodované moravské černozemi. Jak dlouho bude ještě možné na ní tímto téměř hydroponickým způsobem vypěstovat třeba pšenici? Není to úplně jasné, ale pokud si představíme situaci, že teplé a suché počasí bude přicházet už na jaře, vody v povrchové půdě ubude a povrch se bude víc ohřívat, protože jej nebude chladit odpařená voda, mají zjevně problém nejenom žížaly a rostliny, ale i my.
Půdu si představme jako víceméně uspořádanou směs půdních agregátů, vody a vzduchu. Zejména toho vzduchu je v půdě doopravdy hodně, někde mezi třetinou až polovinou celkového objemu, zatímco vody najdeme v krychlovém metru půdy jen průměrně 150–300 litrů. Roční srážky se na většině našeho území pohybují kolem 650 litrů na metr čtvereční, takže kdyby se nám podařilo zvýšit schopnost půdy ukládat v sobě vodu jen o několik procent, půdy v povodí Vltavy zachytí víc vody než vltavská kaskáda. Pak může celý den pršet a hladina řek se ani nezachvěje. Doopravdy tomu tak bývalo ještě v 60. a 70. letech minulého století. Staří vodohospodáři si pamatují dobu, kdy se teprve po třídenním dešti začaly hladiny řek zvedat. Povodně tehdy nastupovaly mnohem pomaleji. Dnes to může být už po průměrném osmihodinovém dešti.
Ani při hodně dlouhém dešti voda nezaplní všechny póry. Vždy zde zůstanou sklípky plné vzduchu, které pomohou přežít žížalám a další půdní fauně. I krtek někdy vydrží určitou dobu v zaplavené půdě, ale pak vyleze, docela dobře plave, dorazí na břeh, nebo se zachytí na stromu. Překvapení výzkumníci pak v zatopené říční nivě naleznou stromy s drobnými hlodavci a krtkem na větvi. Aby se voda mohla gravitačně pohybovat směrem dolů, kde doplní zásobníky podzemních vod a udrží vysokou hladinu ve studních, potřebujeme vlhkou, pokud možno drobtovitou půdu, která dobře saje vodu do velkých pórů.
Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy (VÚMOP) v uplynulých letech opakoval na téměř stejných místech výzkum vlastností zemědělských půd, jehož první kolo proběhlo před asi padesáti lety. Tehdy bylo v různých typických půdních typech vyhloubeno 170 sond, odebrány vzorky z jednotlivých horizontů a analyzovány. Výsledky do určité míry odpovídají stavu i v jiných evropských státech. Ruiny hornického gotického kostelíka v cínonosné oblasti Krudum nedaleko Horního Slavkova.

V horní vrstvě půdy schází organická složka, protože se nepoužívá hnůj. O něco ubyly alkálie, takže bez vápnění a minerálních hnojiv se časem neobejdeme. Bude to drahé a zřejmě dojde k situaci, kdy se část zemědělců začne o půdy ještě víc starat a část se bude „na poslední chvíli“ snažit vyzískat z polí co se dá, dokud to jde. Tady by měla zasáhnout legislativa. Krychlový centimetr půdy dnes váží o něco víc než před lety. Znamená to, že půda není tak drobtovitá a obsahuje méně velkých pórů. Při mikroskopickém výzkumu se naopak ukazuje větší množství malých pórů.
Co to znamená? Půda je víc utužená. Voda hůř proniká do spodních poloh. Pole proto zachycují méně vody a jsou náchylnější k suchu. To je reakce ze strany půdy, ale jak reaguje počasí? V posledních letech to poznáváme na vysokých letních teplotách. Když sečteme obě strany – tedy méně vody v půdě a větší odpar na jedné straně (teplota uvnitř půdy se rovněž zvýšila o 0,7 °C za padesát let) a na druhé straně nepravidelné či chybějící srážky, získáme výsledný obraz situace. Budou-li teplé roky dál pokračovat, možná některé zemědělské půdy úplně opustíme. Některé z toho důvodu, že se je nevyplatí kultivovat, jiné, protože na nich hospodařit už nepůjde.

Tento text je úryvkem z knihy:
Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá a Aleš Bajer:
Geodiverzita a hydrodiverzita
Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu
Dokořán 2020
O knize na stránkách vydavatele
obalka-knihy

malba z altamiry, zdroj wikipedia, licence obrázku public domain

Jak si pravěcí umělci vybírali zvířata?

Když Salomon Reinach svého času interpretoval zoomorfní zobrazení jako projev prosté lovecké magie, tedy kauzálního …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close