Sciencemag.cz
Doporučujeme
Mezi živočichy, kteří mají kulturu, bychom možná měli zařadit i chobotnice. Na dně oceánu najdeme údajně hlavonožčí „města“, jejichž obyvatelé žijí odlišně než na jiných místech.
Kristin Andrews zmiňuje kulturu i města chobotnic v rámci polemiky, proč bychom je neměli chovat na farmách. To teď pomiňme, respektive na toto téma třeba někdy jindy. Začněme třeba od toho, jak se definuje kultura u jiných živočichů: jde o způsob života, zvyklosti, chování předávané jinak než geneticky. Vlci se musí naučit lovit od jiných vlků, to bychom ale samo o sobě ještě za kulturu neoznačovali. Kultura znamená, že některé skupiny stejného druhu se způsobem života odlišují od jiných. To, že někde žijí zvířata ve větší a jinde v menší skupině, že někde vlci loví jeleny a jinde soby, asi na kulturu ale pořád ještě nestačí, protože to je prostě výsledek ekologických podmínek (a kdybychom dvě populace zaměnili…). Kultura je jakoby výsledek volby/rozhodnutí, kdy třeba některé populace kosatek loví lachtany a jiné ne, i když lachtani jsou dostupní všude. Havrani v některých oblastech (prý) mají odlišné dorozumívání (dialekty) než v jiných. Dědí a přebírají se různé namlouvací melodie zpěvných ptáků. Některé skupiny makakové užívají nástroje určitého typu. Někde si makakové myjí potravu ve vodě. Ani všichni šimpanzi neloví termity pomocí oloupaného klacíku. Některé skupiny šimpanzů znají léčivé byliny, jiné ne.
V rámci kultury se informace může předávat jak horizontálně, tak i vertikálně. Jakkoliv jsou hlavonožci velmi inteligentní, rodiče potomkům své znalosti nepředávají, což je pro jejich evoluci zřejmě limitující faktor. Po páření, respektive po péči o vejce, chobotnice zpravidla hynou. Obdivujeme vynalézavost chobotnic, díky které dokážou ve stále větší míře např. využívat i lidské artefakty plnící dna moří, musí se to ale vždy naučit znovu. O kultuře se pak mluvit nedá.
K. Andrews ovšem uvádí, že chobotnice mohou žít skupinově a pak si kulturu vytvářet horizontálním přenosem informací. Popisuje města Octopolis a Octlantis, dvě společenství chobotnic v Jarvis Bay u břehů Austrálie. Například v Octopolis se hustá populace chobotnic dělí o několik metrů čtverečních mořského dna a bojují o ně. V těchto podmořských městech si chobotnice vytvářejí hierarchii dominance a začaly se u nich rozvíjet nové způsoby chování: samci chobotnic bojují o území a možná i o samice tím, že po sobě házejí odpadky a „boxují“. Dále se mohou házet mušle hřebenatek, odstrašujícím jindy se nevyskytujícím gestem je „zvednutý plášť“, díky němuž chobotnice vypadá jako upír (asi míněno jako z filmů s Bélou Lugosim? Viz i na videu níže). Submisivní chobotnice dávají najevo svou podřízenost světlými barvami a zploštělým držením těla.
Objev společenství chobotnic byl překvapením pro biology, kteří dlouho popisovali chobotnice jako samotářské živočichy. Podobná společenstva si v „hustém prostředí“ chobotnice vytvářejí i v zajetí.
Zdroj: Kristin Andrews: The hidden world of octopus cities and culture shows why it’s wrong to farm them, The Conversation / Phys.org
Viz také:
Archeologie makaků a jejich doba kamenná
Různé populace makaků se v používání nástrojů liší
Vydří archeologie, co to vůbec je?
Poznámky PH:
Ještě zajímavější by to celé začalo být samozřejmě hlavně v okamžiku, kdy by chobotnice od sebe začaly odkoukávat i používání nástrojů…
Chobotnic je samozřejmě řada druhů, které se od sebe budou dost lišit, z hlediska sociálnosti, inteligence i eventuální kultury… Popsaný text se týká chobotnic Octopus tetricus (chobotnice sydneyská). Je středně velká, s chapadly do 2 metrů.
Další dohledávání: ve „městech“ podle všeho takto žijí desítky chobotnic, označení za město je tedy nadsázka. Ovšem města hlavonožců na dně moře, to působí majestátně, jak z H. P. Lovecrafta s jeho Mýtem Cthulhu.
