Sciencemag.cz
Doporučujeme
Druh Homo erectus a anatomicky moderní lidé podle všeho používali zbraně k obraně proti predátorům, během sběračství, lovu, v úsilí o dosažení dominance ve vlastní skupině a k zastrašování jiných skupin; evoluční preadaptace pro takové chování samozřejmě existovaly. Wrangham a Peterson (1996, s. 180) se zmiňují o tom, jak pozorovali šimpanze, jenž ze stromu shodil velkého paviáního samce, když ho udeřil z bezpečné vzdálenosti pěstí, aby zůstal mimo dosah velice nebezpečných paviáních tesáků. Spojují si toto chování se schopností šimpanzů osvojit si praxi okázalého vyhrožování mocnými zbraněmi, a poukazují tak na to, že šimpanzi prošli procesem preadaptace na používání zbraní. Domnívají se, že používání dřevěných kyjů se nachází v rámci behaviorálních možností dnešních šimpanzů a s ohledem na lidskou evoluci uvádějí, že pohlavní výběr by stranil kultivaci tělesné síly v horní polovině těla, která by samcům umožňovala snadněji boxovat nebo zacházet se zbraněmi.
(pokračování včerejšího úryvku: Vynález zbraní v lidské evoluci)
Wrangham a Peterson ve svém rozboru nejdou tak daleko, aby docenili závažnost obecnějších dopadů vynálezu zbraní na evoluci dominantního chování, vzájemné soutěživosti a agresivity lidských společenství, ale zdá se pravděpodobné, že společný prapředek byl po fyzické stránce na používání zbraní dobře preadaptován. V obdobném duchu dokládá Eibl-Eibesfeldt (1971), že v konfliktních situacích mohou šimpanzi ve vztahu k nalezeným předmětům vykázat značně pestrou škálou chování. Příslušné chování zahrnuje vyhazování chumáčů vegetace a kamení do vzduchu v průběhu útočného předvádění, vrhání projektilů nebo mlácení do vycpaného levharta kyji (během incidentu zinscenovaného a nafilmovaného Kortlandtem), když pouhé výhružné ohánění přeroste v přímé útoky. Calvin (1983) klade důraz na schopnost házet rozličnými předměty jako na jeden z faktorů v evoluci lidského druhu, ale podstatné je to, že šimpanzi nepoužívají během vnitroskupinových konfliktů, útoků na cizí vetřelce nebo během lovu kyje či cílené projektily. Zbraně jakéhokoliv druhu nestírají rozdíly ve fyzické síle, v pohybové způsobilosti a síle chrupu během šimpanzích zápasů.
Mcgrew (1992) se zbraněmi zabývá poměrně zevrubně a poukazuje na to, že některé druhy lidoopů vykazují jistý druh schopností vyrábět kamenné nástroje. Pro ilustraci uvádí používání obranných zbraní paviány ve třech různých regionech, byť se v případě těchto „nástrojů“ jedná toliko o nalezené, a nikoliv vyrobené objekty. Na čtyřech z osmi jím zkoumaných lokalit (Mcgrew 1992, s. 180) šimpanzi vrhali projektily, to se však dělo v součinnosti s útočným předváděním a zastrašováním nebo v úvodních fázích útoku, a nesloužily tudíž jako prostředky k pacifikaci nebo zabíjení. a vskutku, dokonce i těm, kteří pozorně sledovali Kortlandtův pozoruhodný film o experimentu s vycpaným levhartem, se mohlo agresivní nakládání s nalezenými objekty (klacky) ze strany šimpanzů jevit spíš jako pokračující zastrašování než jako nějaký druh vážného fyzického útoku. Když Byrne a Byrneová (1988) pozorovali šimpanze v Mahale, kteří zahnali do kouta levhartí samici, obešlo se to bez použití zbraní, byť jeden šimpanz chytil jedno z jejích mláďat a zabil je. A když odhlédneme od pohupování větvemi vysoko v korunách stromů pro zesílení účinku zastrašování, nebyly žádné předměty použité ani v mnou pořízeném záznamu epizody dotírání na krajtu v Gombe.
Jisté příznaky preadaptace na používání zbraní bylo tudíž možné identifikovat i u našeho společného prapředka, ale nebyly příliš rozvinuté. a smrtícími zbraněmi podle všeho nedisponovali ani první hominidé. Ardrey (1966) pod Dartovým (1959) vlivem tvrdil, že lidoopi rodu australopithecus chodívali do války se zbraněmi, ale Montagu (1976) na základě Brianových interpretací (1972, 1981) neochvějně trval na tom, že kamenné nástroje vyráběné australopiteky byly používány k jiným účelům než k zabíjení.
