Sciencemag.cz
Related Articles
Kanibalismus je téma samozřejmě obecně fascinující, nejen z pohledu evoluční biologie/psychologie. Proč je konzumace lidského masa ve většině kultur silně tabuizována? Přímo se nabízí, že zde do hry bude vstupovat riziko infekce – pamatujeme si příběh nemoci kuru z Nové Guineje a konec konců i nemoc šílených krav/BSE se dávala do souvislosti s „kanibalismem“, respektive krmením zvířat masokostní moučkou.
Když konzumujeme příslušníka stejného druhu, vystavujeme se přímo riziku stejných (druhově) patogenů. Pochopitelnou pozornost vzbudil nedávný výzkum, který jako problém viděl především kanibalismus řetězový. Z modelů vyplývalo, že je-li kanibalismus běžný, tedy sní-li kanibal jiného kanibala, riziko přenosů – přesněji očekávané náklady spojené s odrážením či léčením hrozících infekcí – silně vzrůstají. Konkrétně rostou exponenciálně s délkou nepřerušeného trofického řetězce (kanibal snědl kanibala, který snědl kanibala…). Z pohledu užitku všech příbuzných genů (tedy i genů uložených mimo vlastní tělo – tak jako třeba s každým ze sourozenců sdílíme 50 % genů) může být výsledkem představujícím bizarně vysoké náklady až kolaps celé populace.
Viz také: Kanibalistický kompromis: Proč se dlouhodobě nevyplácí jíst lidské maso
Nicméně téma vyvolává samozřejmě i další úvahy a náměty k diskusím. Následuje několik spíše nesoustavných poznámek. Úvahy doplňuje komentáři spoluautor výše odkazované studie, biolog Petr Tureček z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
Nabízí se například otázka, jak je tomu u jiných druhů. Někde žádná zábrana proti kanibalismu zřejmě neexistuje (žraloci). Jinde je to komplikované. Když vlčice nebo prasnice zabije svá mláďata, běžně je také sežere. Když vlci roztrhají jiného vlka, sežerou ho někdy (jedná se o nesoustavnou populární glosu, takže neuvádím zdroje). Každopádně: Pozře-li matka svá čerstvě narozená mláďata, prakticky nehrozí, že by se mohla infikovat něčím novým.
A hle, nacházíme analogii i u lidí. V Číně za historických hladomorů se hodně konzumovaly právě malé děti. Samozřejmě to má i další příčiny (bezmocnost oběti) a navíc je to zase složitější – rodiny si někdy děti vyměňovaly, dokonce přes prostředníky (kde se vlastně skutečná podstata transakce otevřeně neřekla). Což je pochopitelné z pohledu souvisejících emocí, jenže se tím zase poněkud snižuje ona výhoda „přesně stejných chorob“.
Petr Tureček: Všechny typy kanibalismu u zvířat jsou ty, kde nehrozí kumulace článků „nekonečného“ trofického řetězce. Proto vidíme to pojídání mláďat a proto vidíme sexuální kanibalismus u kudlanek nebo třeba černých vdov. Dospělci mají většinou nějakou averzi k masu soudruhů (je to tak adaptivní – proto bych ty zkazky o vlcích požírající vlky bral s rezervou, může se jednat o něco zcela výjimečného, k čemu dochází vzácně při absenci alternativních zdrojů, rozhodně by to nemělo být tak, že by vlci maso vlků – nebo psů, jak se někdy tvrdí! – preferovali). U těch žraloků, pokud vím, dochází často k adelfofagii (z řeckého adelfos, ἀδελφός, bratr), tedy ke vzájemnému požírání mezi sourozenci (někdy i přímo v „děloze“ matky, například u živorodého Žraloka písečného, Carcharias taurus). Ani tam není velký rozdíl od situace, kdy lev, který se právě zmocnil smečky konkurenta, sežere jeho mláďata. Většinou jsou to kanibalismy „prvního“ nebo obecněji „nízkého“ řádu.
