Sciencemag.cz
Doporučujeme
Bitva na Katalaunských polích 20. června 451 se někdy považuje za největší vojenské střetnutí starověku, jindy dokonce za největší bitvu celých dosavadních dějin lidstva. To se ovšem zdá být přehnané, a to i kdybychom přijali horní odhad, že zde proti sobě stálo dohromady půl milionu lidí (nebo dokonce půl milionu na každé straně; realističtější hodnota je asi pětinová; nicméně maximalistické odhady naopak uvádějí 165 000 padlých). Zajímavé přitom je, že různé názory existují i na výsledek bitvy.
Co tedy roku 451 ve francouzském kraji Champagne odehrálo?
Hranice Západořímské říše již byly v té době děravé málem jako ementál. Toho roku vpadli do Galie Hunové. Jejich tažení původně vůbec nesměřovalo proti Římu, ale proti Vizigótům v Toulose (Vizigóti sami byli v té době nepřáteli Říma). Situace se však vyvinula posléze tak, že Římané a Hunové stanuli proti sobě, přičemž germánské kmeny bojovaly na obou stranách — ve vojsku Hunů podmanění Ostrogóti a Gepidové, na straně Říma především Frankové a Burgundi (Burgundi byli zapřisáhlými nepřáteli Hunů, kteří zničili jejich království v rýnském Wormsu – právě události provázející tuto zkázu se staly jedním ze zdrojů pro Píseň o Nibelunzích).
Římské vojsko vedl vojevůdce Aetius, v čele Hunů stál jejich král Attila. Poněkud paradoxní je, že Aetius, který hájil zejména zájmy místní pozemkové aristokracie, byl Hunům vesměs příznivě nakloněn a viděl v nich především spojence proti germánským kmenům i protiřímským galským povstalcům, tzv. bagaudům.
Bitvou na Katalaunských polích se podrobně zabývá například kniha E. A. Thompsona (E. A. Thompson: Hunové, Nakladatelství Lidové noviny 1999). Autor, co se týče počtu bojovníků, zastává spíše menší čísla. Setkáváme se s tvrzením, že šlo o drtivou porážku Hunů (což je možná jen výsledek Aetiovy osobní propagandy), podle jiných verzí skončila bitva nerozhodně. Hunové z bitevního pole ustoupili. V bitvě padl vizigótský král Theoedorich a je možné, že druhý den Vizigóti nechtěli pokračovat v boji a Huny dorazit. Nebo to naopak nechtěl Aetius, který považoval za lepší, aby se síly Hunů a Vizigótů nadále vyvažovaly.
Buď jak buď, Hunové se z Galie po bitvě stáhli. Pravda však je i to, že výsledek tohoto střetnutí jim nezabránil už o rok později podniknout tažení do Itálie a přitom dokonce ohrozit Řím. Ten byl protentokrát zachráněn zřejmě jen z toho důvodu, že v celé oblasti vypukl právě mor, Attila nechtěl riskovat své vojsko a raději tedy celou oblast zase opustil. O rok později pak zemřel během své svatební noci a říše Hunů svého krále dlouho nepřežila…
Mimochodem, v roce 439 bojoval římský vojevůdce Litorius naopak spolu s Huny proti Vizigótům, byl však poražen a zabit. Toto střetnutí je zmiňováno v souvislosti s tím, že zde byla před bojem naposledy oficiálně vykonána pohanská oběť (s ohledem na Huny a další pohanské žoldnéře, v rámci Římské říše byly pohanské obřady zakázány již na konci 4. stol. n l. císařem Theodosiem).
