Sciencemag.cz
Doporučujeme
Sin-ťiang (Ujgursko, Východní Turkestán, Xinjiang) byl od pravěku křižovatkou mezi Blízkým východem, Čínou a dalšími oblastmi i dějištěm častých migrací. Indoevropské, respektive „západoeuroasijské“ osídlení zasahovalo v minulosti mnohem dále na východ než dnes. Íránského původu byli Skythové a Sakové, v Sin-ťiangu se mluvilo sogdsky, respektive chotanštinou. Daleko na východ zasahovalo osídlení indoevropsky mluvících Tocharů. Rovněž se uvádí, že mnohé lidské pozůstatky z těchto oblastí vykazují také antropologicky europoidní rysy (není totéž mluvit o jazycích a o etniku, respektive fyzickém typu), např. mumie v Tarimské pánvi z doby bronzové.
Jak vidno při pohledu na mapu, v oblasti střední Asie dnes převládá obyvatelstvo mluvící turecko-mongolskými jazyky (z „Íránců“ zůstali obyvatelé Afghánistánu a Tádžikové). Celou tuto oblast kolem Hedvábné stezky pokrývá převážně step až polopoušť, oázy a zemědělské oblasti jsou relativně malé a dost izolované. Od toho se od pravěku, respektive od domestikace koně, odvozuje i velká mobilita zdejších obyvatel, jednotlivé skupiny se velmi rychle přelévaly od Mandžuska po severní Černomoří.
Následující studie vychází především z analýzy DNA a pokouší se zachytit posledních 5 000 let populační historie Sin-ťiangu. Využita byla data z 201 pravěkých a starověkých genomů z 39 archeologických nalezišť této oblasti. Zkoumány byly dvě hypotézy: podle první žili v Tarimské pánvi doby bronzové lidé spjatí se stepí dále na západ, podle druhé s usedlým obyvatelstvem Baktrie. Fu Qiaomei z Čínské akademie věd a jeho kolegové došli k závěru, že platí oboje: vazba na baktrijskou kulturu Chemurchek i na indoevropskou (spojuje se s Tochary) stepní kulturu Afanasievo na jižní Sibiři. Navíc bylo ale místní obyvatelstvo etnicky spjatou i s kulturou Šamanka (Shamanka) na severovýchod, respektive s populací Ancient North Eurasians (ANE), jejíž stopy pocházejí na jižní Sibiři již doby před 25 000 lety. Část obyvatelstva Tarimské pánve doby bronzové byla také potomky těch, kdo žili v této oblasti dříve (čili to vypadá už na 4 hlavní „ingredience do tavicího kotle“). V další části doby bronzové přišli další obyvatelé, opět ze západu (kultura Andronovo), východu, Středí Asie i Sibiře. Několik jedinců odpovídalo geneticky kultuře Afanasievo, ti mohli být řekněme nějak spjati s postupem Tocharů na východ. Indoevropské jazyky se v Sin-ťiang mohly začít šířit zhruba ve stejné době jako v západní Evropě, ve 3. tisíciletí př. n. l..
V porovnání s dobou bronzovou se v populacích doby železné projevil zvýšený příliv lidí z východní a Střední Asie; tyto genetické linie jsou přitom v oblasti často přítomné dodnes. Některé z těchto migrací lze zřejmě propojit i s historickými události, k nimž docházelo ve stepích na sever od čínských říší od posledních staletí př. n. l. (migrace Jüe-č‘ – Yuezhi poté, co je porazili Siungnuové – Xiongnu atd.).
Fenotypová analýza několika pozůstatků doplnila genetické výsledky. Většina zkoumaných jedinců (v době bronzové, železné i pozdější) měla tmavě hnědé až černé vlasy a hnědou barvu očí. Malá část jedinců z doby železné se vyznačuje světlými vlasy, modrýma očima a světlejším odstínem pleti. U dvou mumií ze starší doby bronzové z Tarimské pánve ve východním Sin-ťiangu bylo zjištěno, že oproti dřívějšímu popisu měly pravděpodobně tmavě hnědé až černé vlasy a tmavší odstín pleti.
Zajímavé a trochu překvapivé na tom všem má být, že i přes takový stupeň pohybů obyvatelstva se populace Sin-ťiangu vyznačovala a vyznačuje současně velkou genetickou kontinuitou. Namísto převrstvení a výměn obyvatelstva zde tedy opravdu fungoval tavicí kotel (s jazyky to bylo ovšem jinak, alespoň v konečném důsledku, což ale zase nijak moc překvapivé není; i když třeba dle jiného zdroje mnohá „kulturní slova“ v ujgurštině mají být sogdského původu, takže ani íránské jazyky nezmizely beze stopy).
Vikas Kumar et al, Bronze and Iron Age population movements underlie Xinjiang population history, Science (2022). DOI: 10.1126/science.abk1534.
Zdroj: Chinese Academy of Sciences / Phys.org a další
Poznámka PH: K dějinám Střední Asie byly velice zajímavé knihy Lva Nikolajeviče Gumiljova Objevení země Chazarů a Hledání vymyšlené říše (trochu jistě poplatné době a z dnešního hlediska určitě také zastaralé). Zkusit jde dále např. Jean Paul Roux: Dějiny Střední Asie (NLN 2007). Na rozdíl od většiny titulů této edice se soustředí spíše na starší dějiny, 2/3 knihy jsou věnovány pravěku, starověku a středověku.