Jaké dopady mají tyto postřehy na charakter rovnostářství? Když se zabíjení zároveň zjednoduší a zrychlí, poměr sil mezi dvěma bojovníky se stane spíše záležitostí umění v nakládání s nástroji než otázkou velikosti zubů, síly čelistí nebo mohutnosti tělesné konstituce a fyzické síly. Jak bude jasně demonstrováno na etnografických příkladech, o tom, kdo zasadí první smrtelnou ránu, rozhoduje do značné míry náhoda. a třebaže větší jedinec může mít stále ještě výhodu nad svým menším druhem při nakládání se zbraněmi, jako jsou oštěpy, představuje zároveň také větší cíl, když dojde na vrhání oštěpem, mlácení kyjem nebo odpalování projektilu.
Woodburn (1982) si všímá, že za pomoci loveckých zbraní je možné zlikvidovat svého protivníka přepadením ze zálohy nebo během spánku. S vynálezem zbraní se tedy jedinec, jenž šikanoval příslušníky vlastního společenství, stal daleko zranitelnějším. Takové posílení politické rovnosti mohlo mít význam v rámci procesu preadaptace na rovnostářskou kulturní revoluci, a to zejména když si představíme, že by skupina níže postavených rebelujících jedinců obrátila svůj kolektivní arzenál proti jedinému přespříliš agresivnímu alfa jedinci. Ten mohl být snadno eliminován z bezpečné vzdálenosti nebo ze skupiny vypovězen, aniž by se vzbouřenci vystavovali přílišnému fyzickému ohrožení.
…
Když vše shrneme, můžeme konstatovat, že zásluhou zbraní se lidé stali jeden vůči druhému nebezpečnějšími, a následně došlo i ke snížení vlivu rozdílů v mohutnosti tělesné konstituce či fyzické síly na výsledek jejich vzájemného zápolení. chování provázející zastrašování se rovněž změnilo. Když se někdo ohání oštěpem, nese to s sebou bezprostřední a smrtelnou hrozbu, kterou lze uskutečnit na dálku. Poskakování na místě a ježení srsti naproti tomu signalizuje pouze hrozbu útoku, jemuž lze často předejít útěkem. zásluhou zbraní se střety mezi dvojicí soupeřů staly nejenom méně předvídatelnými, ale jak jsme viděli, do značné míry dané skupině usnadnily i nasazení extrémních sankcí proti mocnému nebo přespříliš agresivnímu jedinci. V případech, kdy daný deviant představuje opravdu velkou hrozbu (jako například sérioví vrazi), se bez účinných smrtících nástrojů jeví trest smrti jako nepravděpodobná eventualita. z toho důvodu bylo osvojení účinných loveckých zbraní klíčovým předpokladem obrácení hierarchií sociální nadvlády v pravěkých tlupách.
Zastávám hypotézu, že zbraně se objevily dostatečně záhy, aby dokázaly ovlivnit velikost chrupu, tělesnou konstituci, úbytek tělesného ochlupení nebo vymizení útočného předvádění, a že pozitivně ovlivnily připravenost lidského druhu na rovnostářskou společnost, když se jejich zásluhou stal výsledek konfliktů méně předvídatelným a když umožnily lidským společenstvím kolektivně zastrašovat, nebo dokonce eliminovat dominantního sériového vraha. Kdy k tomu došlo? Brace (1995), jenž studoval hlavně neandertálce, připomíná, že bodné zbraně opatřené ratištěm existovaly v Africe již ve středním pleistocénu (viz též Brooksová 1988; Shea 1988), a vyjadřuje domněnku, že na rozdíl od oštěpů používaných jen k bodání mohl vržený lovecký oštěp radikálně změnit parametry přirozeného výběru, které ovlivňují robustnost tělesné konstituce. Tato hypotéza se znamenitě shoduje se skutečností, že nejranější případy méně robustní tělesné konstituce pocházejí z Afriky, a také nám nabízí relativně konzervativní odhad časového rámce, kdy se objevily lovecké zbraně, které mohly přispět k nastolení větší politické rovnosti mezi lidskými samci. (Brace se nezmiňuje o politických důsledcích, o nichž se rozepisuji výše, ani si nespojuje vynález házecích oštěpů s hrozivými kamennými hroty s vymizením typické opičí srsti nebo útočným předváděním.)