Od Radky Symonové z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích jsem se teď dozvěděl, že něco podobného praktikují i kohorty candátů – typický candát je ale nanejvýš kanibal-lovec druhého řádu (tedy kanibal kanibala). Je ovšem otázka, co s tím dělá nekrofágie (to je typ neloveckého kanibalismu, který my také modelujeme – a z imunologického hlediska se chová stejně jako ten lovecký – ovšem nedá se tak snadno zjistit z ostatků v žaludcích ulovených candátů). Každopádně tohle je potenciální směr dalšího výzkumu.
Druhý okruh otázek: Existovaly i další kultury, kde kanibalismus byl nějak systematicky praktikován. Aztékové někdy konzumovali lidské oběti. Četl jsem teorii, která to dávala do souvislosti s tím, že ve stravě Aztéků se zoufale nedostávalo bílkovin (nebo alespoň živočišných bílkovin, fazole byly po kukuřici druhou nejvýznamnější plodinou), nebyli zde velcí domestikovaní býložravci ani mléko, Aztékové dokonce na jezeře Texcoko kolem Tenochtitlanu sbírali muší vajíčka. Jenomže rituální kanibalismus (krev se míchala s kukuřičnou moukou; možná existovaly i jiné verze) neprovázel zdaleka všechny lidské oběti, a že těch se na konci předkolumbovského období v Mexiku přinášelo dost. Teorie o „výživovém“ kanibalismu u Aztéků je spíše kuriozitou než mainstreamem.
Alespoň podle Grónských mýtů a pověstí, jak je sestavil Knud Rasmussen, se kanibalismus zdá být rozšířený i u místních Inuitů (jistěže – je to „folklór“, ne antropologická studie; a za druhé to vůbec nemusí platit pro Inuity jako celek, ve srovnání třeba s Aljaškou bylo Grónsko asi extrémním prostředím i na inuitská měřítka).
Petr Tureček: „Já jsem to o těch Aztécích taky slyšel… No. Pokud v rámci rituálů jíte pouze mladé lidi, kteří sami nikoho nepozřeli, může to být stále výhodné (jak náš model ostatně ukazuje). Podobně, pokud jste jediná kanibalistická kultura v okolí (vy jíte své nepřátele, ale oni nejedí vás – je ovšem pak otázka, proč by vám oni neměli začít oplácet stejnou mincí…). Ovšem v situaci, kdy je velká disproporce v technologických možnostech bojujících stran, si dokážu představit střednědobý „profitabilní“ kanibalismus, dokud aztécké impérium expanduje do teritorií „nekanibalů“.
Náš model neukazuje, že by kanibalismus vznikat neměl. Jen poukazuje na skutečnost, že je nutné ho část od času „vypnout“, aby náklady spojené s odrážením patogenů adaptovaných stále lépe a lépe na tento způsob přenosu, byly zvládnutelné (technicky, ono by ho pokaždé stačilo vypínat cca na 90-100 let, aby v populaci už nebylo žádné dítě, co by mohlo jíst maso nějakého kanibala starce). O epizodickém výskytu kanibalismu nás ostatně přesvědčují i archeologické nálezy. Ale i takové úspěšné (expanzivní, nebo primárně nutriční – v časech, kdy bylo málo potravy) střednědobé epizody musely zákonitě skončit. Žádná biologická evoluce nedokáže udržet krok s exponenciálním růstem očekávaných nákladů, jejichž důvod je v podstatě čistě statistický (nejedná se jen o hypotetické „závody ve zbrojení“ mezi jedním člověkem a jedním patogenem – jedná se o model toho, jak se rozložení nebezpečnosti všech potenciálních trofických patogenů vyvíjí jakožto funkce délky trofického řetězce).“
Třetí směr možných úvah. Jak známo, na Nové Guineji se nemoc kuru šířila především konzumací mozků mrtvých. Pokud by šlo pouze o priony, nemusel by se tabuizovat kanibalismus jako takový. Navíc se objevily studie tvrdící, že někteří místní jedinci v této oblasti byli proti prionovým chorobám odolní. Což zase jakoby naznačovalo, že zde příslušná praxe byla běžná; tak běžná, až selekce dokázala proti prionům vytvořit rezistenci.
