Sciencemag.cz
Doporučujeme
Jedním z faktorů, který většinu z nás poškozuje při rozhodování, je averze k riziku. Alespoň se to tak mnohdy uvádí při popisech ekonomického chování – které se pak někdy označuje jako „iracionální“; pak zase ovšem vznikají zmatky kolem toho, jak přesně chápeme význam jednotlivých slov. Přitom zmatky se mohou rozšiřovat o to, že každé chování je v podstatě „ekonomické“ (zvažujeme možné zisky a ztráty, náklady a výnosy, i když nemají podobu peněz).
Další poznámky PH: Averze k riziku, třeba v podobě prémie za riziko při investicích do akcií oproti (předpokládaně) méně volatilním aktivům, má ale svůj celkem racionální význam. Člověk vytváří svůj další život na základě určitých očekávání. Dostat večeři nebo dostat 365 večeří s pravděpodobností 1/365 každý den roku není rozhodně totéž (zase příslušnou hantýrkou, ve druhém případě minimálně nastanou další transakční náklady; a zase, nejenom přímé finanční, ale i stres, ztráta času/sil spojená s tím se věcí vůbec zabývat…). Co má pak vlastně znamenat tvrzení, že averze k riziku nám v průměru nějak škodí? Možná to, že evoluční zkušenost interakce se lvem přenášíme na čistě ekonomická rozhodování? Těžko říct.
Pokračujme v souvisejících úvahách dále. Jakou roli v tom všem hraje sociální napodobování? Jistě velkou. Takže, zdálo by se, když člověk sleduje rozhodování jiných lidí s jejich averzí k riziku, jeho ochota riskovat bude ještě klesat. Nový výzkum (University of Konstanz – Kostnice), někde mezi matematickým modelováním a behaviorální ekonomií (publikováno v eLife), ovšem tvrdí opak.
Bude-li člověk napodobovat dav (v jeho průměru, průměrného člena davu apod.), jeho averze k riziku se opravdu jen utvrdí (nebo ještě vzroste apod.). Aby sociální učení mohlo být vůbec užitečné, musí proto fungovat jinak.
Vědci nechali dobrovolníky hrát on-line hru, kdy si mohli vybrat mezi různými možnostmi – které mohly dopadnout dobře nebo špatně, a to s různou pravděpodobností. Wataru Toyokawa z Univerzity v Kostnici tvrdí, že studie dospěla k následujícímu závěru. Když lidé hráli čistě individuálně bez jakýchkoli informací o tom, jak se chovají ostatní účastníci, dávali převážně přednost bezpečným možnostem s nižší odměnou. Když ale mohli vidět, co si vybírali ostatní – přitom ale nevěděli, jak úspěšné jejich volby dopadly – stále častěji si vybírali rizikovější možnosti s vyšší očekávanou odměnou. Jinými slovy, účastníci sociálního učení se rozhodovali riskantněji, což bylo z dlouhodobého hlediska výhodnější.
Poznámka PH: Většina se ovšem chovala s averzí k riziku. Lidé měli tendenci spíše následovali ty, kdo „vyčnívali“ (proč ovšem tímhle a ne opačným směrem, i averzi k riziku lze ještě zvyšovat?), ovšem bez toho, aby věděli, jak to dopadlo. Je toto žádoucí chování? (Nemyslím teď nějak obecně eticky, ale z hlediska dalšího úspěchu dotyčných. Kdyby experiment měl něco ukázat pro ekonomické chování, přece by dávalo smysl dát lidem k dispozici i výsledky: kdo více riskovali, v průměru vydělali trochu víc, apod. Nebo by se snad pak zase lidé zalekli toho, že někdo vydělal, ale někdo jiný zkrachoval, a do rizika by radši nešli? A to je nežádoucí?)
Subjektivně, samotný nápad zajímavý, ale smysl mi to jako celek moc nedává, alespoň v té podobě, jak to prezentuje příslušná tisková zpráva.
S podobnými modely si lze ovšem hrát skoro do nekonečna, viz třeba Vězňovo dilema.
A úplně závěrečná poznámka: subjektivně, averze k riziku bude dána i tím, že lidé bez ní budou sociálně ostrakizováni. A to z dobrých důvodů. Můžete riskovat/vsázet nejen vlastní peníze, ale i vlastni kredit ve společnosti. Vyšší ochota riskovat obnáší (může obnášet; z pohledu ostatních může obnášet) nejen preferovat akcie před dluhopisy, ale i zkusit loupežnou vraždu. I když umíme počítat, evoluce, evoluční psychologie apod. prostě většinu lidí spíš vybavila pro schopnost hrát jiný typ her než „čistě abstraktně matematické/ekonomické“.
Wataru Toyokawa et al, Conformist social learning leads to self-organised prevention against adverse bias in risky decision making, eLife (2022). DOI: 10.7554/eLife.75308
Zdroj: University of Konstanz / Phys.org
