Sciencemag.cz
Doporučujeme
Rudapithecus, lidoop, jehož fosílie byly objeveny u hornického maďarského městečka Rudabánya, by mohl mít vztah k evoluci člověka, respektive k tomu, jak vypadalo rozdělení větve vedoucí k lidem a k šimpanzům.
Fosílie tohoto lidoopa jsou staré asi 10 milionů let, měly by tedy předcházet rozchodu předků lidí a šimpanzů, jak toto datum určují molekulární hodiny (cca 6–8 milionů let).
Nález je samozřejmě unikátní tím, že Rudapithecus nežil v Africe. Někdy se přiřazuje k rodu Dryopithecus, jehož nejmladší fosílie známe také zhruba z této doby – tedy z konce miocénu, kdy klima bylo teplejší než dnes. I Dryopithecus ještě stihl žít v Evropě.
Carol Wardová z University of Missouri a její kolegové nyní zkoumali pánev rudapitéka, kterou v Rudabányi objevil David Begun z University of Toronto. Pánev představuje klíčovou část kostry, zachová se ale poměrně vzácně, nález lze proto pokládat za docela výjimečný. Na základě další analýzy pak vědci došli k překvapivému závěru – ve stromech lezl tento druh jako dnešní lidoopi, tj. vzpřímeně a rukama se přidržoval větví. Tvar pánve ale nasvědčuje tomu, že dolní část zad byla pružná a delší než u šimpanze, připomínala spíše člověka – a když tedy tento lidoop ze stromu slezl, chodil spíše po dvou než po čtyřech jako dnešní šimpanz. K takovým výsledkům alespoň vedla digitalizace a simulace na 3D modelech.
Nedá se z toho vyvodit, že před sebou máme nějakého přímého předka člověka, na to jsou zde i podstatné rozdíly – především Rudapithecus byl relativně velmi malý, spíš jako střední pes. Před 10 miliony let se navíc teprve dělila linie vedoucí na jedné straně ke gorilám, na druhé k šimpanzům a lidem. A se změnou klimatu nejspíš evropští lidoopi prostě vymřeli.
Co je pak na rudapitékovi zajímavého? Jde hlavně o to, že bipedie mohla být u dřívějších lidoopů „mezi šimpanzem a člověkem“ běžná. Poslední společný předek člověka a šimpanze mohl dokonce chodit po dvou, odvozený (znovu vzniklý) by pak byl až způsob pohybu nynějších šimpanzů. Poslední společný předek člověka a šimpanze nemusel být jako šimpanz.
Tuto teorii představuje mj. Richard Dawkins i v česky vyšlé knize Příběh předka. Takový Sahelanthropus z doby před 6-7 miliony let ještě člověka nepřipomíná ničím jiným než chůzí po dvou (mozek velikosti šimpanze, totéž chrup…), přitom je chronologicky velmi blízko předpokládanému poslednímu společnému předkovi. Možná pak dokonce některé formy „australopitéků“ patří k šimpanzí, nikoliv lidské evoluční linii? Tím by se i celkem vysvětlila drobná záhada, proč z větve vedoucí k šimpanzům známe tak málo fosílií; odpověď by mohla znít, že jsme je jen špatně určili (je ovšem otázka, zda tady je potřeba něco speciálně vysvětlovat: šimpanzi dnes obývají vlhké pralesní prostředí, kde je pravděpodobnost zachování fosílií mnohem menší než v relativně suché savaně).
Carol V. Ward et al, A late Miocene hominid partial pelvis from Hungary, Journal of Human Evolution (2019). DOI: 10.1016/j.jhevol.2019.102645
Zdroj: University of Missouri/Phys.org a další