Spočívá ale riziko kanibalismu nějak přednostně právě v prionech? Třeba v tom, že priony přečkají tepelnou úpravu masa a zůstanou infekční?
Petr Tureček: „Já si osobně myslím, že hlavně o priony nejde. V našem modelu tohle ani nijak explicitně není řešeno. Oheň se tam modeluje prostě jako technologie, která srazí množství životaschopných patogenů o dva řády. (Můžeme si to klidně představovat tak, že přežití patogenů je čistě náhodné, prostě něco se trochu nedopeče / nedovaří. Některé bakterie tvoří endospory, které nějakou dobu i teploty okolo 100 °C přežijí… Takže jejich zvýšené přežívání a šíření už v modelu vypadá úplně stejně jako ty termostabilní priony.)
V průvodní tiskové zprávě o našem výzkumu jsou zdůrazněny priony prostě proto, že jediná epidemie mezi kanibaly, kterou máme úspěšně doloženou, spočívala právě na nich. To, jak dlouho trvalo ji odhalit – vlastně se na to přišlo až po tom, co byl kanibalismus zakázán křesťanskou církví a u kmene Fore vymizel tak jako tak – bylo v důsledku dlouhatánské inkubační doby. Ve formulaci „instantních tabu“ založených na zkušenosti („kdo jedl Fandu, byl do půl roku na prkně, bohové nechtějí, abychom to dělali“) můžou hrát nějaké encystující bakterie nebo termostabilní viry klidně i větší roli než samotné priony.“
Co se týče kulturních tabu proti kanibalismu, důležité je nejspíš i to, že nefungují stoprocentně. Jako kdyby se kanibalismus objevoval ve vlnách, které ale mohou pak zase vyvolat kolaps celých populací.
Petr Tureček: Protože člověk používá oheň, projde mu kanibalismus mnohem spíš než zvířatům. Tam už si koleduje o průšvih kanibal třetího řádu, u člověka se dá pomýšlet i na sekvence o stovkách článků. To je dost času na to, aby se po nějakou dobu adaptace trofických patogenů a adaptace naší imunity vzájemně doháněly a trumfovaly (skoro) v rámci dynamiky klasické červené královny. Ale – a v tom je ďábel detailu toho exponenciálního růstu nákladů na boj s infekcemi, který z našeho modelu vyplývá – tahle rovnováha nemůže trvat věčně. Nebezpečnost patogenů nakonec vždycky převáží tak, že jedinou možností je tvrdá tabuizace. Pokud se ale v takovém případě jednalo o hodně specializované patogeny na šíření z člověka na člověka trofickou cestou, tak po pár generacích úplné kanibalistické abstinence ty nebezpečné patogeny úplně vyhynou a může se to začít riskovat znova. Takže to, co pozorujeme – kanibalismus je fuj a nikdo ho nepraktikuje, ale stejně na něj máme specifické adaptace – je přesně to, co bychom kvůli tomuhle dramatickému dlouhodobému on-off vztahu k němu čekali…
A navíc zrovna relativní odolnost proti patogenním prionům nemusí být důkazem adaptace na kanibalismus – takto lze onemocnět i čistě v důsledku „vnitřní poruchy“ (Creutzfeldtova–Jakobova nemoc).
Petr Tureček: Proti prionům jsme snad poněkud odolnější než jiní savci (nejen ti z nás, co žijí na Papui), ale to může mít víc důvodů. Větší a navíc hyperaktivní mozek znamená větší riziko náhodně složeného proteinu, co tam udělá paseku, takže se hodí mít tam sekundární pojistky. (Jak jsou na tom s odolností proti prionům velryby? Nebo třeba korvidi, krkavcovití ptáci? Ti mají obrovské hustoty neuronů v mozečku…)
