Sciencemag.cz
Doporučujeme
Nejkratší vzdálenost mezi dvěma body je přímka. Při chůzi po městských ulicích nebo konec konců i v terénu však přímá linie nemusí být možná. Jak se rozhodujeme, kudy jít?
Nová studie MIT naznačuje, že náš mozek ve skutečnosti není optimalizován pro výpočet nejkratší cesty. Na základě souboru dat více než 14 000 lidí během jejich každodenního života vědci zjistili, že chodci si místo toho vybírají cesty, které zdánlivě směřují nejpříměji k cíli, i když jsou nakonec delší. Jak ukazuje (PH: respektive má ukazovat, názorné mi to subjektivně zrovna nepřijde) i obrázek.
Tato strategie, tzv. vektorová navigace, byla pozorována také při studiích zvířat, od hmyzu po primáty. Postup je jednoduchý, na rozcestí se volí cesta s minimální úhlovou odchylkou od cíle; vybírá se tedy cesta, která se k cíli nejrychleji přibližuje na svém začátku, i když celkově může být delší. (Poznámka PH: předpokládáme zřejmě, že člověk má k dispozici mapu, nebo zná alternativy.)
Autoři výzkumu se domnívají, že vektorová navigace vyžaduje menší výkon mozku než skutečný výpočet nejkratší trasy a mohla se vyvinout, aby mozek mohl věnovat více energie jiným úkolům. Třeba tomu, aby nás nepřejelo auto, nebo nesežral lev (to v době, kdy příslušná optimalizace mozku vznikala). Výsledkem vektorové navigace je navíc trasa, která se nejkratší spojnici obvykle celkem slušně blíží.
Do hry samozřejmě vstupuje i celá řada dalších vlivů, chodíme třeba nikoliv nejkratší, ale nejpohodlnější nebo nejhezčí cestou, a to i když víme, že jiná trasa je rychlejší. Sám jeden z autorů studie připustil, že důsledně chodil z koleje na pracoviště jednou cestou a zpátky jinou (samozřejmě mohly být prakticky stejně dlouhé, ale pak se mělo ukázat, že nejsou). Z dat má vyplývat, že tento postup důsledně uplatňuje i řada dalších lidí.
Výsledky byly získány z anonymizovaných dat GPS z mobilních telefonů chodců v Bostonu a Cambridge (té v Massachusetts). Data byla sbírána během jednoho roku a zahrnovala více než 550 000 přesunů. Boston a Cambridge mají spletitou síť ulic; když ale do studie byla navíc zahrnuta data ze San Francisca s přímějšími ulicemi cca v podobě pavučiny, ukázalo se, že i tam se lidé chovají obdobně.
Elektronické systémy nám samozřejmě trasy vypočítávají a navrhují jinak. Mohou různé mechanismy vést k nějakým kolizím mezi námi a navigačními systémy/chytrými mapami?
Paolo Santi, Vector-based pedestrian navigation in cities, Nature Computational Science (2021). DOI: 10.1038/s43588-021-00130-y. www.nature.com/articles/s43588-021-00130-y
Zdroj: Massachusetts Institute of Technology / TechXplore.com
Poznámka PH: Asi sotva kolize, lidé prostě vesměs vlastní navigaci přestanou používat?
Průvodní tisková zpráva obsahuje i následující tvrzení: Studie chování zvířat a jejich mozkové aktivity, zejména v hipokampu, také naznačují, že navigační strategie mozku zvířat jsou založeny na výpočtu vektorů. To se dá z měření mozkové aktivity poznat nejen to, že živočich zrovna volí cestu, ale i to, jakou metodu k tomu používá?
asi bych osobně bral v potaz, zda je některá cesta hezčí a příjemnější (byť delší) je tam třeba menší provoz a méně smradu a hluku, je tam méně chodců atp. nejpřímější (hlavní) cesty většinou budou více obsazené automobily a jinými chodci. také se může stát, podobně jako v autě, že nejkratší cesta nemusí být nejrychlejší…
to je vsechno pravda, ale studie ma vyjadrovat systematicke zkresleni, ze lide maji tendenci se vydavat „nejprimejsi“ cestou k cili. ze pujdeme vedlejsi rovnobeznou ulici s hlavni a prodlouzime si to o kratsi strany obdelniku nebo podobneho utvaru je asi normalni volba, kdy ale vime, ze jdeme delsi cestou… (takze spis jiny pripad?)