(c) Graphicstock

Kde se berou dobré nápady

Nejlepší nápady často jako by spadly z nebe. Jako by mozek nenacházel zkratky k řešením pomocí myšlení. Filozof Michael Polanyi se domníval, že tento automatický proces, při němž se mozek napojuje na logicky nezdůvodněné podvědomé argumenty, je klíčem ke schopnosti lidského myšlení. Tuto svou myšlenku shrnul větou: „Víme víc, než dovedeme říct.“
Rozhodně to platí o mé zkušenosti s objevováním nových věcí v matematice. Jde o pocit, že „vidím“ odpověď, třebaže si nejsem zcela jist, proč je můj pocit správný. Je to v tom, jak mě napadají domněnky o podobě určité matematické krajiny. Mám dojem, že existuje nějaký vzdálený vrcholek, aniž bych dost dobře věděl, jakou cestou se na něj dostat.
Mnozí matematici mluví o záblescích pochopení, jako by jim mozek vystřelil myšlenku do vědomí. Dělá to bez jejich vědomí, a jakmile najde řešení, vymrští jej do vědomé oblasti. I já jsem zažil tyto chvíle jasnozřivosti, po nichž často následuje namáhavý úkol logicky zdůvodnit, jak mé podvědomí k takovému závěru dospělo.
Matematik Henri Poincaré popsal podobný zážitek z doby, kdy pracoval na jednom problému a nebyl schopen v jeho řešení pokročit. Až ve chvíli, kdy v Paříži nastupoval do autobusu, na svůj problém nemyslel a jeho mysl zahálela, si náhle uvědomil, jak jej řešit. „Ve chvíli, kdy jsem položil nohu na schod, mě napadla myšlenka, aniž ji v mém předešlém uvažování cokoli předznamenalo, že transformace, jimiž jsem definoval Fuchsovy funkce, jsou totožné s transformacemi neeukleidovské geometrie.“
Podobnou zkušenost měl Alan Turing v době, kdy pracoval na své myšlence Turingova stroje. Po usilovné práci v Cambridgi si vyšel na odpočinkovou procházku kolem řeky Cam. Když pak ležel na zádech na louce poblíž Grantchesteru, pochopil, že výpočetním omezením tohoto stroje může porozumět pomocí matematiky iracionálních čísel.

