Pozoruhodný život mihule

Je-li pro Blanici a její přítoky něco typické, je to pozoruhodná mihule, která k nám přichází z tak vzdálených dob, kdy ještě žili poslední trilobiti. Zmínky o těchto starobylých obratlovcích se objevovaly už v antických pramenech. Plinius ve svém díle Naturalis Historia z roku 77 n. l. uvádí, že ve starověkém Římě mihule sloužily nejenom ke konzumaci; zmiňuje rybníčky pro chov mihulí i mihule v roli domácích mazlíčků. Legendární je jeho historka z období vlády císaře Augusta. Vznešený Publius Vedius Pollio (zesnul roku 15 př. n. l.) prý tehdy choval ve svém jezírku mihule vycvičené k útokům na lidi. Pokud se mu některý z otroků znelíbil, předhodil ho hladovým ústům svých vodních popravčích. Pokusy o přisátí na lidská těla byly v nedávné době pozorované například u vyhladovělých mihulí mořských. Vážnější zranění, natož usmrcení člověka těmito živočichy si lze ovšem jen obtížně představit.
Ještě ve středověku se přejímaly údaje antických autorů a o skutečné biologii mihulí se toho mnoho nevědělo. V Aberdeenském bestiáři z roku 1200 tak stojí, že mihule jsou pouze ženského pohlaví a byly zplozeny ze spojení s hadem. Ani náš mistr Pavel Žídek z 15. století v této otázce neměl jasno – mihule podle něj vznikají spojením hada a úhoře. Vzhledem ke skrytému způsobu života těchto živočichů však tápali i pozdější spisovatelé. Třeba Václav Dyk v publikaci Naše ryby z roku 1946 evidentně zaměňuje mihuli potoční s mihulí říční.
Mihule (Cephalaspidomorphi), starobylou skupinu vodních obratlovců, lze v paleontologickém záznamu vysledovat až do mladších prvohor – do karbonu. Přestože jsou svým hadovitým tělem na první pohled podobné úhořům, nepatří mezi kostnaté ryby. Většinou jsou společně se sliznatkami (Myxini) řazené mezi kruhoústé (Cyclostomata). Od ryb a dalších rybovitých obratlovců je odlišuje řada tělesných znaků.
Nemají vyvinutou kostní tkáň a oporou jejich těla je chrupavčitá struna hřbetní (chorda dorsalis). Chybí jim šupiny i párové ploutve jak prsní, tak břišní, zatímco nepárové ploutve vytvářejí v zadní polovině těla ploutevní lem. Žaberní vaky nejsou kryté a ven ústí sedmi páry žaberních štěrbin, uložených v charakteristické řadě za hlavovým koncem. Proto se mihuli někdy lidově říkalo „sedmidírka“. Postrádají čelisti a ústní otvor, lemovaný zoubky z rohoviny i chrupavky, roztahují do kruhovitého tvaru. Rohovitými zoubky je pokrytý rovněž vychlípitelný zátkovitý jazyk. Ústní otvor tak funguje jako přísavka, umožňující nejen přichycení na tělo oběti, ale také strouhání tkání a vysávání tělních tekutin u těch druhů, které se v dospělosti živí dravě.
Mihule se vyznačují nepřímým vývojem. Z jiker se líhne slepá larva jménem minoha, která se zahrabává do sedimentů dna malých vodních toků a filtruje ze svého okolí rozsivky, řasy a další organické částečky. V tomto stadiu larva zůstává roky (3‒7 let v závislosti na druhu i klimatu), než proběhne proměna v dospělce. Během metamorfózy, trvající asi čtvrt roku, se vyvíjí oči, zoubky i savá ústa. Mladí dospělci některých druhů už v dospělosti nepřijímají potravu a směřují ke tření na trdlištích. U jiných druhů táhnou dospělé mihule do příbřežních moří, kde několik let žijí parazitickým či dravým způsobem života, než nadejde čas migrovat proti proudu a vytřít se ve sladkých vodách. Některé mihule pro cestu do svého rodného kraje využívají lososy či lodě, na něž se přichytí svou přísavkou. Několik týdnů po vytření dospělé mihule hynou.
V současné době je známo na 47 druhů mihulí, z toho 18 druhů živících se více či méně paraziticky. Pro své výživné maso jsou tito živočichové loveni po celém světě. V řadě kultur – namátkou u indiánů, Maorů či Japonců – se pak mihule podílejí i na jiných funkcích než potravních: používají se v tradiční medicíně, případně při různých rituálech.
Na území České republiky byly v historické době zaznamenány čtyři druhy mihulí: mihule mořská, říční, potoční a ukrajinská. Další dva druhy, karpatská a drobná, se vyskytují na Slovensku. První dvě zmíněné mihule u nás následkem vybudování migračních bariér na Labi vymizely počátkem 20. století. Pokud se podaří pro mihule zprůchodnit jezy a další migrační překážky na tomto dopravním koridoru, zřejmě se oba druhy opět stanou součástí české fauny. Mihule ukrajinská (Eudontomyzon mariae) se naopak k druhům z našeho území vymizelým zřejmě brzy připojí. Zjištěná byla v jediném vodním toku, v Račím potoce u Velkých Losin, a její početnost se navzdory ochraně stále snižuje. V podstatě jediným zástupcem kruhoústých na území České republiky tak zatím zůstává mihule potoční.