Princip házeného oštěpu mohl být vynalezen ještě dříve než ve středním pleistocénu, protože dřevěný oštěp se dobře přenáší, nicméně je dost těžký, aby způsobil vážné zranění. Tyto zbraně zde nejspíš byly dříve, než se lidská společenství začala věnovat lovu na vysokou zvěř, a to ze dvou důvodů. Jednak je tomu proto, že lidé v savanách byli nuceni u sebe neustále nosit zbraň na obranu před predátory; to mohl být jeden z faktorů, jenž přispěl k masivnímu rozšíření chůze po dvou, za což se jim dostalo vítané kompenzace v podobě celkového zmenšení tělesných proporcí. Dalším důvodem je pak to, že pokud se lidská společenství aktivně věnovala lovu a sběračství, přicházela do konfliktu s konkurenčními společenstvími lovců a sběračů. Dřevěné oštěpy po sobě možná nezanechaly žádnou archeologickou stopu, ale coby snadno přenosné zbraně mohly mít značný podíl na proměně způsobu boje a povahy zastrašování v počátcích lidské evoluce. na základě o něco střízlivějších odhadů ovlivňují zbraně lidské politické chování již asi pět set tisíc let. Z toho můžeme usuzovat, že zbraně mohly ovlivňovat velikost a tvar tělesné konstituce, vzorce chování během útočného předvádění, velikost chrupu, hustotu tělesného ochlupení a pravděpodobně i schopnost pochybovat se po dvou po dobu plných dvaceti tisíc generací.
Tento text je úryvkem z knihy:
BOEHM CHRISTOPHER: Hierarchie v pralesích
Academia 2020
O knize na stránkách vydavatele
Zjednodusene receno, autor se domniva, ze jsou-li stale po ruce smrtici zbrane, nemuze nikdo nad nikym moc dominovat, fyzickou silou. Proto jsou lidske spolecnosti (ty puvodni lovcu a sberacu) rovnostarske a nehierarchicke, alespon v porovnanim si simpanzi, ale i s jinymi lidoopy vcetne bonobu. Dle meho nazoru je to cele diskutabilni uz proto, ze neni jasne, zda nejake rovnostarstvi kdy existovalo (i kdyz moc se nededila, nebo alespon ne primo, jako pozdeji). Uz z paleolitu zname pohrby, kdy se zda, ze na dotycneho pracovala snad nejen jedna skupina, ale i sirsi okoli. Nicmene zajimavejsi je asi druha otazka, ze/zda smrtici zbrane prispivaji k tomu, ze spolecnost neni hierarchicka. Idealem se pak zda byt Divoky zapad. (Je pravda, ze vedomi, ze kazdy konflikt muze skoncit vasi smrti, konflikty tlumi?)
> ze vedomi, ze kazdy konflikt muze skoncit vasi smrti, konflikty tlumi
To předpokládá racionální uvažování. Historie nám ukazuje spoustu osobností, kteří uvažovali značně neracionální a raději zemřeli, než aby ustoupili – ať už to hodnotíme jako pozitivní (Palach) nebo negativní (Hitler). Podobně tak lidé, kteří poskytují podporu/moc vůdcům jsou racionální asi stěží (princip davu).
Zbraně jsou Moc. Dříve moc spočívala na podpoře skupiny ostatních (vůdce měl takovou moc, jakou měl podporu většiny aktivních členů společnosti). Postupně mohl člověk získat moc i jinak, pomocí zbraně – s tou se nediskutuje, tak poslouchá, nevaliduje. Jaký problém byl/je zastavit nukleární zbrojení – USA a její demokracie (vůdce musí přesvědčit půlku společnosti), versus SSSR, Írán a jejich totalita (vůdce musí přesvědčit politbyro), versus s. Korea (vůdce nemusí přesvědčovat nikoho).
Můžeme se docela dobře dočkat doby, kdy zbraň bude natolik mocná, a natolik pod kontrolou jedné mysli, že … to nedopadne dobře.
Zastávám stále stejný názor, že přirozený výběr koná SMRT! Ne že si jedinci něco vybírají.
Kmeny které vyvinuly dokonalejší zbraně mohly také snáze vyhynout, protože vnitrodruhové zábrany k zabíjení jedinců stejného druhu potřebují mnohem delší čas než vývoj a rozšíření účinných smrtících zbraní. Tak mohly prosperovat v soutěži s ostatními kmeny jen omezeně, protože jejich počet redukovala účinnost zbraní v kombinaci s agresivitou přežívající z období před technickou revolucí 🙂