Protože jsem se chtěl dozvědět víc o řešení problémů tím, že o nich nepřemýšlíme, spojil jsem se s neurovědcem Ognjenem Amidzicem. Jeho oborem je zkoumání mozkových funkcí u specialistů z různých oblastí.
Amidzic neměl v úmyslu nastoupit dráhu neurovědce, snil o kariéře šachového velmistra. Šachovým tréninkem strávil tisíce hodin, dokonce se přestěhoval z rodné Jugoslávie do Ruska, aby se mohl cvičit u nejlepších učitelů na světě. Nakonec se ale růst jeho výkonnosti zastavil. Nedokázal se posunout nad úroveň „kandidáta mistra“, což je titul jednu příčku pod mistrovskými tituly.
Amidzic se proto rozhodl prozkoumat, zda v neurálním propojení jeho mozku není něco, co ho znevýhodňuje. Rekvalifikoval se tak z profesionálního šachisty na neurovědce a začal zkoumat, jaké jsou rozdíly mezi mozkovou aktivitou šachových amatérů a velmistrů.
Aby mi své objevy předvedl, přiměl mě sehrát partii s britským velmistrem Stuartem Conquestem; oba nás přitom připojil na magnetometry a pomocí magnetoencefalografie zjišťoval rozdíly v naší mozkové činnosti. Já se rozhodně neblížím úrovni mistra, natož velmistra, dovedu ale logicky uvažovat a analyzovat herní pozici tak, abych odhadl nejlepší příští tah.
Partii jsem prohrál hodně rychle, to ale nebyl výsledek, který mě zajímal. Pozoruhodné bylo, co se objevilo na magnetometrech. Tyto záznamy ukázaly, že jsme každý při hře používali velmi odlišná místa mozku. Já jsem vykazoval vyšší mozkovou aktivitu, ovšem s menším úspěchem.
Amidzicův výzkum odhalil, že amatérský šachista jako já používá při hře střední část spánkového laloku, který se nachází uprostřed mozku. To odpovídá skutečnosti, že se mentální kapacita amatéra soustředí na analyzování neobvyklých nových tahů, což pravděpodobně koresponduje s výslovně vyjádřenou, vědomou analýzou důsledků každého možného tahu, takže amatérský hráč by při hře zřejmě dovedl svůj myšlenkový proces vyjádřit slovy.
Velmistr naproti tomu využíval frontální a parietální mozkovou kůru, zatímco střední spánkový lalok zcela obcházel. Oblasti, které používal, se častěji spojují s intuicí než s logikou. Sídlí v nich dlouhodobá paměť a jsou aktivní v procesu tvorby podvědomých myšlenek. Velmistr může mít pocit, že určitý tah je dobrý, asi ale nebude schopen okamžitě vyjádřit, proč si to myslí. Jeho mozek, na rozdíl od mozku amatéra, se nenamáhá s vytvářením logického zdůvodnění tohoto pocitu, takže neplýtvá energií na činnost středního spánkového laloku. Velmistr došel k řešení vyhledáním zkratky, která nevedla přes vědomé myšlení.
Jako by můj mozek běhal kolem dokola jako poblázněná gazela, zatímco mozek velmistra nehnutě seděl jako lev ve vysoké trávě a před smrticím výpadem šetřil energií.
Amidzic zastává kontroverzní myšlenku, že mozková aktivita člověka se cvičením příliš změnit nemůže. Domnívá se, že začínajícímu amatérskému šachistovi stačí udělat snímek mozkové aktivity a už je možné říct, zda se z něj může stát velmistr; frontální a parietální oblasti kůry totiž hráč při hře používá hned na počátku své kariéry: „Každý si představuje, že může dosáhnout čehokoli, že se může stát tím, čím chce být, a pokud se mu to nedaří, pak za to může někdo jiný, jeho matka, otec, nedostatečná podpora od vlády, […] málo peněz nebo cokoli jiného, co ho napadne.“
Amidzic je přesvědčen, že vysvětlení úspěchu a neúspěchu v určitém oboru činnosti nespočívá v hodinách tréninku nebo přístupu k vynikajícím učitelům a vzdělání, ale v podstatě už v genetice. „Narodíte se jako velmistr nebo jako průměrný šachista, stejně jako se narodíte jako výtečný matematik, hudebník nebo fotbalista,“ zdůrazňuje. „Lidé se rodí, netvoří se. Prostě nevěřím, že můžete udělat, vytvořit génia, a neznám nic, co by takovou možnost potvrzovalo.“
Amidzic vyprávěl, jak snímkoval dítě, jehož otec z něj zoufale chtěl mít šachového velmistra. Amidzic rozpoznal, že jeho mozek všechno analyzuje středním spánkovým lalokem. To mu napovědělo, že tento chlapec se nikdy nedostane nad úroveň kandidáta mistra, a otci poradil, aby pro syna uvažoval o jiné dráze. Otec jeho radu ignoroval a posléze se ukázalo, že Amidzic měl pravdu.
Podle Amidzice je důležité najít ten obor činnosti, při němž mozek ukazuje dostatečné zapojení intuice. Co se jeho samotného týče, domnívá se, že nakonec měl předpoklady vyniknout spíše jako neurovědec než jako šachista: „Život si dělá šprýmy. Jsem díky své práci proslulejší, než kdybych se stal šachistou.“
Když pak analyzoval aktivitu mého mozku ve chvíli, kdy jsem hrál šachy, ukázalo se, že ani já bych se nejspíš nemohl stát velmistrem. Můj mozek nehledal zkratky k dobrým tahům a místo toho se trmácel dlouhou cestou přes střední spánkový lalok. Amidzic tvrdil, že při skenu mého mozku v době, kdy pracuji na matematice, by se jistě zobrazila aktivita v intuitivní části mého mozku.
Z jeho výzkumu není zcela zřejmé, zda jsou schopnosti mozku výhradně vrozené, nebo zda ho člověk může trénovat. Zřejmě však ukázal, že když mozek pracuje naplno, využívá zkratek, jimiž se vyhýbá riziku, že přílišné přemýšlení ucpe cestu k řešení.

Tento text je úryvkem z knihy
Marcus du Sautoy
Umění zkratky. Jak lépe myslet
Dokořán 2023
O knize na stránkách vydavatele
obalka-knihy

Proč nemáme tři nohy?

Chůze po dvou má celou řadu výhod. Zdá se, že dovoluje rychlejší akceleraci. To je …

One comment

  1. to, jak autor popisuje mysleni sachistu, je krajne zjednodusene. samozrejme, ze v rade pozic sachista tak nejak automaticky vi, co zahrat (to je ovsem na zaklade zkusenosti), v rade pozic ale pocita, a to i znacne daleko (i kdyz samozrejme ten strom moznosti prorezava).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close