Mihule mořská (Petromyzon marinus) je z našich původních druhů největší. Dosahuje délky 120 cm a hmotnosti 2,5 kg. Před vybudováním migračních bariér k nám připlouvala Labem ke tření v menších přítocích povodí. Ve starých kuchařkách se dala nalézt pod názvem lampreda. Ze všech mihulí byla považovaná za nejchutnější, přesto profesor Antonín Frič v druhé polovině 19. století uvedl, že na pražském rybím trhu, na rozdíl od mihule říční, nebyla nabízena, neboť její velká ústní přísavka znepokojovala zákazníky. Poslední exempláře mihule mořské zaznamenané na našem území byly vylovené v letech 1902‒1915 u Děčína.
Mihule říční (Lampetra fluviatilis) je podobná mihuli potoční, pouze má větší rozměry – dorůstá 50 cm a 150 g. Za třením migruje hromadně z moří do sladkých vod a dá se chytat ve velkém množství. Poslední historické záznamy o jejím výskytu na území Česka pocházejí patrně z roku 1927, kdy táhla ústím Ploučnice. Ve starších publikacích figurovala také jako okatice nebo nejnok; marinované mihule se prodávaly pod názvem priky. Nejnovější překvapivý nález uhynulého samce tohoto druhu pod soutokem Labe a Malého Labe na Trutnovsku naznačuje, že se tento druh mihule může opět stát součástí naší ichtyofauny.
U larev mihule potoční (Lampetra planeri) se uvádí délka až 20 cm a hmotnost až 50 g. Přitom platí, že larvy před metamorfózou jsou o něco větší než dospělci. Ve stadiu minohy žijí v průměru 4‒5 let, poté se začnou měnit v dospělé mihule, které už nepřijímají potravu. Ústní přísavku však využijí například pro přichycení na kameny v proudící vodě. Odtud může ostatně pocházet rodové jméno mihulí, „lambere“ ‒ lízat, „petra“ ‒ kámen. Etymologie pojmenování však není jistá. Přestože tento druh nemigruje do moře a zpět, i tuto mihuli ohrožují migrační překážky. Podniká totiž třecí tahy na trdliště proti proudu. Larvy žijí v jemných naplavených sedimentech menších vodních toků, většinou ve pstruhovém či lipanovém pásmu, často tedy v horských a podhorských oblastech. Pro ochranu mihule potoční byly v rámci projektu Natura 2000 vyhlášeny EVL (Evropsky významné lokality) – kromě říčky Blanice se ve středních Čechách vyskytují například v Brdech. Narůstající populace těchto vodních živočichů je dobrým zrcadlem našich vodních ekosystémů – mihule jsou totiž považovány za bioindikátory čistých vod.
Mihule náležely do stravy našich předků, v řadě kultur včetně té české pak platily za delikatesy. Potravně se využívaly zejména větší, tažné druhy, tedy mořská a říční, existují však také záznamy o konzumaci mihule potoční. Hromadně migrující mihule říční se lapaly za tahu do vrší, případně se stávaly příměsí při chytání lososů. Ze středověku a raného novověku se zachovalo několik receptů na úpravu mihulí, například ve spisu Jiřího Handsche o labských rybách z poloviny 16. století. Mihule se vařily, marinovaly, udily i pekly. Častá byla příprava s vinnou omáčkou ochucenou značným množstvím koření. Sliz a sérum mihulí jsou jedovaté, před úpravou tak byly mihule staženy z kůže, usekla se jim hlava a ocas a jejich maso se spařilo a propralo. Kromě toho bývá často zmiňováno, že mihule (především v podobě minoh) představovaly oblíbené návnady rybářů pro lov dravých ryb. V současnosti jsou u nás mihule chráněné zákonem a jejich lov je zakázaný. Jiná situace panuje v přímořských státech.
V Evropě se vyskytuje hned několik oblastí s dlouhou tradicí konzumace mihulí. Oblibou pokrmů z mihulího masa prosluli hlavně britští monarchové. Například o králi Jindřichovi I. (zemřel r. 1135) se traduje, že skonal po pozření mihulí. Mihulí maso zřejmě některým panovníkům zachutnalo natolik, že se z jeho přípravy pro královskou tabuli stal zvyk, zachovaný až do současnosti. A tak i současná královna Alžběta II. při několika slavnostních příležitostech dostala tradiční koláč plněný mihulím masem. Tato legendární pochoutka se celosvětově proslavila rovněž v televizní tvorbě, konkrétně v seriálu Hra o trůny. Také v Pobaltí, ve Skandinávii nebo na Pyrenejském poloostrově se pokrmy z mihulí řadí k delikatesám. Každoroční festivaly orientované na tyto lahůdky probíhají například v Portugalsku, Španělsku nebo Lotyšsku.

Tento text je úryvkem z knihy:
Václav Cílek, Lubomír Hanel, Václav Zemek a kol.: O památné hoře Blaníku a jejím kraji
Dokořán 2022
O knize na stránkách vydavatele
obalka-knihy

Jazyk plný „vyjmenovaných slov“

Angličtina měla v dávných dobách, řekněme tak v 10. století, pravopis dokonce fonologičtější než my. Anglický …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close